Monarchie a její národy

V životě císaře a krále Karla I. je podstatný vztah monarchy, říše a národů. Přitom tyto pojmy nejsou dnes pro většinu lidí jednoznačné, i díky minulosti, kdy státní bylo často nazýváno národním, a národním se myslelo lidové, resp. všelidové (zejména vlastnictví).

Národ je dnes chápán jako společenství jazyka, území kultury a ekonomiky. Tuto definici u některých národů nelze použít, např. židovský národ má pouze společenství původu a kultury, nemluví společným jazykem, ani nemá společné území, ale je z větší části rozptýlen mezi jinými národy. Vhodnější by snad bylo říci, že národ je takové lidské společenství, které má pocit vzájemné sounáležitosti a sdílí společné kulturně-historické tradice.

Mnohem přesnější bylo scholastické chápání národa, které vycházelo z biblické a antické tradice a rozlišovalo:

1 gens, doslova kmen, jako společenství původu, krve a jazyka.

2 populus, doslova lid, jako společenství obce, území, tradic, kultu a kultury. Podle tradic biblické, antických obcí Říma a Athén bylo společenství lidu - obce společenstvím smlouvy kmenů, rodů nebo i sousedů, postavené pod ochranu Boha či pohanských bohů. Ve Starém zákoně je Hospodin přímo účastníkem smlouvy s lidem, Janus či bohyně Roma v Římě nebo bohyně Athéna v Athénách jsou při nejmenším ručiteli smlouvy. V křesťanských zemích jsou ručiteli takové smlouvy národní a zemští světci.

Pro zjednodušení terminologie budeme v dalším textu užívat pro národ ve významu gens jazyk, pro národ ve významu populus termín lid nebo národ. Termíny jsou zvoleny v souladu s českou tradicí, kdy se ve středověku mluvilo o království a jazyku českém, případně o království českém jazyka českého a německého.

Oba pojmy, jazyk a národ se někdy překrývaly, ale nebyly totožné. Lid jednoho jazyka mohl tvořit více národů, jeden národ se mohla skládat z lidu více jazyků. Ostatně tato situace není ani dnes ve světě výjimečná. Švýcarský národ tvoří lid jazyka německého, francouzského, italského a raetorománského. Naproti tomu nikdo nepovažuje anglicky mluvící Američany, Kanaďany, Australany, Novozélanďany nebo španělsky mluvící Argentince, Chillany a další ve Střední a Jižní Americe, za Angličany nebo Španěly, ale za samostatné národy, přesto, že mají společenství jazyka a z velké části i původu a krve.

V katolickém pojetí jsou kmen i obec (lid) přirozené útvary, které mají svůj transcendentní rozměr, své patrony i anděly strážné, doklad poskytuje např. zjevení anděla strážného Portugalska ve Fatimě. Naproti tomu stát jako výtvor čistě lidský transcendentní rozměr nemá. V politické teorii chápán jako společnost, vzniklá na základě fiktivní smlouvy mezi občany a státem a mezi občany navzájem, ale bez transcendentního ručitele, tedy smlouvy pouze lidské. Je dobré připomenout si výrok sv. Augustina, že "stát, který není zřízen a  řízen k uskutečnění vysokého ideálu mravního, není ničím jiným, než lupičstvím vysokého stylu" . Výjimku mezi státy tvoří království, které má svůj transcendentní rozměr, doložený už biblicky a daný tím, že král a dynastie jsou povolány k vládě z Boží Milosti, tedy Bohem vyvoleni (podrobněji v kapitole Český král).

Je nutné rozlišovat mezi státy národnímm a mnohonárodnotními. Národní stát je vytvořen jediným národem, mnohonárodní státy tvoří více národů, resp. kmenů a je nutné řešit jejich vzájemné vztahy. Za řešení národnostní problematiky lze považovat např. federativní nebo samosprávné uspořádání státu se zaručenými právy jednotlivých národních jazyků.

Pojem národního a mnohonárodního státu je relativně nedávný. Středověká království národnostní problematika netrápila. Lid jednoho království byl v podstatě považován za jeden národ (lid, populus), spojený kultem společných světců a dynastií, která byla k vládě povolána z Božího úradku a respektována všemi. Jazyky, tedy kmeny byly respektovány, obecné nebyl zájem na jejich potlačování. Výjimky lze samozřejmě nalézt v  hrabství zvěřínském. To byl ale důsledek dlouholetých válek a protikřesťanských povstání, kdy měl hrabě zájem na tom, aby tolikrát povstavší Slované v jeho zemi nebydleli. Někdy jsme při scholastickém klíči na rozpacích, jest-li považovat některé etnikum za kmen nebo národ, např. Bavory a Sasy v nynějším Německu nebo Provensálce ve Francii.

Jak malý význam měla kmenová příslušnost ve středověkých katolických zemích je nejlépe vidět z toho, že Polabští Srbové (v nynějším Sasku) přijali německou nadvládu v roce 807, v prvé čtvrtině 10. stol. byla na jejich území zřízeny říšské marky zičská, mersenburská a míšenská. Přesto u zemských soudů v těchto zemích byl používán pouze srbský jazyk, tedy i německá markrabata se jej musela naučit, pokud chtěla vládnout. K připuštění němčiny jako další jednací řeči zemských soudů došlo v Alenburgu (zičská marka) a Lipsku (mersenburská marka) v 1. pol. 14. stol., v Berlíně (braniborská marka) ve 2. pol. 14. stol., v Míšni v roce 1421. Ve většině uvedených zemí, Míšenské, Meziborsku, Lužici, Meklenbursku, Pomořansku, Dolním Slezsku, vládly dynastie domácího, slovanského původu. Ke germanizaci lidu docházelo až od 16. stol. společně se šířením reformace, zejména luterské, pomocí kostelů a škol.

V Čechách byla pod vlivem reformace, spojené s přílivem německé evangelické šlechty a poněmčováním české evangelické šlechty němčina připuštěna jako jednací řeč zemského soudu a sněmu v 70. letech 16. stol. Současně s tím zanikla podmínka znalosti češtiny pro šlechtu, která chtěla být přijata za obyvatele českých zemí. Proti tomu se postavila česká katolická šlechta, která prosadila v roce 1615 zákon, který v českém zemském sněmu dovoloval mluvit pouze česky (německy bylo dovoleno mluvit za určitých okolností pouze stavům ze Slezska a Lužice) a ustanovení, že za obyvatele (týkalo se šlechty) nesmí být přijat nikdo, kdo češtinu neovládá. Stupeň poněmčení české evangelické šlechty nejlépe ukazuje to, že při přijetí Ferdinanda II. za českého krále nebyl nikdo z evangelíků schopen ve sněmu česky vyslovit důvody proti jeho přijetí (vůdce "českých" evangelíků, hrabě Thurn, neuměl slovo česky) a získat proti Ferdinandovi II. evangelickou sněmovní většinu, takže proti přijetí Ferdinanda II. se vyslovili pouze 3 sněmovníci. Je ovšem otázka, jest-li by česky pronesenému projevu "česká" evangelická šlechta rozuměla. V Obnovené zřízení zemském pro Království české z roku 1621 jsou připuštěny jako jednací řeči zemského sněmu a soudu čeština jako prvý a němčina jako druhý zemský jazyk, došlo tedy k návratu před rok 1615.

Protireformaci v Čechách je vytýkána germanizace, což nelze jednoznačně odmítnout, ale je třeba také přiznat germanizaci předbělohorskou, prováděnou evangelíky a přijmout, že v případě vítězství stavovského povstání by germanizace pokračovala a pravděpodobně účinněji, také pomocí kostelů s škol. Mohl nás čekat úděl Lužických Srbů, kteří počátkem reformace obývali souvislé území velikosti Moravy a během několika staletí byly pomocí evangelických kostelů a škol poněmčeni. Katolický kostel a škola byly jazykově neutrální, liturgickou řečí a řečí vyššího školství byla latina, která nikoho neodnárodňovala. Katoličtí kněží byly povinni kázat alespoň v neděli a svátky v řeči lidu, kterou museli ovládat i pro účely zpovědi. Takové povinnosti evangeličtí pastoři zpravidla neměli. Navíc byli evangeličtí pastoři zcela závislí na vrchnosti nebo státu, chyběl církevní představený - biskup, podřízený Církvi, ne státu a vrchnosti. Nutnosti dobře ovládat češtinu a jazykově neutrální (latinské) vzdělání byly předpoklady, ze kterých mohla vyrůst inteligence, která probouzela národní uvědomění českého národa. K obrodě jazyka a národa dochází zejména v souvislosti s kultem sv. Jana Nepomuckého, českými, vlasteneckými kázáními, poutěmi a písněmi. Při poutích si český národ uvědomoval svoji sounáležitost a sílu a utíkal se pod ochranu sv. Jana Nepomuckého, který se stal vedle sv. Václava nejvýznamnějším českým patronem.

Po celý starověk i středověk docházelo k přirozenému procesu splývání národností a ztráty jazyka, většinou na pomezí jazyků nebo u přistěhovalců v jinojazyčném prostředí. Stačí si uvědomit počet německých příjmení v Česku nebo Polsku a slovanských příjmení, zejména v Rakousku a bývalé NDR. Mohou tak vzniknout i nové jazyky, např. základem současné angličtiny je dorozumívací slang normanských dobyvatelů, mluvících francouzsky a domácích Anglosasů. Toto je přirozený proces, který je třeba odlišovat od záměrného odnárodňování a nucení přijímat jazyk jiného národa. Za projevy vnuceného přijímání cizího jazyka lze považovat zejména: nutnost jeho znalosti k účasti na bohoslužbách, dosažení školního vzdělání, jednání s úřady a jiné diskriminace.

Historická zkušenost ukazuje, že pro fungování obce je nutné respektovat obě středověké kategorie národa, gens - kmen i populus - lid. Je nutné, aby bylo vlastenectví všech kmenů ( jednotlivých jazyků, vyjadřovalo sounáležitost se státem, při současném respektování etnických a kulturních odlišností kmenů. Nejstarším takovým příkladem je vytvoření lidu římského - Populus Romanum v základech antického Říma spojením jednoho kmene latinského a jednoho kmene sabinského (třetí byl později vytvořen z přistěhovalců různého původu). K fungování obce z různých kmenů jsou nutné společný kult (symboly, všemi kmeny uctívané a jim posvátné) a solidarita bez ohledu na kmenovou příslušnost. Dalším pojítkem mezi lidmi jednotlivých jazyků je v monarchii král a dynastie, která zpravidla dbá na to, aby lid všech jazyků byl v monarchii spokojený. Pokud jsou porušeny nebo zneuctívány společné symboly (např. z české strany zneuctívámí památky sv. Václava a sv. Jan Nepomuckého v době 1. republiky, do té doby Čechy i českými Němci společně uctívaných patronů) a je narušena solidarita mezi kmeny, snadno dojde k tomu, že se některý z kmenů ve státě začne usilovat o vlastní stát nebo se identifikuje s jinou obcí, zejména, pokud jde o obec jemu kmenově blízkou nebo s ním totožnou. V obci (státě) vznikají problémy, které se mohou stát neřešitelnými a může to vést až k rozdělení či zániku státu.

Rakousko-Uhersko bylo říší mnoha národů a národnostních rozporů. Pro pochopení problému je třeba vrátit se do minulosti. Habsburská monarchie vznikla v 16. stol. ze samostatných států, Dědičných zemí rakouských, Zemí Koruny české a Uherského království s královstvím Chorvatským a Slavonským. Tyto státy byly Pragmatickou sankcí z roku 1713, přijatou sněmy všech států, nedílně spojeny pod vládou Domu Habsburského s právem nástupnictví v ženské linii, pokud nebude mužských členů dynastie. Přes některé pokusy, např. o zřízení společného sněmu apod. šlo do vlády císaře a krále Josefa II. o samostatné státy, spojené pouze personální unii společného panovníka. Za vlády císařovny a královny Marie Terezie, resp. za války o dědictví rakouské osvědčily všechny národy soustátí věrnost panovnici a dynastii. Císařovna a královna Marie Terezie spojila úřad českého a rakouského kancléře, českou a rakouskou kancelář, ale státy zůstávaly nadále samostatné.

Její syn, císař a král Josef II., pravděpodobně svobodný zednář, v rámci svých reforem provedl centralizaci a zřídil jednotnou vládu pro všechny země monarchie. Stát mnoha národů považoval za slabý a rozhodl se učinit ze všech národů monarchie jednotný národ, který by užíval německou řeč. Němčina jako jednotící prvek monarchie měla určité opodstatnění, byla více či méně rozšířena ve všech částech monarchie a mohla soužit jako společná dorozumívací řeč. Co však vyvolalo odpor, byla tuhá germanizace ve školách a německá řeč v úřadech, Josef II. se snažil vnutit němčinu jako běžnou obcovací řeč všem národům monarchie. Jeho germanizační opatření vyvolala nacionální reakci u všech národů, protože všechny byly germanizací postiženy. Nástupce Josefa II., císař a král Leopold II. od germanizační politiky odstoupil, ale zůstala centralizovaná vláda a státní správa s úřední německou řečí. Německá řeč byla pouze tzv. vnitřní úřední řečí, tj. vyřizovala se v ní korespondence mezi úřady a soudy. Mimo ni byla vnější úřední řeč, ve které se jednalo se stranami a vyřizovala se jejich podání u úřadů i soudů. Takovou vnější úřední řečí byl prakticky jazyk každého občana monarchie, zajištění překladů a tlumočníka bylo povinností úřadu nebo soudu. V obecném školství byly národní jazyky zachovány, střední a vysoké školství bylo zpočátku ještě latinské, ale přechod ke středním a vysokým školám s národními vyučovacími jazyky byl běžný a nebylo mu bráněno. Kurs Leopolda II. pokračoval i za jeho nástupců, ale probuzený nacionalismus v národech, spojený s výhradami proti germanizaci a Němcům pokračoval.

V armádě byla národnostní otázka řešena rovněž dvojí řečí. Velící řečí byla němčina, ale to se týkalo pouze rozkazů a hlášení mezi velitelstvími a několika desítek povelů, které mohl a musel každý voják zvládnout. V každém pluku byla plukovní řeč, ve které se velitelé dorozumívali s mužstvem, vydávali mu rozkazy a přijímali hlášení. Plukovní řeč se musel naučit každý důstojník, odvelený k pluku. U velké části pluků byly dvě, výjimečně i více plukovních řečí, podle národnosti obyvatel doplňovacího obvodu.

Silné nacionální prvky měla i revoluce v roce 1848, zejména v Čechách a Uhrách. Národnostním uspořádáním monarchie, resp. o její federalizaci se zabýval i Kroměřížský sněm v roce 1848. Po porážce revoluce z roku 1848 dostala habsburská monarchie v rámci oktrojované (tedy císařem a králem Františkem Josefem I. bez parlamentu vyhlášené) ústavy pravděpodobně nejlepší národnostní uspořádání, které za své existence měla. Vedle ústřední vlády a zemských vlád byly zřízeny krajské vlády, jejichž obvody byly přizpůsobeny národnostním poměrům. V Čechách bylo 7 krajů, 2 německé - Chebský a Českolipský, 5 českých - Pražský, Plzeňský, Českobudějovický, Pardubický a Jičínský. V tzv. českých krajích, zejména Plzeňském a Českobudějovickém, zůstalo více německého obyvatelstva než v tzv. německých českého. Na Moravě, kde zřejmě nebyly národnostní problémy prvořadé byly vytvořeny 2 kraje - Brněnský a Olomoucký, Slezsko tvořilo jediný kraj. Uhry byly rozděleny do 5 krajů: Předdunajsko (Slovensko) s řečí německou a slovenskou, Předtisí (včetně Podkarparské Rusi) s řečí německou a rusínskou, Zadunajsko s řečí německou a maďarskou, Zátisí s řečí německou a rumunskou, Budapešťský s řečí maďarskou. Od Uher byly odděleny: Velkoknížetství Sedmihradské s řečí německou, maďarskou a rumunskou, Vojvodina Srbská s Temešským banátem s řečí srbskou a rumunskou, Království Chorvatsko-Slavonské s řečí chorvatskou. Je nutné přiznat že Maďaři byly postižení v Předdunajsku, Předtisí, Zátisí a Vojvodině Srbské s Temešským banátem, kde nebyla maďarština úředním jazykem přesto, že tam byly maďarské menšiny.

Toto územní a národnostní uspořádání monarchie zaniklo po rakousko-prusko-italské válce v roce 1866. V této válce bylo Rakousko poraženo Pruskem v bitvě u Hradce Králové a zvítězilo nad Itálií v bitvě u Custozzy. Porážka u Hradce Králové byly pro celou válku rozhodující, Rakousko přestalo být členem Německého spolku, který zanikl. Vedení v Severoněmeckém spolku mělo Prusko. Rakousko ztratilo v Německu vliv a bylo nuceno odstoupit Benátsko Itálii. Velký podíl na porážce Rakouska u Hradce Králové měly maďarské pluky, které prosté nebojovaly a vzdávaly se. Po prohrané válce a pod hrozbou maďarského povstání přistoupil císař a král František Josef I. na vyrovnání s Maďary.

V rámci vyrovnání byla obnovena dřívější uherská ústava, zrušeny krajské vlády a obnoveny bývalé župy, k Uhersku byly opět připojeny Sedmihradsko a Vojvodina Srbská s Temešským banátem. Ústavy připojených zemí byly zrušeny. K Uhersku bylo připojeno i Království Chorvatsko-Slavonské, ale na základě vyrovnání uhersko-chorvatského s rozsáhlou autonomií. Rakousko se změnilo na Rakousko-Uhersko, reálnou unii dvou států, vnitřně zcela nezávislých s přesně vymezenými společnými záležitostmi, kterými byly: zahraniční politika, armáda a válečné námořnictvo, společné finance, které se vztahovaly k financování společných záležitostí a panovnického dvora. O společných záležitostech rozhodovaly tzv. Delegace obou parlamentů a rovným zastoupením členů z Rakouska a Uherska (po 40 z poslanecké a po 20 z panské sněmovny). Na financování společných záležitostí se podílelo Rakousko cca 70%, Uhersko cca 30%.

Po vyrovnání rakousko-uherském došlo k dalším státoprávním úpravám v rámci obou částí monarchie. V Uhersku dochází k vyrovnání uhersko-chorvatskému, v Rakousku k vyrovnání rakousko-haličskému. V Čechách a na Moravě byly v rámci ústavních změn zrušeny krajské vlády a obnoveno bývalých historických 16 krajů, které nerespektovaly národnostní hranice. Připravovalo se státoprávní vyrovnání rakousko-české, a to v historických hranicích Zemí Koruny české, ale k tomu nedošlo. Důvodem byly národnostní rozpory mezi Čechy a Němci v Království českém. Od poslanců obou národů schválených fundamentálních článků, tj. Ústavy Zemí koruny české, odstoupila německá strana z obavy z národnostního útisku Němců v českých zemích. Bezprostředním podnětem k tomu bylo údajné vyjádření jednoho českého politika, že po vyrovnání budou mít Němci v Čechách tolik práv, co v Uhersku. K tomu je třeba říci, že uherská ústava, přijatá po rakousko-uherském vyrovnání nerespektovala práva nemaďarských národů, v Uhersku byla nastolena politika maďarizace, národnostním útlakem bylo postiženo i německé obyvatelstvo.

Císař a král František Josef I. podpis fundamentálních článků, tj. Ústavy Zemí koruny české, odložil do česko-německého národnostního vyrovnání. Rozpory mezi Čechy a Němci nebyly nepřekonatelné, o tom svědčí moravský pakt o národnostním vyrovnání Čechů a Němců na Moravě. Takové národnostní vyrovnání se však v Čechách nepodařilo a k rakousko-českému státoprávnímu vyrovnání za existence rakouské monarchie nedošlo. Vinu nesou politici obou stran, i když svalovali a jejich následovníci dosud svalují vinu výhradně na druhou stranu.

V Rakousku byla nevyřešená česká otázka problémem, menší problémy tvořily národnostní otázky slovinská a italská a v Haliči polsko-rusínská (ukrajinská), ale kritickým problémem bylo postavení nemaďarských národů v Uhersku. Uherská ústava přiznávala volební právo cca 1/5 obyvatel, v parlamentu byla zastoupena převážně šlechta, v malé míře selské obyvatelstvo. Nemaďarských poslanců téměř nebylo, Slovák byl např. v uherském parlamentu jeden. Maďarští političtí představitelé usilovali o co největší uvolnění svazku mezi oběma státy monarchie, jejich oddanost dynastii byla často problematická. Nemaďarské národy projevovali daleko větší oddanost dynastii, u které hledali naopak svých práv ochranu proti maďarizaci.

Řešením národnostních problémů Rakousko-Uherské monarchie se vážně zabýval následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este. Projednával a připravoval několik variant řešení, z nichž jedna, alespoň, pokud jde o české země byla blízká návrhu, přednesenému na Kroměřížském sněmu 1848. Podle této varianty mělo na území Rakouska-Uherska vzniknout 14 národních "států", Německé Rakousko s Němci osídlenými částmi jižní Moravy a jižních Čech, Deutschböhmen v severních Čechách, Deutschmähren (Sudetenland) na severní Moravě a části Slezska, Čechy na zbytku Čech, Moravy a Slezska (přibližně v hranicích pozdějšího Protektorátu Čechy a Morava), Slovensko (přibližně v hranicích Slovenského štátu z let 1939 - 1944), Západní Halič (polská), Východní Halič s Bukovinou a Podkarpatskou Rusí (rusínská, resp. ukrajinská), Uhry (maďarské), Sedmihradsko (rumunské) s přilehlými Rumuny obydlenými částmi Uherska (zejména Crisany, Banátu a Marmaroše, ale v menším rozsahu, než připadly po 1. svět. válce Rumumsku), Sikulsko (maďarské), Chorvatsko-Slavonsko s Dalmácií, Kraňsko s jižním Štýrskem (slovinské), Srbská Vojvodina, a italské provincie Tridentsko a Terst. Bosna a Hercegovina nebyly v době vytvoření návrhu součástí Rakousko-Uherska, a proto nebyly do návrhu zahrnuty. Cílem arcivévody Františka Ferdinanda d´Este bylo dle jeho názoru monarchii ohrožující výsadní postavení Maďarů v Uhersku a posílení centrální vlády vůči menším útvarům, ze kterých by se federalizovaná monarchie skládala.

Následník trůnu, arcivévoda František Ferdinand d´Este předpokládal, že Maďaři národnostní reformu monarchie odmítnou a k jejímu prosazení bude muset být použita armáda. Z toho důvodu chtěl odmítnout uherskou královskou korunovaci s důvodů rozpornosti rakouské a uherské ústavy. Podle uherské ústavy měl uherský král přísahat nejen jako král uherský, chorvatský, ale také jako král dalmatský. Dalmácie však nebyla součástí Uherska, ale Rakouska. Odložení korunovace by umožnilo, že by nemusel přísahat na uherskou ústavu, nebyl by jí vázán a mohl by provést její reformu a národnostní reformu i proti vůli maďarskou šlechtou ovládaného uherského parlamentu. Takový postup ale přinášel riziko. Podle uherské ústavy byl král uskutečnit korunovaci a složit korunovační přísahu do 6 měsíců od nástupu vlády. Pokud by tak neučinil, měl uherský sněm právo vypovědět rakousko-uherské vyrovnání, zrušit reálnou unii a vyhlásit nezávislý stát. Pokud by taková situace nastala, vyžadovala by vojenský zásah, při kterém mohl panovník počítat s podporou nemaďarských národů v Uhersku. Takové riziko vyžadovalo, aby národnostní, správní a politická reforma v Uhersku byla provedena v době míru a vyžádala by si předběžná opatření, zejména změnu vojenských posádek, přemístění maďarských pluků do rakouských a českých zemí, případné do Haliče, nebo u pluků, s většinou nemaďarského mužstva (zejména Rumunů a Slováků) výměna maďarských velitelů a přemístění německých, českých a haličských pluků do Uherska. I o takovém opatření arcivévoda František Ferdinand d´Este uvažoval.

Josef Pejřimovský 2005

zpět na úvodní stránku