Císař ve válce

Dne 21. listopadu 1916 zemřel císař a král František Josef I. a novým monarchou se stal dosavadní následník trůnu, arcivévoda Karel jako císař a král Karel I. převzal těžké dědictví, říši vyčerpanou válkou vojensky i hospodářsky, rakouské země (podle úředního názvu Království a země v  říšské radě zastoupené) ovládané vojenskou diktaturou Vrchního velitelství armády v Těšíně, která pod záminkou vojenské nutnosti rozhodovala o všem, s vojenskými soudy, soudícími civilisty apod. Pouze uherská část monarchie nebyla pod mocí této vojenské diktatury. Rakousko-Uhersko se navíc dostávalo stále více do závislosti na silnějším spojenci, Německé říši.

Německo prosazovalo ideu střední Evropy. Spočívala ve vojenské oblasti v tom, že německý císař bude mít v míru právo inspekce rakousko-uherské armády a ve válce vrchní velení. Rakousko-uherská armáda měla mít stejné postavení jako armáda bavorská. Německé politické vedení zastávalo názor, že spojenectví mezi Německou a Rakousko-Uherskou říší spočívá na nadvládě Němců a Maďarů a že opravňuje Německo "podniknout opatření proti tomu, aby bylo zabráněno pokračujícímu poslovanšťování Rakouska a aby bylo přikázáno germánským elementům to postavení, které jim v zájmu Rakouska jako germánské Východní marky přísluší". Idea Střední Evropy zdomácněla nejen v Německu, ale nacházela příznivce i v Rakousko-Uhersku. Dne 7. září 1916 bylo zřízeno Nejvyšší válečné velení. Do německých rukou se tak dostalo operační velení německé, rakousko-uherské, bulharské a turecké armády. Německé velení ihned dalo najevo, že míní disponovat silami rakousko-uherské armády. Německý velvyslanec ve Vídni zasahoval do rakouské vnitřní politiky a požadoval, aby Německá říše ozdravila poměry v Rakousko-Uhersku. Habsburskou monarchii nyní ohrožovalo vítězství ve válce po boku Německa téměř stejně, jako prohraná válka. Zřízením Nejvyššího vojenského velení již ztratila část své suverenity a hrozilo jí, že se stane součástí Německé říše v postavení Bavorska, tj. že ztratí svoji suverenitu.

Dědictví, které císař a král Karel I. převzal, bylo zatíženo mnoha problémy, které se panovník pokusil řešit ne ve smyslu "ideje střední Evropy", ale ve prospěch národů monarchie. Prvým krokem bylo odstranění vojenské diktatury, nastolení civilní vlády a zodpovědnosti Vrchního velení armády hlavě státu. Dne 2. prosince 1916 převzal císař a král Karel I. osobně velení armády a loďstva, 4. prosince rozhodl o přemístění Nejvyššího armádního velení z Těšína do Badenu u Vídně, 4. ledna 1917 změnil rozsudky smrti nad českými velezrádci K. Kramářem, A. Rašínem, V. Červinkou a J. Zamazalem na tresty vězení, 15. ledna 1917 uveřejnil nařízení, kterým se rušily mimořádné pravomoci Vrchního velitelství armády a velitele armády, které jim umožňovaly zasahovat do správy celé rakouské části monarchie. Tímto nařízením se ministrům vrátila plná ústavní odpovědnost a vojenská vedlejší vláda skončila. Dne 1. března 1917 byl odvolán náčelník generálního štábu Conrad von Hetzendorf a byl poslán jako velitel skupiny armád na italskou frontu. Nový náčelník generálního štábu se zabýval pouze vojenskými záležitostmi a do politiky nezasahoval. Návrat k civilní vládě v Rakousko-Uhersku je v příkrém rozporu se situací v tehdy spojenecké Německé říši, kde nastoupilo třetí Nejvyšší velení armády (polní maršál Paul Hindenburg a generál Erich Ludendorff), jehož moc byla větší, než parlamentu, císaře a vlády. S tímto velením německé armády se císař a král Karel I. opakovaně prudce střetal.

Dne 5. listopadu 1916 vydal císař a král František Josef I. listinu, kterou sliboval Haliči zvláštní postavení v říši. Bylo to v intencích německé ideje střední Evropy, protože bez Haliče měli v českých, rakouských a slovinských zemích Němci početní převahu Němci. Dále byl připraven oktroj (vnucený zákon, vydaný císařem bez projednání říšskou radou, tj parlamentem), kterým měla být zabezpečena politická a mocenská nadvláda Němců v uvedených zemích. V Čechách měly být zřízeny krajské vlády a jednací řeči říšské rady se měla stát němčina. Císař a král Karel I. oktroj dne 11. dubna 1917 zamítl s tím, že sice na ústavu nepřísahal, ale cení si jí natolik, že ji neporuší v zájmu jednoho národa (měl na mysli Němce). Zamítnutí oktroje znamenalo odmítnutí německé ideje střední Evropy. Řešení národnostních problémů Rakousko-Uherské monarchie bylo naléhavé, ale koncepce řešení, na které pracoval už předchozí následník trůnu, František Ferdinand d´Este byla odlišná, monarchie se měla stát společným domovem rovnoprávných národů pod vládou Habsburské dynastie. Naléhavějšími, než řešení národnostního uspořádání monarchie se však jevilo řešení kritické sociální situace a uzavření míru. Návrat k civilnímu, parlamentnímu způsobu vlády byl dokončen dne 26. dubna 1917, kdy bylo na 30. května svoláno zasedání říšské rady..

Po 2 letech války byla monarchie ekonomicky vyčerpána, začínal být i nedostatek potravin. Císař a král Karel I. se pokusil tuto situaci řešit a v zemi zbídačené válkou zahájil sociální reformu. V roce 1917 byla přijata řada sociálních zákonů, např. zákon o ochraně nájemníků, zřízení stížnostních komisí pro dělníky ve zbrojním průmyslu. Dne 1. června 1917 bylo rozhodnuto o zřízení rakouských ministerstev sociálních věcí a zdravotnictví, aby stát mohl tyto oblasti účinně řídit. Ministerstvo sociálních věcí bylo aktivováno 1. ledna 1918, ministerstvo zdravotnictví až 27. července 1918. Obdobně v Uhersku byl 21. srpna 1917 zřízeno ministerstvo výživy a ministerstvo práce a sociálních věcí. Opatření císaře Karla v sociální oblasti nemohla sice odstranit bídu, způsobenou válkou, ale jeho nasazení kdy za extrémně obtížných podmínek usiloval o její zmírnění si zaslouží úctu.

Válka, kterou Rakousko-Uhersko vedlo jej nejen vyčerpávala, ale i ohrožovala. Ohrožovalo ho nejen hospodářské vyčerpání, ztráty na obyvatelstvu a bída, vyvolávající sociální nepokoje, ale  v případě porážky hrozil monarchii rozpad na národní státy a rozebrání sousedy (zejména Itálie a Rumunsko vznášely územní nároky dokonce za neutralitu ve válce dříve, než do ní vstoupily). Vítězná válka po boku Německa ohrožovala Rakousko-Uhersko, vzhledem už neutajovaným záměrům silnějšího spojence, ztrátou suverenity, pro neněmecké a nemaďarské národy by znamenala germanizaci nebo maďarizaci.

Císař a král Karel I. tuto válku zdědil, k jejímu vyhlášení neradil, ale jako jediná z tehdejších hlav válčících států byl osobně ve válce, velel armádám, znal situaci přímo z bojiště, znal hrůzy bitev, mrtvé i raněné, znal i bídu, kterou válka vyvolala u obyvatelstva v zázemí, nedostatek všech životních potřeb, potravin, léků atd. Císař a král Karel I. netoužil po územních ziscích a válečné slávě, toužil po tom, aby skončilo válečné šílenství, jehož nesmyslnost nahlížel. Chtěl přirozeně zachovat monarchii, ne jako prostředek k nadvládě dvou národů (Němců a Maďarů) nad ostatními a k odnárodnění zejména Slovanů a Rumunů, ale jako společný domov všech národů, kterým vládl.

Prvá mírová nabídka Ústředních mocností, tj. Německa, Rakousko-Uherska, Turecka a Bulharska byla mocnostem Dohody, tj. Francii, Velké Británii a Rusku předložena v roce 1916, po porážce Rumunska a obsazení Bukurešti prostřednictvím neutrálních států, USA, Švýcarska a Španělska, o prostřednictví byl požádám rovněž Vatikán. V této nabídce nebyly stanoveny podmínky, za kterých Ústřední mocnosti nabízejí mír. Stalo se tak pro odpor Německa, které chtělo jednat z pozice síly a přes snahu Rakousko-Uherska mírové podmínky nabídnout. Nabídka míru přicházela v okamžiku, kdy Ústřední mocnosti porazily a odsadily Srbsko a Černou Horu, porazily Rumunsko, obsadily téměř celou Belgii, velkou část Francie a Ruska, zejména tehdy ruskou část Polska a část Litvy. Za této situace považovala Dohoda jednání o míru za nevýhodné, protože očekávala, že v příštím roce 1917 se na bojištích projeví její materiální a vojenská převaha. Dne 30. prosince 1917 byla velvyslanectví USA v Paříži předána společná odpověď Belgie, Francie, Velké Británie, Itálie, Japonska, Černé Hory, Portugalska, Rumunska a Ruska, kterou byla mírová nabídka odmítnuta. Obsahovala mimo jiné tyto pasáže: "Nabídka protistrany se opírá o evropskou válečnou mapu, která nikterak nevyjadřuje skutečnou sílu nepřátelských táborů. Mír za těchto podmínek by odměňoval útočníky, kteří po dvou letech zjišťují, že nikdy nedosáhnou svých cílů.", a také mír je možný, "jen když budou obnovena porušená práva a svobody". Německo na odmítnutí mírové nabídky odpovědělo vyhlášením neomezené ponorkové války. Císař a král Karel I. odmítl neomezenou ponorkovou válku, zejména s odůvodněním, že vyvolá vstup USA do války. Rakousko-Uherské ponorky se do neomezené ponorkové války nezapojily, ale panovník nedokázal zabránit tomu, aby ji neprováděly německé ponorky, operující z rakousko-uherských přístavů a často pod rakousko-uherskou vlajkou. Německo vyhlásilo neomezenou ponorkovou válku 31. ledna 1917, 3. února přerušily USA diplomatické styky s Německem a 6. dubna 1917 vyhlásily Německu válku.

Po nezdaru mírové nabídky Ústředních mocností z roku 1916 usiloval rakouský císařská pár, Karel I. a Zita o mír pomocí tajné diplomacie. Myšlenku uzavření míru nejméně v prvé polovině roku 1917 podporoval i tehdy nový rakousko-uherský ministr zahraničí, hrabě Otakar Czernin. Za prostředníky si zvolili Zitiny bratry, Xaviera a Sixta, kteří sloužili v belgické armádě, se kterými navázala císařovna Zita a její matka písemný kontakt. Oba císařovnini bratři dokonce přijeli do Vídně, což bylo nejen pro ně, jako důstojníky nepřátelské armády, ale i pro císařský pár riskantní.

V prvé fázi jednání se císař a král Karel I. nesnažil o separátní mír, kterým by Rakousko-Uhersko vyvedl z války, ale snažil se dohodnout podmínky míru a přimět k uzavření míru Německého císaře. Separátní mír Rakouska-Uherska s Dohoovými mocnostmi připadal v úvahu až po té, když německý císař jednání o uzavření míru odmítne.

Ve svém prvém dopise z 24. března 1917 slíbil podpořit spravedlivé francouzské požadavky na vrácení Alsaska-Lotrinska Francii., navrhuje obnovení Belgie a zachování její držby kolonie - Belgického Konga, obnovu Srbska, dokonce s přístupem k moři, který před válkou nemělo, a hospodářskými výhodami. Požadoval pouze, aby se Srbsko vzdalo jakéhokoliv spojení s kteroukoli skupinou nebo sdružením, které usilují o rozkouskování monarchie a takové skupiny a sdružení se zavázalo potlačit.

Pokusil se osobním jednáním přimět německého císaře, aby přistoupil na jeho mírovou iniciativu. Za odstoupení Alsaska-Lotrinska Francii nabízel Německu kompenzaci na úkor Rakousko-Uherské monarchie - podstoupením Haliče Německu. Navrhoval, aby z ruského Království Polského a rakouské Haliče byl vytvořen polský stát a ten byl spojen s Německem. Německý císař a Vrchní velení armády návrhy císaře a krále Karla odmítli. Ten zaslal společně s ministrem zahraničí hr. Czerninem Pamětní spis, ve kterém líčí kritickou situaci monarchie, bídu, která vede k revoluční náladě v národech a varuje před revolucí, která proběhla v Rusku a svrhla cara a může se rozšířit i do střední Evropy. Žádal, aby monarchové zodpovědně přistoupili k uzavření míru, jinak jej národy uzavřou přes jejich hlavy. V Německu však věřili ve vítězný mír, plánovali získání Francouzského území Longwy-Briey, od Anglie chtěli Maltu pro Německo, Gibraltar pro Španělsko, Kypr, Egypt a Mezopotámii pro Turecko, od Portugalska mělo Německo získat Azory, Madeiru a Kapverdské ostrovy, Belgie měla být rozdělena na Vlámsko a Valonsko, oboje pod německou správou. Německu mělo také připadnout Belgické a Francouzské Kongo. Tím by v Africe vznikl komplex německých kolonií od Atlantského k Indickému oceánu, od Kamerunu po tehdejší Německou východní Afriku, nynější Tanganjiku a tehdejší Německou Jihozápadní Afriku, nynější Namibii. Obavy z rozšíření ruské revoluce německé politické a vojenské špičky neměli, povolili průjezd ze Švýcarska do Ruska Leninovi a podporovali další rozklad Ruska, ze kterého chtěli těžit. Německý císař Vilém si představoval, že na východě Německo přímo či nepřímo připojí Polsko, Kuronsko a Litvu. Navíc mělo podle jeho představ získat Německo finanční odškodnění, od Velké Británie, Francie, USA a Itálie po 30 miliardách dolarů, Čína, Japonsko, Brasilie, Bolívie, Kuba a Portugalsko měly zaplatit po 12 miliardách dolarů v naturáliích - obilí, naftě, bavlně, mědi, železné rudě apod. Německý císař Vilém II. neustále věřil ve vítěznou válku, císař a král Karel I. viděl situaci realisticky a byl předvídavější, předpokládal válečnou katastrofu a snažil se jí zabránit. Německé cíle, dosažení válečných zisků a rakousko-uherský cíl dosáhnout kompromisního míru se natolik lišily, že shoda nebyla možná.

O nabídce císaře a krále Karla I. ministerští předsedové Francie a Velké Británie jednali, uvítali ji, ale považovali však za nutné jednat o věci se spojeneckou Itálií. Itálie dostala za vstup do války proti Rakousko-Uhersku a Německu příslib, že získá Jižní Tyroly, Istrii a Terstem, Dalmácii a dalmatské ostrovy. Naděje, zejména Velké Británie, že Itálie ze svých požadavků sleví, se nesplnila, Itálie na nich trvala. Jednání o míru v této fázi zablokovala Itálie. Rakousko-Uhersko však dostalo prostřednictvím svého vyslanectví ve Švýcarsku nejasný dotaz, jest-li je ochotné zastavit boje a odstoupit Itálii Tridentsko a Aquilu, což byl nepatrný zlomek toho, co jí přislíbila Francie s Velkou Británií za účast ve válce. Císař a král Karel, pravděpodobně proto, že nebylo zřejmé, čím jménem italský štábní důstojník dotaz vznesl, odložil posouzení požadavku do doby, než obdrží odpověď Francie a Velké Británie. Ve svém druhém dopise z 9. května 1917 však uvádí, že se Itálie vzdala svých nepřijatelných požadavků ohledně slovanských území na Jadranu a lze usuzovat, že byl ochoten o umírněných italských požadavcích jednat.

Dospěl k názoru, že je třeba v mírových jednáních pokračovat. Nyní však již bylo vážně uvažováno z jeho strany o uzavření separátního míru, pokud bude Německo nadále odmítat mírové návrhy, ale v tom případě bude muset počítat s pomocí Dohody. Z hlediska císaře a krále Karla I. byla otázka separátního míru poslední možností a ve svém druhém dopise ji neuvádí. Francouzští a britští státníci ale považovali právě uzavření separátního míru s Rakousko-Uherskem a tím izolování Německa za svůj cíl. Princ Sixtus obsah dopisu pravděpodobně přeinterpretoval, částečně v souladu s osobním jednáním s císařem a králem Karlem I. (přistoupení na umírněné italské požadavky) a navrhl, aby za odstoupení Tridentska Itálii bylo Rakousko odškodněno pruským Slezskem. Návrh na kompenzaci - pruské Slezsko za Tridentsko byl nejspíš nápadem prince Sixta, neodpovídá celkové mírové koncepci císaře a krále Karla I. Francouzský ministerský předseda seznámil italského ministra zahraničí s celou korespondencí a jednání 25. června 1917 skončilo. Ale nebyl to konec všech jednání o mír, další pokusy byly učiněny jednáními rakouského diplomata hraběte Nikolause Revertery s francouzským důstojníkem majorem Abelem Armandem, dalšího takouského diplomata hraběte Alberta Mensdorffa-Pouilly a jihoafrickým generálem Ianem Smutsem, jednáním profesora Heinricha Lammasche s důvěrníkem amerického presidenta Davodem Herronem, zprostřetkovací pokusy továrníka Julia Meinla, mírová iniciativa papeže Benedikta XV. a tehdejšího mnichovského nuncia Eugenia Pacelliho, tj. pozdějšího papeže Pia XII.

Italská fronta byla od roku 1915 v bezprostřední blízkosti rakousko-uherských hranic, v blízkosti Terstu, Istrie, Korutan a jižních Tyrol. Po 11. bitvě na řece Soči (od 18. srpna do 15 září 1917) byl přímo ohrožen rakouský přístav Terst. Italové útočili s 2,5 násobnou přesilou. Rakousko-uherská vojska pozice sice ubránila, ale jen s velkými ztrátami - 110.000 mužů. Již 31. července navrhovalo armádní velení útok v prostoru Fisch-Tomein (Italové jej nazývají průlomem u Caporeta). Od začátku září 1917 byla připravována rakousko-uherská ofensiva na Soči. Císař a král Karel I. chtěl pro tuto ofensivu volnit rakousko-uherské divize z východní fronty, kde byly smíšené německo-rakousko-uherské formace a navrhl vystřídání rakousko-uherských vojsk na východní frontě německými. Důvodem byla pravděpodobně nejen ofensivy na Soči, ale také snaha získat plné velení nad rakousko-uherskou armádou. Smíšené vojenské formace na východní frontě prakticky znemožňovaly uzavření separátního míru. Německé velení odmítlo vystřídat rakousko-uherské divize na východní frontě a pro ofensivu na Soči raději uvolnilo německé jednotky. Lze se domnívat, že šlo o dosažení co největší závislosti Rakouska-Uherska na Německu, která by se zrušením společných vojenských formací uvolnila. Ofensivu na Soči zahájila 24. října 1917 armáda v síle 5 německých a 8 rakousko-uherských divizí pod velením německého generála Otto von Belowa. Ofensiva měla až nečekaný úspěch, italská armáda utrpěla velké ztráty. Její ústup se brzy změnil v útěk, který se nezastavil ani na řece Tagliamento. Fronta se zastavila 9. listopadu až na řece Piavě, když italští ženisté zničili mosty. Italové ztratili v bojích 10.000 padlých, 30.000 raněných a 293.000 zajatých. Přes obrovský spěch však šlo o Pyrrhovo vítězství. Itálie z války vyřazena nebyla, státy Dohody vytvořily společné velení armád a na italskou frontu byly poslány posily, francouzské a britské jednotky. Současné zesílil tlak dohodových států na vstup USA do války. Vyhlášení války Rakousko-Uhersku navrhl president Wilson Kongresu 4. prosince a 7. prosince vyhlásil Kongres USA válku Rakousko-Uhersku. Ofensiva navíc vyčerpala rakousko-uherské zázemí, lokomotivy a vagóny, potraviny, uhlí dřevo mohly být poskytnuty postupujícím armádám pouze na úkor zásobování už i tak hladovějícího a mrznoucího obyvatelstva. Byla ohrožena sklizeň a distribuce brambor a rozvoz uhlí do měst.

Druhého dne po bolševické revoluci 7. listopadu 1917 (25. října podle starého ruského kalendáře), tj. 8. listopadu 1917 schválil II. všeruský kongres dělnických a vojenských sovětů výzvu všem národům světa k uzavření míru. Dne 10. listopadu zveřejnily noviny v Rakousku-Uhersku Dekret o míru, který vyzýval k zahájení mírových jednání o uzavření "spravedlivého, demokratického míru bez anexí a kontribucí". Na základě nabídky k jednání ruské bolševické vlády byla v Brestu Litevském zahájena mírová jednání. Jednání měla odezvu ve vnitropolitické situaci a naopak. Na ruský návrh, aby právo na sebeurčení národů bylo rozhodnuto lidovým hlasováním ministr hrabě Czernin odpověděl, že státní příslušnost národů, které nemají státní samostatnost musí být řešena v rámci ústavy států, ve kterých žijí. Čeští poslanci na toto prohlášení reagovali 6. ledna 1918 Tříkrálovou deklarací, ve které byla propagována myšlenka svrchovanosti a právo na obhájení svých práv na mírovém kongresu. Němečtí poslanci z českých zemích na to reagovali požadavkem na vytvoření samostatné provincie Deutschböhmen, oddělené od českého státu. Kritická v Rakousko-Uhersku byla situace hospodářská a v zásobování obyvatelstva. Po snížení dávek chleba na polovinu 14. ledna 1918 vypukla stávka, která se rozšířila do Vídně alpských zemí, Budapešti, Uher, Haliče, na Brněnsko a Ostravsko. Stávku se podařilo ukončit, když ministerský předseda, sociální demokrat E. Seidler ujistil, že císař a král Karel I. si nepřeje nic jiného než mír a že o nic jiného než o mír bez anexí nebude rakousko-uherská delegace při mírových jednáních usilovat. Dne 9. února 1918 byla uzavřena první mírová smlouva s Ukrajinou, státem, který se vydělil z Ruska. Ukrajina se zavázala, že dodá do Rakouska-Uherska 1 milión tun obilí a další potraviny. Toto množství však Ukrajina nikdy nedodala, podařilo se získat pouze 120.000 tun obilí. To bylo málo, aby v Rakousko-Uhersku přestal hlad, ale umožnilo to, aby se obyvatelstvo dočkalo se žní. Z ruské strany Lev Trocký odmítl uzavřít mír s anexemi na úkor Ruska a jednání opustil. Výsledkem byl postup německých vojsk v Pobaltí, Bělorusku a na Ukrajině. Císař a král Karel I. byl zpočátku proti obnovení bojové činnosti, ale nakonec dal souhlas k postupu rakousko-uherských vojsk na Ukrajinu a 2. c. a k. armáda obsadila Oděsu. Dne 3. března 1918 byl uzavřen mír mezi Ústředními mocnostmi (Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko, Bulharsko) a bolševickým Ruskem, které se vzdalo Pobaltí (Litvy, Lotyšska, Estonska) a částí Běloruska. Mimo míru s Ukrajinou a Ruskem uzavřely Ústřední mocnosti také mír s Rumunskem. Na východě však přesto zůstalo 500.000 německých a 250.000 rakousko-uherských vojáků, jejichž hlavním úkolem bylo zajistit rekvizici potravin.

Mírová smlouva s Ukrajinou rozhořčila polské politiky v Rakousku, když vešlo ve známost, že smlouva připojila cholmskou gubernii Ukrajině (tato gubernie nebyla však před válkou součástí Haliče, ale území ruského Polska) a kromě toho se Rakousko zavázalo tajnou nótou ministra hraběte Czernina, že z území Haliče a Bukoviny s ukrajinským obyvatelstvem bude zřízena zvláštní korunní země v rámci Rakouska. Polští politici mluvili o dalším (třetím?, čtvrtém?), dělení Polska a přešli v Rakouském parlamentu do opozice. Císař a král Karel I. chtěl získat pro vládní většinu české poslance, ti však trvali na zásadách Tříkrálové deklarace, odmítli reformu dosavadní ústavy s tím, že jsou nutné zcela nové základy a setrvali v opozici. Nakonec se podařilo příslibem revize smlouvy s Ukrajinou přimět polské poslance, že se hlasování o důvěře vládě nezúčastnili a umožnili jí tak získat důvěru.

Německo chtělo uzavření míru na východní frontě využít k ofensivě na západě, proti Francii, dosáhnout rozhodujícího úspěchu a diktovat mír podle svých představ. Ministr zahraničí, hrabě Ottokar Czernin opustil od podzimu roku 1917 kurs svého císaře a krále Karla I. usilujícího o uzavření kompromisního míru a zaujal proněmecký politický kurs, v domácí politice nepodporoval kurs usmíření národů monarchie a na první místo politických priorit stavěl spojenectví s Německem. Lze se dokonce domnívat, že hrabě Czernin nebyl zcela duševně zdráv. V průběhu mírových jednání v Brestu Litevském byl císař a král Karel I. zástupcem vrchního armádního velitelství, gen. Csicsericsem upozorněn, že hrabě Czernin je ve špatném nervovém stavu a několikrát byl blízký nervovému zhroucení. Jeho telegram z Brestu Litevského po uzavření míru svědčí o chorobném velikášství. Naprosto zbytečně a dokonce jako nepříslušný ministr napadl český národ způsobem, který si nikdy nedovolil žádný německý politik. Lze proto těžko říci, zda jeho diplomatická neobratnost, kterou vyvolal tzv. Sixtovu aféru byla důsledkem duševní poruchy nebo záměrem, který měl zmařit snahy císaře a krále Karla I. Aféra vypukla, když hrabě Czernin zcela zbytečně a navíc nepravdivě prohlásil v delegacích vídeňské rady, když řekl, že ho francouzský ministerský předseda Clemaeceau dotázal, jest-li by byl ochoten k mírovým jednáním a za jakých podmínek a on odpověděl, že nevidí jinou překážku než francouzské usilování o Alsasko-Lotrinsko. Clemaeceau prostě odpověděl, že ministr Czernin lhal. Na to hrabě Czernin nechal publikovat údaje o jednáních, která vedl hrabé Revertera s hrabětem Armandem a která skutečně ztroskotala na otázce Alsaska-Lotrinska. Bylo to jasné porušení zásad tajné diplomacie, na které Clemaenceau zprvu zdrženlivě reagoval poukazem na dřívější jednání, návrhy císaře a krále Karla I., aniž ho kompromitoval. Ministra Czernina to však nezastavilo, dále ho obviňoval Clemenceaua ze lži. Ten pak 9. dubna 1918 konstatoval, že to byl sám císař a král Karel I., který vlastnoručně potvrdil, že uznává francouzské nároky na Alsasko-Lotrinsko.

Po tomto vyjádření dochází k jedinému okamžiku v životě císaře a krále Karla I., kdy panovník nemluvil pravdu, dokonce lhal. Dne 10. dubna 1917 jej hrabě Czernin přiměl k vyjádření, že Clemaeceau lhal a tentýž den posílá císař a král Karel I. německému císaři Vilémovi II. telegram, ve kterém popírá svůj výrok, že uznal francouzské nároky na Alsasko-Lotrinsko a zdůrazňuje, že rakousko-uherské kanóny duní po boku německých v ofensivě, která byla na západní frontě zahájena a ujišťuje německého císaře o věrném spojenectví. Není jasné, proč se císař a král Karel I. uchýlil ke lži. Na základě zápisků císařovny Zity se zdá, že nedlouho před těmito událostmi obdržel císařský pár tajnou zprávu, že Czernin plánuje s německou pomocí státní převrat. V této souvislosti zněly výhrůžky ministra Czernina, že okamžitě vyrozumí Berlín věrohodně. Navíc údajně Czernin varoval, že život bratrů císařovny Zity - Xavera a Sixta je ohrožen a že jen císař a král Karel I. může zabránit, aby nebyli zabiti. Vyhrožoval rovněž zastřelením císařovny Zity a německým vpádem do Rakouska-Uherska. Czernin navrhl, aby císař a král Karel I. prohlásil, že trpí duševními výpadky a stahuje se z vlády. Hrabě Czernin se stane železným kancléřem a regentem, který však nebude do ničeho mluvit se stane arcivévoda Evžen. Společně vyjednají anšlus Rakousko-Uherska k Německu a až bude vše dokonáno, může být Jeho Veličenstvo prohlášeno za uzdraveného. Kromě toho v průběhu jednání Czernin vyhrožoval, že se zastřelí a dokonce vyzval císařský pár, Karla I. a Zitu, aby společně s ním spáchali sebevraždu. Císařovna na to odpověděla, že "Kdyby chtěla jet do pekla, vybrala by si k tomu lepší společnost, než jeho". Císař a král Karel I. všechny drzosti svého ministra odmítl a hrabě Czernin odstoupil z úřadu ministra zahraničí, ale zanechal po sobě spoušť.

Hrozba německým vpádem do Rakouska-Uherska nebyla planou výhrůžkou. Úvahy o něm se opakovaně objevovaly v německém generálním štábu. Generál Ludendotff, náčelník německého generálního štábu dokonce 10. února 1918 při rozporech při mírových jednáních v Brestu Litevském vykřikl do telefonu: "To je neslýchané svinstvo, jak se Rakušané v Brestu chovají! Vyhlašte Rakousku válku!" ta se sice nekonala, ale obavy z německého zásahu do rakouské politiky byly, vzhledem k nezakrývané tendenci podřídit si spojence, opodstatněné. Tvrdilo se, že na německém generálním štábu mají vypracovaný plán vpádu do Čech a Tyrol, tzv. "Plán O". Velitel německé armády, polní maršál Hindenburg se dal slyšet, že tažení proti Rakousko-Uhersku by považoval za příhodné zakončení své vojenské kariéry. Sixtova aféra se za této situace stala vítanou záminkou k útokům na císařský pár a k podřízení Rakouska-Uherska Německu.

Císař a král Karel I. se snahou nedráždit silnějšího spojence a uchlácholit ho pravděpodobně dopustil chyby. V exilu uvažoval o tom, zda by nebylo bývalo lepší obrátit se k lidu, unavenému válkou s výzvou, aby jeho akci podpořil. Jak by taková akce dopadla, nelze říci. Pravděpodobně by skutečně následoval vpád německých vojsk do Čech a Tyrolska. Podle Polzera-Hoditze by "... byl menším zlem, než pokračování ve válce až do úplného zhroucení, které šlo již tehdy předpokládat; v takovém případě by totiž Německo vystoupilo jako nepřítel proti Rakousku-Uhersku, což by při uzavírání všeobecného míru po zhroucení Německa velmi uškodilo pruské domácí moci i Bismarkově říši. Vzpomínám si, že Dohoda počátkem srpna 1917 nabídla Rakousku za zaujetí přísné neutrality Slezsko a Bavorsko; Karel však odmítl, že si nemůže nechat zaplatit neutralitu z kapes svého spojence. Toto stanovisko by se změnilo, kdyby se bývalo Německo stalo nepřítelem." Pomlouvačná kampaň proti císařskému páru, Karlu I. a zejména Zitě, byla nevybíravá. Císařovna Zita byla obviňována z toho, že jako Italka (Zita však cítila spíše francouzsky a rakousky) si vynutila účast na jednání generálního štábu a pak vyzradila Italům operační plán, zabránila bombardování italských měst, na což císař a král Karel I. odpověděl, že zakázal bombardování měst v určité vzdálenosti za frontou, která nemají vojenský význam. Oba byli obviňováni ze snahy získat nějaký trůn pro rodinu Burbon-Parma, z katolického spiknutí s papežem, jezuity, Čechy a dokonce s Itálií proti Hohenzollernům. Německý císař Vilém II. dokonce obviňoval "ultrabigotní (katolický) Dům Parma, že nenávidí protestantský Dům Hohenzollernů a chce vytvořit ve spojení s Itálií ... pod vedením Vídně spojenecký svazek Francie, Polsko, Litva, který by dosahoval až k moři! Proto samostatnost Polska ...proto samostatná Litva v čele s katolickým knížetem;... abychom byli odříznuti od moře ..." (ze zeměpisného hlediska Polsko ani Litva nemohou odříznout Německo od moře) "...Štvavá kampaň Parma-Řím-Habsburg (proti Hohenzollernům?, ale ta v Rakousku neexistovala) je řízena jezuitským generálem hrabětem Ledochovským...".

Poznámky císaře Viléma II. jsou natolik v rozporu s realitou, že vyvolávají podezření, jest-li nešlo o projev paranoidní nebo o připisování vlastních záměrů, tj. spiknutí a štvavé kampaně proti císaři a králi Karlu I. jemu,, aby mohl být označen za viníka a akce proti němu mohla být veřejně odůvodněna. Prudkost reakce na odhalení dopisů císaře a krále Karla I. princi Sixtovi neodpovídá něčemu, co se stalo před rokem a bylo v současné době minulostí, ale něčemu vysoce aktuálnímu. Tím aktuálním bylo úplné podřízení Rakouska-Uherska Německu, resp. Prusku. To by podporovalo tezi o spiknutí německého císaře, polního maršála Hindenburga a generála Ludendorffa s rakousko-uherským ministrem zahraničí, hrabětem Czerninem pro dosažení uvedeného cíle. Tomu nasvědčuje i návrh hraběte Czernina, aby se císař a král Karel I. vzdal vlády a on provede připojení Rakouska-Uherska k Německu. Na druhé straně jednání hraběte Czernina vyvolává dojem, že nebyl duševně zdráv. Ale ani to nevylučuje jeho účast na spiknutí, po jehož odhalení se hrabě Czernin zhroutil. Celou pravdu se ale už asi nikdy nedovíme, částečně i proto, že císařští manželé, Karel I. a Zita spálili některé dokumenty po správě o zradě a spiknutí hraběte Czernina.

S podrytou autoritou, při osočování doma i ze strany spojence, s katastrofickou hospodářskou a sociální situací v říši nezbylo císaři a králi Karlu I. nic jiného, než se pokusit o nějaké vyrovnání se spojencem. Proto 10. května 1918 odjel císař a král Karel I. dvorním vlakem do lázní Spa k jednání s císařem Vilémem II., generály Hindenburgem a Ludendorffem a ministry. Jednání bylo vedeno v duchu německého diktátu a neochotného, ale v dané situaci nezbytného souhlasu císaře a krále Karla I. s ním. Musel souhlasit s dohodami, které vedly k politickému, vojenskému a hospodářskému svazku Rakousko-Uherska s Německem. Ve vojenské oblasti se jednalo o branné spojenectví, ve kterém by bylo společné velení, standardizovaná výzbroj, rozsáhlá výměna důstojníků. Spojení obou armád mělo být tak úzké, že vlastně nešlo mluvit o c. a k. armádě jako o samostatné armádě. Spolu s podpisem politického spojenectví na 20 let a přijetím programu maximální hospodářské kooperace s cílem vytvořit jednotný hospodářský blok směřovaly smlouvy ze Spa k omezení až likvidaci rakousko-uherské suverenity a k vytvoření Střední Evropy pod německým vedením. Císař Vilém II. dokonce při jednání o branném spojenectví prohodil: "Také Bavorsko je s vojenskou konvencí spokojeno." To konečně poukazuje na to, že bavorizace, tj. pohlcení Rakouska-Uherska Německem-Pruskem byla konečným cílem císaře Viléma II. a jeho generálů.

Morálně hodnotit jednání, resp. lež císaře a krále Karla I. za jeho tehdejší situace je velmi obtížné. Lež je podle katolické morálky přípustná pouze v případě, že se jí odvrací větší bezprostřední nebezpečí, než jaké hrozí mluvčímu nebo další osobě v případě, že bude řečena pravda. Císař a král Karel I. měl dost důvodů, aby se mohl domnívat, že pravdou ohrozí svoji svobodu, životy své manželky a švagrů a, to nejpodstatnější, svobodu a dokonce existenci svých národů, mimo rakouských a českých Němců a Maďarů. Císař a král Karel I. považoval své postavení panovníka za úkol, svěřený mu Bohem a považoval za povinnost být dobrým otcem všech svých národů, resp. národů, které mu Bůh svěřil. Nemohl proto připustit, aby byly vydány cizí nadvládě, národnímu útisku a odnárodnění. Považoval proto za nutné, zachovat svoji moc, ne pro sebe, ale pro své národy, aby mohl chránit jejich svobodu. Přijal i ponižující podmínky smluv ze Spa, které sice omezovaly jeho suverenitu, ale ponechávaly mu, i když omezenou možnost, události řídit nebo do nich alespoň zasahovat a ovlivňovat je. Císař a král Karel I. důvodně předpokládal brzké zhroucení Německa ve válce a mohl předpokládat, že po té bude moci sebe i své národy od závazků ze Spa osvobodit. Lze tedy považovat lži císaře a krále Karla i. za morálně ospravedlnitelné.

Císař a král Karel I. nebyl morálně oprávněn obětovat svoji říši a své národy věrnosti spojenecké smlouvě s Německem a měl plné morální právo jednat o uzavření míru bez ohledu na spojence, který odmítal všechny rozumné návrhy. Důsledně přitom odmítal nechat si zaplatit za opuštění spojence ve válce z jeho kapsy, resp. jeho územím, o separátním míru uvažoval pouze tehdy, když Německo odmítalo všechny rozumné mírové návrhy. Jeho jednání o mír bez vědomí spojeneckého Německa nelze považovat za nemorální, svého spojence nezradil.

Smlouvy ze Spa měli katastrofální dopad na mezinárodní postavení Rakousko-Uherska. Dosavadní prohlášení Dohodových států nesměřovala k rozbití Rakouska-Uherska. Po vyhlášení války USA Rakousko-Uhersku president Wilson veřejně prohlásil, že USA nechtějí "Rakousko-Uherskou říši nějak poškodit nebo přeskupit". Britský ministerský předseda Lloyd George 5. ledna 1918 oficiálně prohlásil, že rozdělení habsburské monarchie není válečným cílem. Dne 8. ledna 1918 zveřejnil president W. Wilson svých 14 bodů návrhu poválečného mírového uspořádání. Bod č. 10 říkal: "Národům Rakouska-Uherska, jejichž místo mezi národy si přejeme vidět chráněno a zajištěno, má býti dána nejvolnější příležitost k autonomnímu vývoji." V tomto znění není 10. Wilsonův bod v rozporu s vlastními snahami císaře a krále Karla I. o přestavbu monarchie ve společný dům národů Rakousko-Uherska.

Smlouvy ze Spa postavily Rakousko-Uhersko do pozice německého vazala bez možnosti samostatné jednat a uzavřít mír. Reakce států Dohady následovaly brzy. Již 30. května francouzský ministerský předseda dospěl k názoru, že Rakousko-Uhersko jako vazal Německa ztratilo právo existovat jako říše. Dne 3. června přijala mezispojenecká konference dohodových států ve Versailles deklaraci o utvoření "jediného státu polského s přístupem k moři", prohlášení vlády USA ze 3. června 1918 požadovalo, "aby členové slovanské rasy byli úplně osvobozeni ze jha rakouského". Dne 29. června uznává francouzská vláda nárok československého národa na samostatnost a uznává Masarykovu Národní radu za základ příští vlády československého státu.

Po uzavření míru v Brestu Litevském připravovalo německé vrchní velení ofensivu na západní frontě (ve Francii). Od Rakousko-Uherska byla požadována ofensiva na italské frontě, aby nemohly být přesunuty jednotky na západní frontu. Ofensivy začala 15. června 1918 a po počátečním úspěchu, kdy rakousko-uherská vojska překročila řeku Piavu, ale před protiútokem musela ustupovat a utrpěla velké ztráty, 150.000 mrtvých a 30.000 zajatých. Německá ofensiva rovněž ztroskotala, 8. srpna druhou bitvou na Marně. Nyní bylo i v Německu jasné, že válka je prohraná, zvláště, když na bojiště do Evropy přicházela ve velkém počtu vojska USA.

Následující den, 9. srpna 1918 uznala britská vláda, že "považuje Čechoslováky za národ spojenecký a uznává 3 československé armády za jednotnou armádu spojeneckou ... stojící v pravidelné válce proti Rakousko-Uhersku a  Německu" a zároveň "uznává právo Československé Národní rady jako nejvyššího orgánu ... vykonávati nejvyšší autoritu nad touto armádou." Tuto deklarace současní komentátoři charakterizovali jako "rozsudek smrti nad Rakousko-Uherskem" , 3. září 1918 uznaly USA válečný stav mezi československou Národní radou a v její armádě organizovanými Čecho-Slováky a císařstvími Německým a Rakousko-Uherským.

Následuje nová cesta císaře a krále Karla I. do Spa k setkání s německým císařem Vilémem II. Karlova pozice je po porážce německé armády jiná, než při prvé schůzce, kdy musel přijmout pokuřující podmínky. Znovu usiluje o okamžité jednání o mír, ale německé velení chce jednat až po nějakém úspěchu ne frontě nebo alespoň jejím stabilizování, aby nabídka k jednání o míru nevypadala jako slabost. Přes varování i určité výhrůžky německého císaře nabízí Rakousko-Uhersko nótou ze 15. září 1918, adresovanou "Všem!" , aby všechny válčící státy "vyslaly své delegáty k důvěrné poradě o základních otázkách míru, jenž by měl být uzavřen,do některého neutrálního místa v cizině." Návrh však byl odmítnut všemi Dohodovými státy. Dne 27. září 1918 zaútočila dohodová vojska na tzv. Hindenburgovu linii a prorazila ji.

Vojenská katastrofa však nenastala na západní frontě, ale na Balkáně, kde 14. září nastoupla dohodová vojska k ofensivě na tzv. orientální nebo-li soluňské frontě. Bulharská armáda se rozložila a 29. září 1918 uzavřelo Bulharsko příměří. Tím byla otevřena jižní hranice rakousko-uherské monarchie, dohodové armády rychle postupovaly k Dunaji a Sávě, hranicím Uherska. Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko se obracejí 5. října 1918 na presidenta USA Wilsona s nótami stejného obsahu, které žádají zastavení bojových akcí a jednání o míru na základě 14 Wilsonových bodů z 8. ledna 1918. Odpověď presidenta Wilsona z 19. října 1918 na rakousko-uherskou nótu byla zdrcující. Odmítl jednat na základě bodu 10 z 8. ledna 1918, protože mezitím "vláda Spojených států uznala, že existuje válečný stav mezi Čecho-Slováky a Německým a Rakousko-Uherským císařstvím a že Česko-Slovenská národní rada je válčící stranou de facto, vybavenou náležitou autoritou řídit vojenské a politické záležitosti Čecho-Slováků. Uznala také v nejširší míře aspirace Jihoslovanů na svobodu. President proto už nemůže uznat pouhou autonomii těchto národů jako základnu míru a musí žádat, aby tyto národy, nikoliv on, posoudily, jaké činy rakousko-uherské vlády uspokojí jejich aspirace a představu práv a údělu jako členů rodiny národů." Dne 27. října přijímá Rakousko-Uhersko podmínky presidenta Wilsona v naději, že jsou ještě možná další jednání o mír. Ale tato naděje byla marná, snahy císaře a krále Karla I. o mír a záchranu monarchie se tak dostávají do rozporu s cíli vítězných Dohodových mocností. Dne 1. listopadu 1918 přijímají rakouští parlamentáři podmínky příměří, které stanovila Nejvyšší spojenecká rada ve Versailles. Požadavky se týkaly předání Itálii Tridentska, Istrie, Gorice a Dalmacie, okamžité demobilizace rakousko-uherské armády a snížená jejího stavu na 20 divizí, požadavku na právo použít rakouských železnic a komunikací pro válečné operace proti Německu a právo obsadit důležitá strategická místa na rakouském území. Požadavky Dohody se však nyní netýkaly jen rakousko-uherské monarchie, ale i na jejím území již vyhlášených států, Německého Rakouska a nezávislé državy Slovinců, Chorvatů a Srbů. Situace na frontě však byla katastrofální, uherský ministerský předseda Béla Lindner poslal velitelům armádních skupin telegram s výzvou uherským vojákům, aby vytvořili vojenské rady, složili zbraně a odešli z fronty. V důsledku toho se velké části rakousko-uherské armády dostaly do zajetí, demoralizace postihla týlové složky a vojska, která nestála v bojové linii ji odmítala zaujmout. Příměří bylo nutné uzavřít za každou cenu. Rakousko-uherská vláda podmínky přijala pouze s tou výhradou, že území monarchie nesmí být použito k vojenskému nástupu proti Německu. Rakousko-uherská vojska dostala rozkaz k zastavení bojových akcí, který jim byl doručen 3. listopadu v 1.20 v noci. Podle protokolu o příměří však vstupovalo v platnost 4. listopadu v 15 hodin. Italská armáda zahájila útok v době, kdy rakousko-uherská armáda zastavila bojové akce a proti nebojujícímu nepříteli dosáhla "vítězství" u Vittorio Veneto, na jehož počest postavili v Římě mohutný pomník.

Takový byl konec války a úsilí o mír císaře a krále Karla I. Ve svých snahách zastavit válečné běsnění a uzavřít spravedlivý mír neuspěl. Jeho úsilí ale bylo v rozporu s válečnými cíli jak spojeneckého Německa, tak nepřátelských států Dohody, kterým šlo o válečné zisky a vyřazení konkurentů. Co je třeba hodnotit a slouží jako příklad je jeho neúnavná snaha, utrpení války co nejvíce zmírnit a docílit spravedlivý mír. Anatole France vzdal v roce 1919 tehdy už trůnu zbavenému císaři a králi Karlu I. poctu slovy: "Císař Karel chtěl mír. Byl jediným slušným mužem, který během války zastával odpovědnou pozici, ale neposlouchali ho. Proto musel odejít." Tato slova dostatečně, i když neúplně vystihují to, proč si blahoslavený Karel I. zaslouží úctu oltáře.

Josef Pejřimovský 2005

zpět na úvodní stránku