Proč jsme uvěřili

Každý z nás má svůj příběh, jak uvěřil v Boha.

Je to mnoho příběhů. Co mají společného? Je to cesta za pravdou. Žili jsme si v životě jakž takž, spokojeně a starali jsme se, abychom spokojeně žili dál. Na věci, morálku a vědu jsme měli své názory a žili jsme si.

A zde se příběhy rozcházejí. Každý je originální, každý je svůj.

Příklad pokračování příběhu je - a tu něco se stalo. Najednou jsme věděli, že jsme něco udělali morálně zlého, že děláme něco, co bychom neměli. Ozval se přirozený řád vložený Bohem do nás, smysl pro spravedlnost, naše svědomí.

Styděli jsme se za to, sami před sebou a jakoby ještě před někým. Tak jsme si umínili, že to nebudeme dělat. Ale kdo to je, ten někdo. Je to náš vychovaný mozek, který nám říká, co se má a co se nemá? Nebo to opravdu někdo je? Kdyby to někdo byl, byl by to Bůh, a tak by udělal nějaké znamení, něco, co nemohu ovlivnit ze sebe, něco, co by se mi jen nezdálo, co bych do světa nepropašoval ze svého nitra. Tak mu to řeknu - "Bože udělej něco." A on nic. A pak je mi zle, něco zlého se mi stane. Co budu dělat? Kdo mi pomůže? Bůh, to je sporný, vždyt se mi neozval, ten asi není. “ Cos to dopustil, jak mám v tebe věřit, připustil jsi to na mne, takové utrpení.” A je mi dál zle, a když je mi hodně zle, pak mu řeknu, “Bože, prosím, jestli jsi, tak mi pomoz.” A ono zase jakoby nic. A pak se situace nějak vyřeší a najednou cítím vědění - "já jsem tě držel v náruči, již jsem nepřipustil víc utrpení, zastavil jsem je, nastal pro tebe čas klidu a radosti.”

Bůh se ozývá, jen když jej oslovíme pokorně, my jsme ti provinilí hříchem, nemůžeme mu klást ultimáta.

Příběh jiného člověka: "... jedu autem, chci se zabít, vše se zhroutilo, život nemá pro mne již cenu, nechci a nevím jak dál žít, nemohu již vydržet to utrpení. V zatáčce to strhnu dolů a bude to. Potím se, zaťaté zuby, teď nebo nikdy, jedu. A co se to děje, někdo ten volant drží za mne, je tu někdo druhý, někdo je se mnou a bojuje za mne, chrání mne. "Děkuji, Bože." Jindy - "Bůh není, to je hloupost,že je, to tmářství se musí vymýtit. Věřící se jen hádaj mezi sebou, dělají války a ty fundamentalisti kor. Je potřeba nastolit zákon, že se nesmí víra v Boha rozšiřovat, alespoň to, když už se to kvůli toleranci nesmí zakázat úplně. Kdyby tenhle člověk nebyl jehovista, tak byl ještě živý, no, ale nechtěl transfuzi, my se s ním tady perem... Zákaz. A ty názory co mají věřící. Duše, hloupost, stvoření,hloupost. Ale že to taková staletí přetrvává. Jak to vůbec zdůvodňovali. Jak mohli věřit vědci a filosofové." Semínko pochybnosti je, svědomí je nejisté. A tudy vede cesta ke zkoumání, je či není?

Další možný příběh: "Bůh je hloupost, kdyby nebyl hloupost, tak by nedopustil tolik utrpení, ale protože svět je udržován jen přírodními zákony, tak to holt někdy někoho převálcuje, to je pravděpodobnost. Tsunami. To je strašný, ona, taková dobrá holka uvěřila v Boha, to je tmářství, musím ji to vymluvit, aby nezblbla, ještě si s tím pohorší v práci a bude vůbec v životě neštastná, nesmí podléhat neskutečným fantaziím..." Tak ten člověk čte a čte bibli. "No hele, takový zvěrstva tam popisujou, a Bůh to schvaluje. A jak zacházejí se ženami, mají je jako zvířata, jen pro sex a děti, a tady vlastní otec jí dá v plen, vlastní otec, a to ho Bůh chválí, no to je ta primitivnost. Zavřu to a už se do toho nekouknu, vlastně řeknu to mé kamarádce, ať si to přečte. A ještě si něco najdu, třeba odsud, ….hele a on trpěl, no to je mi líto, taková smrt, a co tady….”Blahoslavení ….”a to by mohlo platit i pro mne, to by bylo dobře. Bože i já bych mohl být vysvobozen, vždyť to tady říkáš, ale co ty zvěrstva tam na začátku Bible a ty jsi byl krutý Bůh?…..”a pro tvrdost všeho srdce”,"aha, tak pro tvrdost našich srdcí se děly zvěrstva, toho bych mohl mít rád, ale nebyl moc velký idealista?" “Miluj svého bližního, jako sebe sama”…no, tohle je sympatické, ale kdo to dodržuje? Mám to, byl to hodný a moudrý prorok." “Roztrhla se chrámová opona a …vstal z mrtvých”." Že by nějaká vyšší síla, náhoda?, hmm..."

A tak žiju, a najednou mne postihne zranění, něco zlého se mi stane .. a v nitru se ozve hlas: “Neboj se , já jsem to.” "On je, on je živý, Bůh, děkuji Bože, děkuji, že jsi mi dal jistotu, klid a radost. Ano jsi to ty Živý."

Podíváme se na důkazy Boha.

Adam a Eva zrušili řádný vztah k Bohu i k sobě navzájem. Eva se stává dávající sebe sama Adamovi, ne pro čistotu duše Adama, ale proto, aby jím manipulovala, tedy dává se mu jen na oko.

Adam se stává ne darující se Evě, pro její duši, pro ní samou, ale dává se jen na oko, ne zcela, vlastně se nedává, nedává se jí a navždy, ale chce ji jen vlastnit.

Zapomněli na Boha, a povýšili svou myšlenku nad varování myšlenky z vyššího řádu - "nebudeš jísti ze stromu vědění…." Dovolili si pochybovat svými myšlenkami a pocity nad morálním imperativem Boha, a to je hřích pýchy.

Možná, že Adam podlehl té hlouposti, že když bude přijímat od ženy líbído, že bude příjímat jen ono a ne i ji, popřel skutečnos. A proto, když muž přijímá libido od ženy, neuvědomuje si, že přijímá i ji, že ji již není schopen posuzovat tak jak je, ale vidí ji jako někoho, koho již přijal, jako přítele. Proto s ním žena může manipulovat. Jediná zbran je láska - příjmout a přijímat ženu celou, dívat se nejdříve na její duši, a pak na tělo.

Možná, ře žena si zase neuvědomila, že když se dívá na strom se zálíbením, příjemné pocity, které si dovolí udělají své. Vidění pravé skutečnosti tyto příjemné pocity znejistí a podlomí. Proto je člověku kladeno na srdce, že musí být u věci i myslí i srdcem i činem, člověk se nemůže rozhodovat jen podle pocitů, ani jen dle myšlení a rozumu, v rozhodnutí musí být myšlenka i cit, v citu musí být i myšlenka na mravnost a spravedlnost.

A satan - ani se nepředstavil, neřekl Evě: “Jsem anděl, který řekl Bohu - nebudu sloužit a nesloužím mu.” Ale představil se jako zvířátko. Asi okouzlující. Nelže úplně, jen říká polopravdu. Je to problém Evy, že se neptá dál. Je nenápadný, jakoby podřízený, okouzlující, chce jen dobro pro druhého. “To by bylo nelidské tak hezké ovoce, a tak nepřirozené zakázat jíst člověku toto ovoce. To by Bůh neudělal, nechtěl by něco proti přirozenosti a spontaneitě, proti citům člověka, chce, aby se člověk cítil dobře….., nespletla ses, řekl to tak skutečně Bůh, …nezemřete” Tak konejšivě mluví předpokládejme satan, ale chce smrt.

Proto toužíme, abychom v sobě nalézali svědomí a očisťovali morální imperativ Bohem do nás vložený, a priori, které se nezpochybnuje, protože to je hlas Boží.

Chceme vyznávat vnitřní skromnost v myšlení a cítění tak, aby naše myšlenky nepřehlušily hlas svědomí, a pokud se to stane, abychom litovali.

Chceme skromnosta pravdivost v pocitech, mravní a sexuelní čistotu a pokoru. Jedině tak budeme ovládat více sami sebe, přemáhat více pohodlí a touhu po slasti v našem těle a přemáhat nabídky světa i ďábla. Nebudeme tak zcela v závislosti na šílenství zla v dnešní společnosti a nebudeme slepě hloupí, nebudeme věřit, že pouze to je dobré, co uspokojuje naši smyslovost.

Jak se dotýká Bůh každého z nás, je vždy pro člověka i tajemstvím, ale faktem je, že každý dotyk Boha v našem svědomí je dar. A my jej nesmíme promeškat. Satan nám chce namluvit, že neexistuje, aby mohl nerušeně pracovat, chce nám taky namluvit, že Bůh o nás nemá zájem, nebo že Bůh není, nebo že po nás bude chtít jen a jen utrpení. Proto citujeme snad kuriozní dopis, který je či není skutečný, ale osvětlí věc blíže.

Dopis z pekla

Kláro! Nemodli se za mne. Jsem zatracená. Nemysli si, že ti toto a jisté okolnosti a podrobnosti o mém zavržení sděluji na dů­kaz našeho přátelství. Tady už více nikoho nemilujeme. Dě­lám to na příkaz ”té moci, která si nikdy nepřeje Zlo a vždy dělá Dobro".

Pravda je, že bych tě ráda viděla tady, kde zůstanu na­vždy.' Nebuď překvapená, že to říkám. My zde si myslíme všichni to samé. Naše vůle ztvrdla ve zlo - v to, čemu vy ří­káte ”zlo". Dokonce i když děláme něco ”dobrého", jako já teď, když ti otevírám oči ohledně pekla, není v tom žádný do­brý úmysl.

Pamatuješ se, jak jsme pracovaly čtyři roky společně v M.? Bylo ti 23 a pracovala jsi v té kanceláři již půl roku, když jsem tam nastoupila. Mnohokrát jsi mi vypomohla a často jsi mi dávala dobré rady, když jsi mne zaučovala. Ale co se myslí slovem ”dobré"? Tehdy jsem chválila tvoji ”dobrotu". Jak směšné! Tys jen pomáhala uspokojovat svoji ješitnost, jak jsem tě tehdy podezírala. Tady neuznáváme v nikom dobro!

Znala jsi mne od mládí, ale doplním ti některé podrob­nosti. Podle plánu svých rodičů jsem nikdy neměla existovat. Hanbu z mého početí způsobila jejich neopatrnost. Když jsem se narodila, mým sestrám bylo již 14 a 15 let. Jak jsem si přála, abych se byla nikdy nenarodila! Přála bych si, abych se v tuto chvíli mohla vymazat a uniknout tomuto trápení! Nemohlo by být nic příjemnějšího, než moci ukončit svoji existenci, odstranit se jako kus hadru, spálený na popel, nenechat po sobě žádnou stopu. Ale musím existovat. Musím zůstat tím, co jsem sama ze sebe udělala, a nést vinu, se kterou jsem skon­čila.

Než se moji rodiče vzali, přestěhovali se z venkovského městečka do města a odpadli od církve, když se spřátelili s ji­nými lidmi, kteří ztratili zájem o praktikování víry. Seznámili se při tanci a o šest měsíců později se ”museli" vzít. Během svatebního obřadu na ně dopadlo několik kapek svěcené vody, které stačily právě tak na to, aby moje matka několikrát za rok šla do kostela na nedělní mši. Nikdy mne neučila pravi­delně se modlit. Vyčerpávala se materiálními zájmy, a to i tehdy, když naše situace nebyla nijak špatná. Slova jako mod­litba, mše, svěcená voda a církev píšu jen s nejhlubším od­porem a nelibostí. Hluboce si ošklivím lidi, kteří chodí do kos­tela, stejně jako každého a všechno obecně. Pro nás je všechno mučením. Vše, co jsme pochopili při smrti, každá vzpomínka na život a na to, co jsme znali, je jako hořící plamen, který nás trýzní.

Všechny tyto vzpomínky nám pouze ukazují odporný po­hled na milosti, které jsme odmítli. Jak nás to nyní trápí! Ne­jíme, nespíme, nechodíme po lidských nohou, jak víš. Spou­táni v duchu civíme, my zavržení, na své promarněné životy, s nářkem a skřípáním zubů, trýzněni a naplněni nenávistí.

Slyšíš mne? Tady pijeme nenávist, jako by to byla voda. Všichni se nenávidíme navzájem. A víc než co jiného nená­vidíme Boha. Vynasnažím se, abys pochopila, jak to je.

Blažení v nebi ho musejí nutně milovat, protože ho neu­stále vidí v jeho majestátu vzbuzujícím úctu. To je činí nepo­psatelně šťastnými. Víme to a toto vědomí nás naplňuje zuřivostí.

Na zemi znají lidé Boha prostřednictvím stvoření a zje­vení a mohou ho milovat, ale nemusejí. Věřící - kypí ve mně zlost, když to říkám, který přemítá a rozjímá o Kristu roze­pjatém na kříži, ho bude milovat.

Ale když se Bůh přiblíží jako mstitel a soudce, duše, která ho odmítala, ho bude nenávidět, jako ho nenávidíme my a ta­ková duše ho nenávidí ze vší síly své zvrácené vůle. Nená­vidí ho na věky, kvůli svému uváženému rozhodnutí odmítat Boha, s jakým ukončila svůj pozemský život. Tento zvrácený čin vůle nebude nikdy odvolán, ani to nikdy nebudeme chtít udělat.

Nyní jsem nucena dodat, že i teď je k nám Bůh ještě mi­losrdný. Řekla jsem ”nucena", protože i když píšu tento do­pis ochotně, nemohu lhát, jak bych ráda. Mnohé z toho, co tu kladu na papír, píšu proti své vůli. Také musím polykat proud urážek, které bych ráda vychrlila na tebe i na všechno. Bůh je milosrdný i vůči nám zde v tom, že nám nedovolil udělat veškeré zlo, které jsme chtěli udělat, když jsme byli na zemi. Kdyby nám to byl dovolil, přidali bychom hodně ke své vině a trestu. Dovolil nám zemřít brzy - jako v mém případě - nebo připustil zmírnění okolností u ostatních. Dokonce i ted' nám projevuje své milosrdenství, protože nás nenutí být mu na­blízku. Postavil nás na toto vzdálené místo pekla, a tak zmen­šuje naše trápení. Každý krok blíž k Bohu by zvětšil moje utrpení víc, než každý krok, který můžeš udělat k ohni.

Kdysi ses divila, když jsem ti mimochodem prozradila, co mi řekl můj otec před mým prvním přijímáním: ”Buď si jistá, že dostaneš krásné šaty, Aničko... To ostatní je jenom podvod."

Tenkrát jsem se téměř styděla, že jsem tě tolik šokovala, ale teď se tomu směji. Nejlepší na tom podvodu bylo, že při­jímání bylo povoleno až ve dvanácti letech. Do té doby jsem okusila dost příjemností světa a tak jsem ho stejně nebrala vážně.

Nový zvyk dovolovat dětem účastnit se svatého přijí­mání již v sedmi letech nás rozčiluje. Všemi způsoby se sna­žíme to zmařit, způsobit, aby lidé věřili, že dítě je příliš malé, aby řádně pochopilo, co je přijímání, nebo aby si mysleli, že děti musejí spáchat těžké hříchy, než mohou přijímat. ”Bílá" hostie (tj. posvěcená hostie) bude méně škodlivá, než když ji přijmou s vírou, nadějí a láskou, s plody křtu - zvra­cím z toho všeho! -, které jsou v srdci dítěte dosud živé. Vzpomínáš si, že jsem měla tentýž názor již na zemi?

Vrátím se teď ke svému otci. Hodně se s mou matkou hádal. Nemluvila jsem o tom s tebou často, protože jsem se za to styděla. Ale co je stud? Něco směšného! Pro nás zde v tom není žádný rozdíl.

Po nějaké době již moji rodiče nespali v téže místnosti. Já jsem spala s matkou a otec spal nahoře, kam mohl cho­dit v kteroukoliv noční dobu. Hodně pil a utratil všechno, co jsme měli. Mé sestry byly zaměstnané, ale potřebovaly mnoho peněz k životu, aspoň to tak říkaly. Tak šla moje matka do práce. V posledním roce jejího hořkého života ji otec často bil, když mu odmítala dát peníze. Ke mně byl ovšem velice laskavý.

Jednou jsem ti všechno tohle vyprávěla a ty jsi byla po­horšena mým náladovým postojem - ale bylo na mně něco, co by tě nepohoršovalo? -, jako když jsem jednou vrátila dvakrát během téhož dne nové boty, protože podpatky se mi nezdály dost moderní.

V noci, kdy můj otec zemřel na mrtvici, se stalo něco, co jsem ti nikdy neřekla, protože jsem nechtěla poslouchat tvůj komentář. Dnes bys to ovšem měla vědět. Tato skuteč­nost je pamětihodná, protože to bylo poprvé, kdy se proje­vil můj pravý krutý duch.

Spala jsem v matčině ložnici. Ona spala hluboce, jak jsem se mohla dohadovat podle jejího pravidelného odde­chování. Náhle jsem slyšela, jak někdo říká mé jméno. Ne­známý hlas zamumlal: ”Co by se stalo, kdyby měl tvůj otec umřít?" Poté, kdy otec začal týrat matku, jsem ho již neměla ráda. Neměla jsem již ráda nikoho. Cítila jsem pouze ná­klonnost k některým lidem, kteří ke mně byli laskaví. Láska bez přirozeného motivu existuje jen zřídka, s výjimkou duší, které žijí ve stavu milosti, což já jsem nebyla.

”Jsem si jistá, že neumírá!" odpověděla jsem tajemnému mluvčímu. Po malé chvíli jsem slyšela stejnou otázku. Aniž bych se znepokojovala, odkud přichází, nevrle jsem odpo­věděla: ”To je jedno. On neumírá."

Potřetí přišla otázka: ”Co by se stalo, kdyby měl tvůj otec zemřít?" Bleskově mi proběhly myslí určité scény: otec přichází domů opilý, jeho nadávky a boj s matkou, to, jak nás často ztrapnil před našimi sousedy a známými.

Zvolala jsem tvrdohlavě: ”Dobrá, tohle si zaslouží. Nech ho umřít!" Pak všechno ztichlo. Ráno, když matka šla nahoru uklidit otcův pokoj, našla zamčené dveře. Kolem poledne je otevřeli násilím. Otec ležel polooblečený na své smrtelné po­steli. Mrtev. Pravděpodobně se nachladil, když si chodil do sklepa pro pivo. Byl nemocný již dlouho. (Bylo by možné, že Bohu záleželo na vůli dítěte, vůči němuž tento muž pro­jevoval určitou dobrotu, aby mu poskytl více času a příleži­tosti k obrácení?) '

Marta K. a ty jste mne přihlásily do společenství pro mladé. Nikdy jsem ti neřekla, jak absurdní pro mne byly in­strukce těch dvou vedoucích, ačkoliv hry byly docela zábavné. Jak víš, ráda jsem docházela, abych v nich hrála hlavní úlohu, což mi lichotilo. I výlety jsem shledala příjemnými. Dokonce jsem si dovolila jít občas ke zpovědi a přijmout svaté přijí­mání. Ve skutečnosti jsem se neměla z čeho zpovídat, pro­tože jsem nikdy nevěnovala pozornost reakcím na své myš­lenky a city. A nebyla jsem ještě připravená na horší věci.

Jednoho dne jsi mne varovala: ”Anno, budeš ztracená, jestli se nebudeš víc modlit." Popravdě řečeno jsem se mod­lila velmi málo a vždy neochotně a rozmrzele. Měla jsi bez diskuse pravdu. Všichni, kdo hoří v pekle, se bud nemodlili vůbec, nebo se nemodlili dost, modlitba je první krok k Bohu..

Je vždy rozhodující, zvláště modlitba k té která je matkou Boží,. jejíž jméno není dovoleno vyslovit. Úcta k ní odvrátila bezpočet duší od ďábla, duší, které by_jinak pro své hříchy upadly do jeho rukou.

Pokračuji, ale se zuřivostí, protože to musím dělat. Mod­lení je nejsnadnější věc, kterou můžeš na zemi dělat. Bůh oprávněně spojil spásu s tímto nejjednodušším činem. Těm, kteří vytrvají v modlitbě, Bůh dává, kousek po kousku, tolik světla a síly, že dokonce i potápějící se hříšník může být po­zdvižen a spasen, dokonce i když je po prsa v bahně: Opravdu jsem se v posledních letech svého života již vůbec nemodlila a tak jsem se sama připravila o milosti, bez nichž nemůže být nikdo spasen.

Zde již nedostáváme žádné milosti. A i kdybychom je do­stali, s pohrdáním bychom je odmítli. Všechna kolísání po­zemského života tady na druhé straně končí. V pozemském životě může člověk projít stavem hříchu do stavu milosti. Z milosti může upadnout do hříchu. Často jsem klesla ze sla­bostí, zřídka ze zlé vůle. Ale smrtí toto kolísající ”ano" a ”ne", toto vstávání a pády, končí. Smrtí každý jednotlivec vstupuje do svého závěrečného stavu, pevného a nezměnitelného.

Jak člověk stárne, vzestupy a pády řídnou. Je pravda, že až do smrti může člověk konvertovat, nebo se obracet k Bohu zády. Umíraje ovšem činí člověk své rozhodnutí v posledních záchvěvech vůle, mechanicky, stejně, jako to dělal za svého života. Dobrý nebo špatný zvyk se stává druhou přirozeností a ten posunuje člověka v jeho posledních chvílích na jednu nebo druhou stranu. Tak to bylo i se mnou. Po léta jsem žila bez ohledu na Boha. V důsledku toho, když jsem přijala toto poslední volání milosti, rozhodla jsem se proti němu. Nebylo to osudové proto, že jsem tolik hřešila, ale spíše proto, že jsem tolikrát odmítla napravit svůj život. Opakovaně jsi mne napomínala, abych poslouchala kázání a četla zbožné knihy, ale já jsem si vždy našla výmluvu a říkala jsem, že nemám čas. Co víc jsem ještě mohla udělat pro růst své vnitřní neji­stoty?

Do chvíle, kdy jsem dosáhla tohoto kritického bodu, což bylo krátce předtím, než jsem opustila společenství mladých žen, pro mne bylo obtížné jít nějakou jinou cestou. Cítila jsem se v nebezpečí a nešťastná. Vztyčila jsem vysokou zeď, která stála v cestě mému obrácení, ačkoliv tys to zřejmě nepoznala. Musela sis myslet, že bych mohla konvertovat docela snadno, když jsi mi jednou řekla: ”Anno, vykonej dobrou zpověď a všechno bude v pořádku." Tušila jsem, že to, co říkáš, je pravda, ale svět, tělo a ďábel mne již svírali bezpečně v drá­pech.

Nikdy jsem nevěřila v činnost ďábla, ale nyní potvrzuji, že ďábel vykonává silný vliv na lidi, jako jsem tehdy byla já. Pouze mnoho modliteb druhých lidí i mých vlastních, spolu s oběťmi a utrpením by mě dokázaly od něj osvobodit. A na­víc jen zvolna.

Nenávidím ďábla, a přesto ho miluji, protože on i jeho po­mocníci, andělé, kteří padli s ním na počátku času, usilují o to, abys ztratila svoji duši. Je nesčetně démonů. Nespočetné množství jich poletuje světem jako hejna ptáků a jejich pří­tomnost nikoho ani nenapadne. Zatracené duše, jako jsme my, tě nepokoušejí; to je ponecháno padlým duchům.'° Naše utr­pení vzrůstá pokaždé, když přinesou do pekla další duši, ale přece chceme vidět všechny odsouzené. Nenávist je schopna všeho!"

I když jsem se snažila mu vyhnout, Bůh mne vyhledal. Při­pravila jsem cestu pro milost skutky přirozeného milosrden­ství, které jsem často dělala, v důsledku přirozeného sklonu své povahy. Občas mne také Bůh přitáhl do kostela. Když jsem se starala o svou nemocnou matku, po celodenní tvrdé práci v kanceláři, což ode mne nebyla nijak malá obět, cítila jsem silně tuto přitažlivou sílu Boží milosti.

Jednou v nemocniční kapli, kam jsi mne brávala během polední přestávky, jsem byla tak pohnutá, že jsem byla jen krůček od konverze. Plakala jsem.

Světské radosti mě ovšem brzy vzaly do vleku a vytrhly mne z této milosti. Plevel zadusil obilí. Když jsem si rozu­mově zdůvodnila, že náboženství je sentimentalita, což byl argument, který jsem slyšela v kanceláři, odvrhla jsem i tuto milost, tak jako mnozí jiní.

Jednou jsi mne pokárala, protože namísto pokleknutí v kostele jsem pouze lehce sklonila hlavu. Myslela jsi, že to je lenost, a nepodezřívala jsi mne, že již nevěřím v přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti. Ted tomu věřím, i když pouze přirozeně, jako člověk věří v bouřku, když si uvědomí její známky a účinky.

Mezitím jsem hledala náboženství pro sebe. Obecný ná­zor v úřadě, že se duše po smrti vrátí na tento svět jako jiná bytost, s nekonečnou řadou smrtí a opětných návratů, se mi líbil. S tím jsem vyloučila zneklidňující problém ohledně bu­doucnosti, který, jak jsem si představovala, mne již nebude znepokojovat.

Proč jsi mne neupozornila na podobenství o boháči a chu­dém Lazarovi, ve kterém vypravěč poslal po smrti jednoho do pekla a druhého do ráje? Ale co dobrého by tato připomínka způsobila? Vzala bych ji jako jenom o něco víc než tvoji zbož­nou radu.

Kousek po kousku jsem si vytvářela boha, dost význam­ného na to, aby se mohl nazývat bohem, a současně dost vzdá­leného, abych s ním nemusela jednat. Učinila jsem ho dost nejasného, aby mi to dovolovalo přetvořit ho, podle své vůle a bez potřeby měnit náboženství, v panteistického boha, nebo se dokonce nazývat hrdou deistkou.

Tento ”bůh" neměl ani nebe, aby mne utěšovalo, aniž, abych se bála. Nechávala jsem ho na pokoji. Tak jsem ho uctí­vala. Člověk snadno uvěří v to, co miluje. Jak šly roky, stále více jsem byla přesvědčená o svém náboženství. Žila jsem s ním pohodlně, aniž by mi způsoboval nějaké potíže. Jenom jedna věc mne mohla přivést k rozumu: hluboké a dlouho­dobé utrpení.. Ale toto utrpení nikdy nepřišlo. Chápeš teď ono rčení: ”Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje"?

Jednoho letního dne, v červenci, organizovalo společen­ství mladých žen výlet. Ano, měla jsem tyto výlety ráda, ale ne zbožná beata, která se na nich konala! Nedlouho před tím jsem na oltář ve svém srdci umístila obraz velmi odlišný od oné Panny Marie, Matky milosti. Byla to hezká mužská po­stava Maxe N. z vedlejší kanceláře. Několikrát jsme již spolu hovořili. Při této příležitosti mne pozval ven v tu samou ne­děli, kdy byl plánován výlet společenství. Žena, s kterou cho­dil, byla v nemocnici.

Samozřejmě si všiml, že na něm mohu nechat oči, ale ni­kdy jsem nepomyslela na to, vzít si ho. Byl bohatý, ale podle mého názoru příliš přátelský ke každé mladé ženě. Do té doby jsem chtěla muže, který by patřil výlučně mně, a já bych byla jeho jediná. Z toho důvodu jsem vždy mezi námi zachová­vala určitý odstup.

(Toto je pravda. Na Anně bylo něco ušlechtilého, přes její náboženskou indiferentnost. Udivuje mne, že ”upřímní" lidé jako ona mohou také přijít do pekla, když jsou dostatečně ne­upřímní, aby uprchli před Boží tváří.)

Max mne začal zahrnovat pozorností od toho dne, kdy jsme si vyjeli. Naše rozhovory byly ovšem jiné než s těmi tvými zbožnými ženami. Druhý den v kanceláři jsi mne po­kárala, že jsem nešla s vámi. Tehdy jsem ti řekla o své nedělní zábavě.

Tvoje první otázka byla: ”Byla jsi na mši'?" Jak absurdní! Jak jsem mohla jít na mši, když jsme se dohodli, že odjedeme v šest ráno`? Pamatuješ, že jsem ti rozhořčeně řekla: ”Bůh nemá tak malicherného ducha jako ti tvoji kněží"! Teď ti mu­sím dosvědčit, že přes svoji nekonečnou dobrotu bere Bůh všechno vážněji než kterýkoli kněz.

Po tomto prvním výletu s Maxem jsem přišla již jenom jednou na schůzku vašeho společenství, již jsem byla vnitřně od vás oddělená. Zajímaly mne filmy, tanec a výlety. Občas jsme se s Maxem pohádali, ale věděla jsem, jak udržet jeho zájem o mne.

Po propuštění z nemocnice na mě byla moje konkurentka velmi rozhněvaná a nepříjemná. Její hněv však pracoval v můj prospěch, protože můj rozvážný klid učinil na Maxe dojem a nakonec ho vedl k tomu, že mi dal přednost před ní. Věděla jsem přesně, jak ji ponížit. Hovořila jsem klidně, vypadala jsem zcela objektivní, ale z mého nitra prýštil jed. Urážky a podobné skutky mohou člověka rychle zavést do pekla. Jsou ďábelské, v pravém smyslu toho slova.

Proč ti to říkám? Abych ti ukázala, jak jsem se definitivně odloučila od Boha. Abych se dostala tak daleko, k tomu jsem nepotřebovala ani důvěrnou známost s Maxem. Věděla jsem, že kdybych se k tomu snížila příliš brzy, kleslo by jeho mí­nění o mně. Tak jsem se krotila a odpírala. Doopravdy jsem byla ochotná udělat cokoli, co jsem považovala za užitečné, abych dosáhla svého cíle. Nezastavila bych se před ničím, abych Maxe získala.

Postupně jsme se do sebe zamilovali, protože oba jsme měli některé skvělé vlastnosti, které jsme vzájemně oceňo­vali. Byla jsem nadaná a stala jsem se dobrou a zábavnou spo­lečnicí, takže nakonec jsem měla Maxe v rukou a měla jsem jistotu, že patří pouze mně, přinejmenším v oněch posledních měsících před svatbou. V tom bylo moje odpadnutí od Boha, že jsem si vytvořila boha z pouhého stvoření. To se může do­konale stát mezi dvěma lidmi opačného pohlaví, jestliže je je­jich láska pouze materiální. Protože ta se stává lákadlem, ost­nem a jedem. ”Zbožňování", které jsem vyjadřovala Maxovi, se mi stalo vroucím náboženstvím.

V tomto stadiu mého života jsem ještě občas pokrytecky odběhla o polední přestávce v kanceláři do kostela, abych si poslechla pošetilé kněze, pomodlila se růženec a jiné takové hlouposti. Ty ses snažila, s menším nebo větším důvtipem, tuto praxi podporovat, ale zřejmě jsi mne v konečném vyhodnocení ne­podezřívala, že již těmto věcem nevěřím. Pouze jsem se sna­žila uklidnit své svědomí - dosud jsem to potřebovala, abych ospravedlnila své odpadlictví. V hloubi duše jsem žila vzpouru proti Bohu. Neuvědomila sis to. Vždy jsi myslela, že jsem do­sud katoličkou. Chtěla jsem, abych tak vypadala, a dokonce jsem šla tak daleko, že jsem přispívala na církev v domnění, že tato malá ”pojistka" mi nemůže uškodit.

Jako ty sis byla jistá svými odpověďmi, tak ode mne se vždycky odrážely. Byla jsem přesvědčená, že to nemůže být pravda. To působilo napětí v našich vztazích, a když nás od sebe moje manželství vzdálilo, trápilo mě to jenom velmi málo. Před svatbou jsem šla ještě jednou ke zpovědi a přijí­mání, ale to byla pouhá formalita. Můj manžel si myslel totéž co já.. Prováděli jsme tyto formality právě tak jako všechny další. Ty bys to nazvala ”nehodným". Ale po tomto ”nehod­ném" přijímání jsem měla v mysli větší pokoj. Bylo to napo­sledy v mém životě.

Naše manželství bylo celkově harmonické. Měli jsme stejné názory prakticky na všechno. To zahrnovalo i náš ná­zor ohledně dětí: Nechtěli jsme břemeno. V hloubi duše chtěl můj manžel jedno dítě, ale přirozeně ne víc. Já jsem byla schopná vyhnat si z hlavy dokonce i pouhé pomyšlení na to. Dávala jsem přednost hezkému oblečení a nábytku, čaji s dá­mami, automobilovým výletům a jiným podobným zábavám. A tak prošel rok pozemských radostí od naší svatby do mé ná­hlé smrti.

Každou neděli jsme si vyjeli nebo jsme jezdili na návštěvu k příbuzným mého manžela - tehdy jsem se za svou matku styděla. Příbuzní mého manžela, tak jako my, plavali na po­vrchu života. Uvnitř jsem se ovšem nikdy necítila opravdu šťastná. V duši mne vždy něco hryzalo. Doufala jsem, že smrtí, která jistě přijde jednou v budoucnosti, to všechno skončí.

Jako dítě jsem jednou slyšela kázání, že Bůh odměňuje dobro, které člověk dělá. I kdyby ho neodměnil v posmrtném životě, učiní tak na zemi. Aniž bych to čekala, dostala jsem dědictví (po tetě L.). V téže době mému manželovi podstatně zvýšili plat. S tím jsme byli schopni si docela hezky zařídit svůj nový dům.

Každé spojení s náboženstvím, které jsem mohla dříve mít, bylo téměř pryč, podobně jako poslední paprsky světla na vzdáleném obzoru. Bary a kavárny ve městě a restaurace, kde jsme jedli na svých cestách, nás nijak k Bobu nepřibli­žovaly. Všichni, kteří tam chodili, žili jako my, soustředěni na vnějšek, a ne na záležitosti duše.

Jednou jsme na našich cestách navštívili slavnou kated­rálu, ale pouze, abychom obdivovali uměleckou hodnotu je­jích mistrovských děl. Věděla jsem, jak neutralizovat nábo­ženské ovzduší středověku, které vyzařovaly, a chápala jsem se každé příležitosti k výsměchu. Dělala jsem si legraci z lai­ckého bratra, který nám dělal průvodce; kritizovala jsem zbožné mnichy kvůli jejich výrobě a prodeji likéru; zneva­žovala jsem ustavičné zvonění zvonů svolávajících lidi do kostela jako pouhé žadonění o peníze. Tak jsem odmítala kaž­dou milost, která mi přišla zaklepat na dveře.

Zvlášť bohatě prýštil můj sarkasmus na každé vyobrazení pekla v knihách, na hřbitovech a na dalších místech, kde může člověk najít ďábly opékající duše na rudých a žlutých ohních, zatímco jejich společníci s dlouhými ocasy stále přivádějí další oběti.

Peklo může být popisováno mizerně, Kláro, ale nikdy to nemůže být přehnané. Především jsem se vždy vysmívala pe­kelnému ohni. Vzpomínáš si na naši rozmluvu, když jsem ti z legrace strčila pod nos hořící zápalku a zeptala se: ”Páchne to jako tohle?" Rychle jsi ji sfoukla, ale tady není nikdo, kdo by uhasil oheň. Dovol mi říci ti něco jiného - oheň, o kterém hovoří bible, není pouze trýzeň svědomí. Oheň znamená oheň. To měl Pán na mysli, když řekl: ”Pryč ode mne, vy zlo­řečení, do věčného ohně." Zcela doslova.

Ptáš se, jak může na duši působit hmotný oheň?

Jak tedy může trpět tvoje duše na zemi, když strčíš prst do ohně? Tvoje duše sama nehoří, ale co trpí člověk jako ce­lek!

Podobně jsme my zde uvězněni v ohni ve svém bytí a schopnostech. Naše duše jsou zbaveny svého přirozeného pohybu. Nemůžeme ani myslet, ani chtít, co jsme si vždy přá­vali.'Z Dokonce se ani nesnažíme pochopit tajemství, které jde proti zákonům hmotné povahy: pekelný oheň hoří, aniž by něco stravoval.

Naše největší.utrpení spočívá v tom, že s jistotou víme, že nikdy neuvidíme Boha. Jak nás mučí to, vůči čemu jsme byli neteční, když jsme byli na zemi! Leží-li nůž na stole, po­nechá tě chladnou. Vidíš jeho ostrou špičku, ale necítíš ji. Ale ve chvíli, kdy vnikne do tvého těla, vzkřikneš bolestí. Před­tím jsme pouze viděli ztrátu Boha; nyní ji cítíme.

Všechny duše netrpí stejně. Čím byl hřích lehkovážnější, zákeřnější a rozhodnější, tím více tíží duši ztráta Boha a tím zmučenější se cítí vůči zneužitému stvoření.

Katolíci, kteří jsou zavrženi, trpí více než ostatní, protože obecně dostali více světla a milostí, aniž by je využili. Ti, kdo vědí více, také více trpí než ostatní. Ti, kdo hřešili ze zloby, trpí více než ti, kteří hřešili ze slabostí. Nikdo ovšem netrpí víc, než si zaslouží. Kdyby to nebylo pravda, mohla bych mít více důvodů k nenávisti!

Jednou jsi mi řekla, že do pekla nejde nikdo, aniž by je znal. To bylo zjeveno některým světcům. Zasmála jsem se tomu, ale tato myšlenka se mi usadila v mysli. Kdyby to tak bylo, pak bych měla dost času ke konverzi - to jsem si mys­lela v srdci.

To, co jsi řekla, je pravda. Před svým náhlým koncem jsem neměla žádnou představu, co ve skutečnosti peklo je. Žádný člověk je nezná. Ale nepochybovala jsem o tomto: kdybych zemřela, vstoupila bych do věčnosti ve stavu vzpoury proti Bohu a trpěla bych následky. Jak jsem ti již řekla, nezměnila jsem svoji orientaci, ale pokračovala jsem po téže cestě, hnána zvykem . . .

Budu ti teď vyprávět, jak došlo k mé smrti.

Před týdnem - říkám ti to v obdobích, kterými vy měříte čas, protože posuzováno bolestí, kterou jsem zakusila, bych mohla hořet v pekle již deset let. 'Tedy před týdnem v neděli jsme si s manželem vyjeli autem. To byla moje poslední vy­jížďka.

Byl zářivý a nádherný den. Cítila jsem se dobře a poho­dlně, jako málokdy. Dostala jsem ovšem neblahou předtuchu, jakmile jsme vyjeli. Ten večer cestou domů mne i manžela neočekávaně oslnila světla auta, které se rychle blížilo z opač­ného směru. Manžel ztratil kontrolu nad autem.

”Ježíši!" zvolala jsem, ne jako modlitbu, bylo to jen zaje­čení. Cítila jsem drtivou bolest - maličkost ve srovnání s mým nynějším utrpením. Pak jsem ztratila vědomí. Jak podivné! To ráno mně najednou napadlo, že bych konec konců mohla jít zase na mši. Přišlo mi to na mysl jako žádost. Moje ”ne!" ­rázné a rozhodné - zaškrtilo myšlenku v zárodku. Myslela jsem si, že s tím musím jednou a provždy skončit a přijala jsem všechny důsledky. A teď je snáším. Víš, co se stalo po mé smrti. Zármutek mého manžela a matky, moje vystavené tělo a pohřeb. Znáš to všechno dopodrobna, jak vím přiroze­nou intuicí, kterou zde máme. Máme jenom zmatené vědo­mosti o tom, co se děje ve světě, ale víme leccos o tom, co se týká nás. Tak vím také, kde bydlíš. Ve chvíli své smrti jsem se probudila z temna. Náhle jsem byla obklopena oslepujícím světlem. Bylo to totéž místo, kde leželo moje tělo. Vypadalo to téměř jako divadlo, když světla najednou zhasnou, hlučně se rozhrne opona a objeví se tra­gicky osvětlená scéna: děj mého života. Viděla jsem se jako v zrcadle. Viděla jsem milosti, které jsem zašlapala od svého mládí až do onoho konečného ”ne!” řečeného Bohu. Cítila jsem se jako vrah, přivedený k soudu před svou neživou oběť. Lítost? “Nikdy!" Pochovala jsem stud kvůli svým činům? Vů­bec ne!

Přesto bylo pro mne nemožné zůstávat v přítomnosti Boha, kterého jsem popírala a odmítala. Zbývala mi jenom jedna věc: útěk. Tak jako Kain utekl od Ábelova těla, tak hledala moje duše, jak utéci daleko od tohoto hrozného pohledu.

To byl můj soukromý soud. Neviditelný soudce řekl: ”Pryč ode mne!" a moje duše rychle spadla, jako sirnatý stín, na místo věčných muk!

Mezinárodní report 2004

Maria Terez

zpět na úvodní stránku