Následník a vojevůdce

Sarajevský atentát vedl k vypuknutí 1. svět. války. Následník trůnu, arcivévoda Karel nebyl přizván k jednání korunní rady, která rozhodovala o rakouském ultimátu Srbsku, ani císař, ani ministr zahraničí, ani rakouský nebo uherský předseda vlády ho o jednáních neinformovali. Dovídal se o nich jako každý jiný rakouský občan. Na rozhodování o zahájení války se nepodílel. Když padlo rozhodnutí pro válku, byl povolán, aby při určitých příležitostech zastupoval císaře, zejména 1. srpna při vyřazení nových 130 poručíků z vojenské akademie a následující dny v Budapešti. Tehdy byl účastníkem nadšení pro válku, které nesporně v Rakousko-Uhersku existovalo.

Velitelem armády byl jmenován arcivévoda Fridrich z těšínské linie, následník trůnu - arcivévoda Karel byl přidělen Vrchnímu velení armády, aby se něčemu přiučil. Dne 10. září prodělal v bitvě o Grodek svůj křest ohněm. Jinak bylo jeho postavení u Vrchního velení armády zvláštní, nebyl mu přidělen žádný úkol, o ničem nerozhodoval, měl se něčemu přiučit. V praxi to znamenalo, že poslouchal výklady náčelníka generálního štábu a někdy byl vyslán k frontovým jednotkám, aby předal vyznamenání. Zároveň se stal jakýmsi styčným důstojníkem mezi Těšínem, kde sídlelo Vrchní velitelství armády a Vídní, sídlem císaře a jeho vojenské kancekáře. Náčelník generálního štábu, Conrad von Hetzendorf se obával zpravodajství následníka trůnu ve Vídni, některé informace mu nedodával a nerad viděl, když se jeho důstojníci s arcivévodou Karlem stýkali. Ten byl ke Conradovi kritický a i když uznával jeho vojenskou genialitu, vytýkal mu, že často žádá od jednotek příliš mnoho, chybí mu znalost lidí, často mění velitele - tím vnáší neklid do armády a rovněž za nedostatečné informování císaře o činnosti Vrchního velitelství armády.

V době, kdy byl arcivévoda Karel přidělen Vrchnímu velitelství armády se zúčastnil politických jednání s Německým císařem Vilémem II. o územních kompenzacích, které žádala od Rakouska-Uherska Itálie, ani ne už za vstup do války po boku spojenců, ale i za zachování neutrality. Odmítl odstoupení jižního Tyrolska Itálii s tím, že to pro Rakousko znamená totéž, jako pro Německo odstoupení Alsaska-Lotrinska Itálii a dokonce více, protože Tyrolsko je historickou zemí, náležející k Rakousku, kdežto Alsasko-Lotrinsko drží Německo až od roku 1871. Je to téměř předznamenání role, kterou bude hrát Alsasko-Lotrinsko v pozdějších jednáních císaře a krále Karla I. o separátní mír se státy Dohody.

V roce 1916 se významně mění postavení arcivévody Karla. Dosud byl jen účastníkem událostí bez vlastní pravomoci, sice významným, ale více méně pobočníkem výše postavených tvůrců událostí. Conrad von Hetzendorf o něm podcenivě hovořil jako o divákovi nebo poslíčkovi. Od roku 1916 se arcivévoda Karel stává frontovým velitelem, velitelem XX. Armádního sboru na italské frontě. Od tohoto okamžiku lze sledovat samostatná rozhodnutí arcivévody Karla ze kterých jsou vidět jeho vlastní postoje a rozhodnutí, odporování "duchu doby", pokud byl v rozporu s jeho hluboce upřímným katolickým a křesťanským přesvědčením. Lze sledovat jeho růst ke svatosti a to jako člověka, vojáka a politika.

Vojenské rozkazy arcivévody Karla výslovně zakazují použití otravných plynů, stejně jako rozkaz nebrat zajatce, tj. vzdávající se nepřátele nebrat do zajetí, ale pobít. Arcivévoda Karel ve svých rozkazech výslovně říká, že je nedůstojné rakouského vojáka zabít vzdávajícího se nepřítele. Rovněž zakazoval plenění civilního obyvatelstva a násilnosti proti němu. Naopak nařizoval poskytnutí zdravotní péče raněným nepřátelským vojákům. Vojenské rozkazy arcivévody Karla byly současnými, zejména německými, ale i některými rakouskými vojenskými činiteli kritizovány proto, že se řídily katolickou morálkou a ne vojenskou účelností.

Ofensiva na italské frontě, v Tyrolsku, byla zahájena 11. května 1916. Dne 4. června 1916 byla na východní frontě zahájena ofensiva ruského generála Brusilova a 6. června se postavení rakousko-uherské armády zhroutilo. Ofensiva na italské frontě byla zastavena, část armád přemístěna na východní frontu a rovněž arcivévoda Karel byl 31. července převelen na východní frontu jako velitel 12. armády, pak byl jmenován velitelem skupiny armád, skládající se z 1 německé a 2 rakousko-uherských armád. Rakousko-uherské armády byly ale převálcovány Brusilovovou ofensivou a byly to vlastně jen zbytky armád. Po odražení německého útoku na Verdun ve Francii a úspěchu Italů na řece Soči vstoupilo 28. srpna 1916 do války Rumunsko a obsadilo vojensky nechráněné Sedmihradsko. Arcivévoda Karel pak velel skupině armád na sedmihradské frontě a účinně se podílel na osvobození této části Rakousko-Uherské monarchie z rumunské okupace. Na východních frontách zabránil použití otravných plynů, v rakousko-uherské armádě povolil pouze užívání dráždivého, zejména slzného plynu, který se dnes používá i proti demonstrantům a není to považováno za nehumánní.

Vojevůdcovské schopnosti arcivévody Karla byly uznávány, Glaise von Horsenau, důstojník a budoucí generál si v později vydaných poznámkách zapsal: "Mladý arcivévoda se vyznamenal jako velící generál, to musel uznat i nepřítel. Exponoval se více, než bylo nutné, a maximálně udělal tu chybu, že zbytečně neproléval krev svých vojáků, a tím zbrzdil to či ono rozhodnutí". Navíc byl vojevůdce úspěšný, nebyl v poli porážen. Dokázal tím, že ani ve válce se není třeba vzdávat katolické morálky, ale je ji možné uplatňovat.

Císař a král Karel I. nedal, přes nátlak za strany německého velení souhlas ani k neomezené ponorkové válce, která byla od rakouských ponorek požadována, ani k bombardování italských měst, kterým by bylo postiženo civilní obyvatelstvo.

Císaři a králi Karlu I. je, jako vrchnímu veliteli rakousko-uherské armády přisuzována zodpovědnost za postup armády v okupovaném Srbsku, zejména za vraždění srbského civilního obyvatelstva. K tomu je třeba říci, že válka v rakousko-uherskými vojsky obsazeném Srbsku byla válkou partyzánskou, která je vždy válkou bez pravidel. Partyzáni zajatce neberou, pobíjejí všechny a vojsko pak v odvetě jedná stejně. Navíc se mimo akce partyzáni pohybují jako civilisté mezi obyvatelstvem, a tím se stírá rozdíl mezi vojskem a civilisty. K osobní odpovědnosti císaře a krále za tyto události je třeba říci toto: arcivévoda Karel na srbské frontě nikdy nevelel. Když po nástupu vlády jako císař odvolal v roce 1917 jak vrchního velitele armády, tak i náčelníka generálního štábu, (kteří bezesporu nesou zodpovědnost) a převzal vrchní velení armády osobně. Není mi známo, že by k podřezávání srbských civilistů docházelo i v době, kdy Karel I. osobně převzal vrchní velení armády a pokud ano, zda o tom věděl a jak reagoval.

Další výtkou, připisovanou císaři a králi Karlu I. je střelba do demonstrantů v Rakousko-Uhersku v posledním období války. Zde není zřejmá osobní odpovědnost císaře a krále Karla I., zda dal k takovému postupu rozkaz nebo jestli šlo o postup místních představitelů politické a vojenské správy na základě jejich vlastního rozhodnutí. Osobní rozkaz císaře a krále Karla I. je prakticky vyloučený, přihlédneme-li k jeho postupu v okamžiku daleko závažnějším v roce 1918, když se rozpadala monarchie a císař a král Karel I. nedovolil použít armádu proti vyhlášení nezávislosti např. Československa.

Odpovědnost vrchního velitele za akce podřízených velitelů je třeba posuzovat podle rozhodnutí norimberského tribunálu, soudícího nacistické válečné zločince na základě přirozeného práva. Konkrétně jde o obžalobu velkoadmirála Dönitze za tzv. rozkaz "Laconia", který říká, že nepřátelské lodi je třeba ničit i s jejich posádkami. Smyslem rozkazu bylo, aby ponorky nedělaly záchranné akce posádek a cestujících potopených lodí. Rozkaz byl vydán poté, co na ponorky, zachraňující trosečníky z lodi "Laconia" zaútočilo americké letectvo. Někteří velitelé ponorek si rozkaz "Laconia" vysvětlili tak, že posádky potopených lodí postříleli. Velkoadmirál Dönitz takové velitele trestal. Norimberský tribunál velkoadmirála Dönitze v bodě obžaloby na rozkaz "Laconia" zprostil viny, nebyla mu přikládána odpovědnost za svévolný výklad rozkazu podřízenými veliteli, když jejich svévolné jednání trestal, a tedy ani mlčky neschvaloval.

Je neúnosné uplatňovat vůči bl. Karlu I. přísnější kriteria, než uplatnil norimberský tribunál vůči velkoadmirálu Dönitzovi. Když Dönitz nenesl zodpovědnost za svévolný výklad vlastního rozkazu podřízenými veliteli, tím méně může nést bl. Karel z přirozeného práva zodpovědnost za jednání podřízených velitelů proti svému rozkazu nebo bez něj.

Jako voják a vojevůdce je blahoslavený císař a král Karel I. vzorem křesťana - katolíka, který ukazuje, že ani ve válce, pokud je nutná nebo jím nechtěná, se nelze zříci křesťanských morálních zásad a lze je v maximální míře, kterou umožňují válečné poměry, uplatňovat, a přesto být úspěšným, vítězným vojákem a vojevůdcem.

Josef Pejřimovský 2005

zpět na úvodní stránku