Král český, blahoslavený Karel III.

Setkáváme se dosti často s názorem, že císař a král Karel I., tj. český král Karel III. nebyl českým králem, protože nebyl korunován. Jaká je skutečnost?
Jako králové jsou v některých pramenech nazýváni, již otec sv. Václava, Vratislav I., sám sv. Václav a jeho bratr Boleslav I. v letech 915 - 969/972, ale o jejich korunovaci nevíme nic. Nástupci Boleslava I. jsou důsledně nazýváni knížaty. Prvý český král, Vratislav I. byl v roce 1085 korunován, titul však byl udělen jemu osobně, nikoli dědičně, jeho nástupci byli opět pouze knížaty. Dědičný královský titul obdržel Vladislav I. v roce 1158, korunovaci obdržel po několika měsících od císaře Fridricha II. Barbarossy před Milánem až 8. září 1158. O jeho řádné korunovaci skrze biskupa není jediná zmínka. Jako král nastoupil vládu jeho syn Bedřich v roce 1173, a to opět bez korunovace. Císař Fridrich Barbarossa však Bedřicha sesadil a královský titul českým panovníkům opět odňal.

Dědičné české království trvá od Přemysla Otakara I., který získal královský titul 3x a korunován byl 2x. Prvá korunovace se konala 15. srpna 1198 v Mohuči za podporu římského krále Filipa Švábského, druhá v roce 1203 za podporu jeho soupeře Oty IV. Brušvického.

Základní ústavní listinou, ustanovující Království české je Zlatá bula sicilská, vydaná novým římským králem Fridrichem II. Sicilským v roce 1212, která potvrzuje nedochovanou listinu Filipa Švábského z roku 1198. Zlatá bule sicilská potvrzuje českým panovníkům dědičnost královského titulu s tím, že náleží tomu, koho Češi za krále přijmou a zavazuje římského krále udělit mu Čechy v léno. O královské korunovaci se Zlatá bula sicilská vůbec nezmiňuje. Z toho lze vyvodit, že k důstojenství a titulu krále nepotřeboval český panovník korunovaci, ale přijetí za krále. Přijetí krále nesmí být zaměňováno s volbou krále. Přijetí krále znamená přijetí podle práva oprávněného dědice a složení přísahy věrnosti.

Pokud jde o české krále, Přemysl Otakar I. byl korunován 1198, jeho syn, Václav I. ještě za  života otce (zemřel 15.12.1230), a to 6. února 1228. Jeho syn Přemysl Otakar II. Užíval od nástupu vlády od roku 1253 do své korunovace v roce 25. prosince 1261 užíval titulu "pán království českého" (Dominus regni Bohemie), po korunovaci se nazýval král český (Rex Bohemie), stejně jeho syn Václav II. od otcovy smrti 26. 8. 1278 v bitvě na Moravském poli do své korunovace 2. června 1297. I přesto, že před korunovací oba tito panovníci neužívali královský titul, vládly i tehdy s plnou královskou mocí a důstojenstvím. Rozlišování českého panovnického titulu před a po korunovaci zaniklo za Václava III., který od nástupu své vlády v roce 1305 užíval nejen královskou moc a důstojenství, ale i titul, a to bez korunovace. Po něm tak činili všichni další čeští králové.

Český král Karel III., současně rakouský císař Karel I. a uherský král Karel IV. byl podle práva oprávněným dědicem české koruny a za krále byl v Čechách přijat. Je proto pravoplatným českým králem, i přesto, že nebyl korunován.

K čemu královská korunovace, když k vládě nebyla nutná?

Královská korunovace je spojena s církevním pomazáním krále, je to svátostina, vtiskující duši nesmazatelné znamení (podobně, jako opatské svěcení). Pomazání, či vlastně posvěcení krále zprostředkovává zvláštní milost, potřebnou pro jeho úřad. Pomazání a korunovace krále vytváří nezrušitelné pouto mezi Bohem, králem a národem, mezi králem a všemi poddanými, bez ohledu na národní nebo náboženskou příslušnost, Závazek mezi králem a národem je oboustranný, nezrušitelný. V katolických královstvích navíc korunovaný král dostával určitá, ne v každém království stejná práva vůči církevním představitelům, zejména biskupům a opatům.

Obřad pomazání krále nebyl zaveden v křesťanství, pomázáni byli i starozákonní židovští králové, Saul a David, skrze proroka Samuela. Obřad posvěcení krále byl obvyklý i u pohanských národů. Ve všech případech takovým obřadem získával král zvláštní požehnání od Boha či bohů pro svůj úřad, který byl posvátný.

Co znamená královské důstojenství?

Historicky je třeba říci, že král byl chápán od pravěku a starověku jako prostředník mezi národem či obcí (státem) a nadpřirozeným, transcendentním světem. Archeologické doklady o tom lze nalézt již od 5. - 6. tisíciletí př. Kr. (v Anatolii), písemné od 3. tisíciletí př. Kr. (v Sumeru a Egyptě). V jednom ze staroegyptských textů bůh říká: Ustanovil jsem krále, aby ochraňoval lid, chránil slabé před silnými, prosazoval spravedlnost, potíral nepřátele ...

Ve Starém Zákoně je královské důstojenství svatým úřadem. Království bylo v Izraeli zřízeno z vůle národa (lidu), ale král nebyl ustanoven z vůle lidu či národa, ale byl vyvolen Bohem. Král je v národě prvým po Bohu, on tlumočí národu Boží vůli a přednáší jménem národa prosby k Bohu. Je však také zodpovědný za činy nejen své, ale i za činy národa. Tak byl král Saul Bohem zavržen, když národ nesplnil Boží vůli a král Saul to strpěl. Stejně tak národ je trestán za činy králů, např. morem za Davidovo sčítání lidu či rozdělením království za hříchy krále Šalamouna. Vyvolení krále se netýká jen jeho osoby, ale i potomstva. Bůh nezavrhuje jako krále jen Saula, ale celý jeho dům, tzn. i jeho potomstvo. Obdobně král David není vyvolen jen jako osoba, ale obdržel výslovný Boží příslib, že jeho potomstvo bude vládnut na věky. Důstojenství krále je tedy dědičné z úradku Božího, a úradek Boží je neměnný, je na věky. Proto nelze z vůle lidské království zrušit, pokud je naživu jediný oprávněný dědic královského důstojenství, který tuto důstojnost neodvrhl.

Král ale nebyl ve Starém Zákoně jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, byli zde kněží, kterým příslušelo přinášet za národ oběti a proroci, kteří zvěstovali národu Boží zjevení, napomínali kněze, krále i lid, aby plnili Boží vůli. Úřad starozákonního kněze byl dědičný, zakládal se na vyvolení rodu Aronova, proroky Bůh povolával individuálně.

Příchodem Ježíše Krista se mnohé změnilo, příchodem Božího syna je dovršeno Boží zjevení, úřad proroka jako zvěstovatele Božího zjevení zaniká. Ježíš Kristus jako Boží Syn má naprosto výjimečné postavení, on je obětí i obětníkem, knězem i králem. Ale je zde jeden rozdíl. Knězem se Ježíš Kristus stává na základě zvláštního ustanovení Boha Otce, kdyby šlo o pouhého člověka, řekli bychom na základě individuálního povolání Bohem. Králem je však na základě svého rodu, královského rodu Davidova, i když už nevládnoucího. Ježíš Kristus ustanovuje nové kněžství, novou oběť, proměnění chleba a vína ve své Tělo a Krev. Úřad novozákonního kněze, obětníka svěřuje svým apoštolům, které individuálně povolal a posvětil. Jim také svěřuje hlásání Božího Slova, Evangelia, povzbuzování a napomínání věřících. Tak vlastně spojuje Ježíš Kristus úřad kněze s tím, co zbylo z úřadu proroka, hlásání Evangelia a napomínání lidu, aby plnil Boží vůli, a právo na kněžský úřad je dáno individuálním Božím povoláním k němu. Kristus Král však nic neustanovil o svatém úřadu krále, který sám měl z titulu svého původu z rodu Davidova.

Můžeme přijmout, že po Ježíši Kristu zaniklo starozákonní kněžství, dědičné v potomstvu Áronově, ale dále trvá dědičné království s funkcí krále jako prostředníka mezi Bohem a národem. Prostřednictví krále je jiné než kněze, ale nezastupitelné. Král je prostředníkem a zárukou blaha národa (obce), které na něm záviselo. Některé oběti mohl jménem národa (obce) vykonávat pouze král. To dobře chápaly i antické (starověké) republiky, zejména Athény a Řím.

V Athénách měl jeden z nejvyšších úředníků (archontů) titul archont - basileos (archont - král) a právě on zastupoval athénskou obec (stát) před tváří bohů. V Římě byla po svržení posledního krále zřízena republika a královský titul byl v nenávisti, ale přesto byl zachován. V Římě byl mezi nejvyššími kněžími rex sacrorum (posvátný král), který neměl žádné politické pravomoci ani nesměl zastávat žádné veřejné funkce a dokonce byl podřízen nejvyššímu knězi, nazývanému pontifex maximus, ale zastupování římské obce (státu) před tváří bohů v některých náboženských úkonech náleželo nezastupitelně jemu. Lze dokonce připustit, že současné parlamentní monarchie v jistém smyslu dodnes zachovávají princip krále jako představitele státu před tváří Boží, a tím i jeho transcendentní charakter.

Křesťanství tento transcendentní rozměr královského důstojenství nejen zachovalo, ale ještě prohloubilo. Pozemské království je chápáno jako nedokonalý obraz Kristova království a jako jediné formě státu je jí přiznáván transcendentní rozměr. (Státy jsou jinak chápány jako výtvory lidské, bez transcendentního rozměru. Ten je naopak přiznáván přirozeným společenstvím, jako jsou rody, rodiny, obce, národy, které mají i své strážné anděly.) Křesťanský král přijímá posvěcení a pomazání pro svůj úřad, a je tak prostředníkem mezi Bohem a národem, kterému vládne. Je ale skutečností, že ne všichni králové musí být pomazáni a korunováni k výkonu svého úřadu, k jeho výkonu postačí příslušnost k vyvolenému královskému rodu.

Jak je to s vyvoleností české královské dynastie? Podle tradice byl prvý kníže, Přemysl vyvolen na základě věšteckého výroku, ať už podle Kristiána bezejmennou věštkyní nebo podle Kosmy kněžnou Libuší. Transcendentní rozměr vyvolení, nikoli z vůle lidu, ale z vůle boží (byť šlo o pohanskou věštkyni) je tedy splněn. Boží vyvolení Přemyslovského rodu je následně potvrzeno jeho christianizací a svatými, které národu dal, sv. Václavem, sv. Ludmilou, sv. Vojtěchem, sv. Anežkou. Císař a král Karel I., tj, český král Karel III. pochází v ženské linii (po přeslici) z přemyslovského rodu, který v mužské linii v roce 1305 vymřel. Jeho právo na důstojenství českého krále je nesporné.

Transcendentní rozměr státu zcela chybí moderním republikám. Nelze však zcela vyloučit, že nositeli transcendentního rozměru republik, kde byly svrženy vládnoucí dynastie, jsou nadále ty osoby trůnu zbavených (nikoli abdikujících) dynastií, kterým by jinak náleželo královské důstojenství, a to zejména v případech, kdy královské důstojenství není vázáno na obřad korunovace a pomazání krále.

Instituce věčného krále.

Ježíš Kristus před svým křižováním ustanovil svého pozemského náměstka apoštola sv. Petra. Po jeho smrti zastávají úřad Kristova náměstka nástupci sv. Petra, římští papežové, ale v úřadě kněžském. Některá evropská království se připodobnila římsko-katolické církvi tím, že mají svého věčného krále, náměstka Ježíše Krista, kterým je svatý, jeden z bývalých pozemských vládců, zpravidla zakladatel státu. Vládnoucí panovník je chápán jako dočasný zástupce věčného krále. Takovým věčným králem je sv. Olaf v Norsku a sv. Václav v Čechách. Sv. Václav je takto chápán nejméně od vlády prvého českého krále Vratislava II. (1061 - 1092, král od r.1085). Česká republika se ke svému věčnému králi, sv. Václavu hlásí státním svátkem - Dnem české státnosti, který připadá na 28. září, na svátek sv. Václava.

Země koruny české, též Země koruny svatováclavské, jsou pod vládou věčného krále sv. Václava, který je pro ně orodovníkem a prostředníkem Boží milosti, a to skutečně do konce světa, nebo alespoň do té doby, do které bude existovat český národ. To je neoddiskutovatelná transcendentní skutečnost. V transcendentním smyslu jsou tedy Čechy stále královstvím se svými přivtělenými zeměmi, Moravou, Slezskem a Lužicí, to jsou Země koruny české. Je otázkou, kdo je v transcendentním smyslu oním dočasný zástupcem, oprávněným k pozemské vládě v zastoupení věčného krále, který má českým zemím zprostředkovávat jako další prostředník v zastoupení sv. Václava Boží milost. Může jím být volený český president, jehož volba je někdy výsledkem dohod politických stran nebo závisí na vůli cizí mocnosti? President, který nemá žádné transcendentní posvěcení úřadu ani osoby? Nebo je jím v transcendentním smyslu legitimní dědic trůnu i přes to, že mu lidé znemožňují vykonávat jeho svatý úřad?

Jsou v českých dějinách zřetelné souvztažnosti mezi hříchem a osudem národa?

Ano, jsou. I když všechny dále uváděné případy mohou být vysvětleny pouze důvody politickými, vojenskými a ekonomickými, je potřebné uvědomoval si souvislosti mezi hříchem, pokáním, zadostiučiněním a dějinami národa, tedy souvislosti transcendentní. Je třeba uvést alespoň několik příkladů.

1. Moravský král Svatopluk přispěl k likvidaci slovanské liturgie na Moravě a vyhnání žáků arcibiskupa sv. Metoděje. Podle tradičního pojetí pád říše byl důsledkem jeho hříchu a klatby, vynesené nad ním arcibiskupem sv. Metodějem. Království pak přešlo z Moravy na Čechy, od potomků Svatoplukových na Přemyslovce.
Historické souvislosti jsou v tradici posunuty, ale zůstává skutečností, že Velkomoravská říše během několika desetiletí zaniká a její dědictví přebírají přemyslovské Čechy, které vyhnané žáky arcibiskupa sv. Metoděje přijaly. Podle uherských kronik se tak stalo už za vlády Vratislava I., otce sv. Václava, který je někdy nazýván blahoslavený.
Není podobnost s Hospodinovým zavržením domu Saulova nápadná? Nemohl být vpád Maďarů do Karpatské kotliny nástrojem Božího hněvu proti potomkům krále Svatopluka?

2. V Přemyslovském rodě dochází ke 2 vraždám, sv. Ludmily a sv. Václava. Vrahové sv. Ludmily byly kněžnou Drahomírou potrestáni, podle 1. staroslověnské legendy svatováclavské byl její příkaz k vraždě sv. Ludmily pomluvou. Kníže Boleslav I. podle stejné legendy činil za vraždu svého bratra, sv. Václava pokání - "zhřešil jsem a svého hříchu jsem si vědom", pokračoval v christianizační politice sv. Václava a česká říše mohutněla.
Nepřipomíná to pokání Davidovo za vraždu Uriáše?

3. Český kníže Boleslav II. dává vyvraždit Slavníkovce, své blízké příbuzné, pravděpodobně bratrance. K jejich vyvraždění dochází obzvlášť zavrženíhodným způsobem, přepadením v době příměří. Žádná kajícnost, žádné zadostiučinění. Naopak, čeští předáci v čele s knížetem definitivně odmítají návrat svého biskupa, sv. Vojtěcha, bratra zavražděných, který je pak při misijní cestě v Prusku zavražděn. Následky jsou tragické. Během cca 6 - 7 let po libickém vraždění je česká říše zničena, stává se součástí Polska, které poskytlo zbývajícím Slavníkovcům, knížeti Soběslavovi, biskupu Vojtěchovi a jejich bratru Radimovi útulek. Český stát byl sice brzy obnoven, ale podstatné části - Krakovsko, s přestávkami Slezsko, zůstaly trvale součástí Polska.
K novému rozkvětu českého státu dochází až za Břetislava I., který přenesl ostatky sv. Vojtěcha a jeho bratra, sv. Radima do Prahy a před jejich přenesením uzákoňuje společně s předáky ty křesťanské zásady křesťanské morálky, zejména manželského práva, které prosazoval biskup sv. Vojtěch, kvůli neochotě knížete a předáků je uskutečňovat odešel ze země. Nepřipomíná to rozdělení izraelského království za hříchy krále Šalamouna? Není zde patrná souvislost mezi hříchem, pokáním a dobrým skutkem v osudech národů?

4. Za osobní účasti českého krále Václava IV. byl při mučení zavražděn generální vikář pražského arcibiskupa Jan z Pomuku, tj. sv. Jan Nepomucký. Následovalo předstírané pokání Václava IV., který ani jinak neplnil svoji povinnost křesťanského krále, potírání bludů. Naopak hlasatele wicklefských bludů, včetně Jana Husa všemožně chránil. Následovalo šíření husitského bludu, pustošení země a vraždění při šíření bludu i jeho potírání. Následuje vzepjetí sil národa při šíření husitského bludu, ale pak přichází útlum, příklon k německému protestantismu včetně německého jazyka mezi českými protestanty, prosazení němčiny jako jednacího jazyka zemského sněmu (vedle češtiny) v 70. letech 16. stol. Pokud by tento trend pokračoval, byly vyhlídky na zavádění němčiny do kostelů a škol a osud jako Lužických Srbů, kteří na počátku reformace souvisle obývali území velikosti Moravy, ale byli během několika staletí poněmčeni prostřednictvím německých protestantských kostelů a škol. Vše v Čechách vyvrcholilo stavovským povstáním proti zákonnému, dědičnému a již přijatému králi Ferdinandu II. v roce 1618.Porážkou stavovského povstání na Bílé Hoře 7. listopadu 1620.
Bitva na Bílé Hoře představovala vojensky nepochopitelné zhroucení stavovského povstání. Stavovské vojsko, po vítězném odražení 1. útoku císařských nepochopitelně bez boje uteklo před 2. útokem, provedeným jen části císařského vojska. Opevněná Praha nebyla hájena ani vypleněna, vzdorokrál Fridrich Falcký i s prakticky nedotčeným vojskem uprchl nejen z Prahy, ale i ze země. V bitvě na Bílé Hoře nebyl poražen český stát, ale skupina poněmčené, protestantské šlechty. Pro zachování českého národa a jazyka to mělo pozitivní účinek. Obnova katolického náboženství s latinskou bohoslužbou a školami neměla odnárodňující tendence, naopak v katolické církvi byla už přes staletími zavedena povinnost kněze naučit se jazyk lidu, v něm kázat a zpovídat.
K opětnému probuzení českého národa a jeho národního sebevědomí však došlo až po blahořečení a následném svatořečení sv. Jana Nepomuckého, když se český národ přihlásil k jeho památce a kultu. K obrodě jazyka a národa dochází právě v souvislosti s kultem sv. Jana Nepomuckého, poutěmi a písněmi. Při poutích si český národ začal také uvědomovat svoji sounáležitost a sílu.
Není zde opět patrná souvislost mezi hříchem, pokáním a zadostiučiněním v osudech národa?

5. Rok 1918. Nejen český národ, ale národy střední Evropy odvrhují svého zákonného krále, světce a vyhlašují sekulární republiky. Osud těchto států není valný. Bývalé Československo a Jugoslávie byly zmítány národnostními rozpory, které zasáhly i Rumunsko. Maďarsko prošlo nejdříve rudým (bolševickým), pak bílým terorem. K likvidaci posledního pokusu legitimního a korunovaného uherského krále Karla IV., tj. císaře a krále bl. Karla I. vykonávat jeho svatý úřad v Maďarsku byly použity stejné prostředky, jako k vyvraždění Slavníkovců na Libici, přepadení vojska v době příměří. Je to opravdu jen náhoda nebo rukopis týchž sil zla? Hanba za tento čin nepadá jen na Maďary, ale i na další národy Rumunska, bývalých států Československa a Jugoslávie, které vyhrožovaly válkou, pokud se legitimní král vrátí na svůj trůn.
Další osud téchto států? Bující nacionalismus, vrcholící v německém nacismu, rozpad Československa a Jugoslávie, nacistická okupace nebo nepřímá nadvláda nacistického Německa, válka a po jejím skončení 40 let komunistické totality, nový rozpad Československa a Jugoslávie, v bývalé Jugoslávii spojený s krvavou válkou.
Není to vše Boží trest za nezákonné svržení legitimního krále, dokonce světce a jeho potomků? Jaké pokání a zadostiučinění mají dát národy za činy svých představitelů, které alespoň svým mlčením schválili? V každém případě je nutné přihlásit se k památce bl. Karla z Domu Rakouského, tj. rakouského císaře Karla I., českého krále Karla III., uherského a chorvatského krále Karla IV. a vzdávat mu úctu nejen liturgicky, ale, a to zejména, v srdci.
Nebo od národů chce Bůh více? Obnovení pozemského království, které transcendentně stále trvá a vrácení trůnu legitimnímu potomku bl. Karla? Nevíme, musíme se modlit a prosit Boha, aby nám dal poznat svoji vůli a abychom pak podle ní jednali.

Josef Pejřimovský 2005

zpět na úvodní stránku