Císař a jeho národy

Císař a král Karel I. zdědil při nástupu na trůn nejen válku, válkou zdevastované hospodářství a vyvolané sociální problémy (nedostatek potravin, uhlí apod.), ale také národnostní problémy, které vyvolávaly další konflikty a zhoršovaly sociální problémy tím, že do nich byl promítán nacionální aspekt.

Arcivévoda Karel, jako 2. následník trůnu plány na národnostní a státoprávní přestavbu monarchie znal a považoval za svůj program odkaz svého předchůdce. Ale v okamžiku, kdy císař a král Karel I. nastupuje vládu, byl plán arcivévody Františka Ferdinanda d´Este v Uhersku neproveditelný. Podle uherské ústavy byl král uskutečnit korunovaci a složit korunovační přísahu do 6 měsíců od nástupu vlády. Pokud by tak neučinil, měl uherský sněm právo vypovědět rakousko-uherské vyrovnání, zrušit reálnou unii a vyhlásit nezávislý stát. Byla válka a rizika, která odmítnutí korunovační přísahy představovala příliš velká. Výsledkem mohlo být vypovězení rakousko-uherského vyrovnání a tím zrušení unie, odepření poslušnosti až 1/3 armády s maďarským mužstvem nebo alespoň důstojníky, případně její odvolání z fronty. To by představovalo okamžité vojenské zhroucení rakousko-uherské fronty. To nemohl zodpovědný panovník, kterým císař a král Karel I. bezesporu byl, riskovat. Když 3 hodiny po smrti císaře a krále Františka Josefa I. ho navštívil uherský ministerský předseda hrabě Tisza a vyzval ho, aby podle uherské ústavy přijal svatoštěpánskou korunu, nyní už císař a král Karel I. souhlasil. Korunovace se konala 30. prosince 1916, nový panovník složil korunovační přísahu jako uherský král Karel IV. a přijal přísahu věrnosti od obyvatel Uherska, zastoupených jejich představiteli, zejména sněmem.

Složením uherské korunovační přísahy si císař a král Karel I. podstatně zkomplikoval provedení národnostní a státoprávní reformy v Uhersku. Byl korunovační přísahou vázán, zejména ve svém svědomí. Mohl tedy reformu provádět pouze v součinnosti s uherským sněmem, od kterého se spolupráce nedala očekávat, a to v rámci Uherska, tedy při respektování dualistického uspořádání říše. Ale, pokud by uherští představitelé porušili přísahu věrnosti králi, měl by volné ruce. Stejně tak by musel uherský sněm ustoupit, pokud by změna národnostního a státoprávního uspořádání monarchie byla zakotvena v podmínkách mírové smlouvy.

Brzy po nástupu vlády císaře a krále Karla I. se ozvaly z české strany hlasy, volající po jeho korunovaci jako českého krále Karla III. Při tom se ozvaly připomínky na historické české státní právo. Císař a král Karel I. měl českou korunovaci v úmyslu, ale vzhledem k válce ji odložil. Na rozdíl od Uherska nebyla pro českého krále korunovace povinností. Základní zákon českého království, Zlatá bula sicilská z roku 1212 korunovaci nepředepisuje a čeští panovníci od Václava III. (1305-1306) užívali královského důstojenství bez korunovace.

Pro zmaření úmyslu Karla I., přijmout Svatováclavskou korunu českých králů se tehdy svorně postavily jinak znepřátelené síly: zahraniční československý odboj, vedený prof. T.G. Masarykem a dr. E. Benešem, říšsko-německý generální štáb a nacionalističtí němečtí politici v českých i rakouských zemích. Jejich důvody se liší, ale snad právě proto vytvářejí zajímavý obraz. Prof. T. G. Masaryk a dr. E. Beneš vyzvali své stoupence mezi českými politiky, aby zabránili korunovaci Karla I. za českého krále, protože byli přesvědčeni, že se Češi nikdy nevzdají svého korunovaného krále. Nacionalističtí němečtí politici v Rakousku a českých zemích, usilující o připojení rakouských a českých zemí k Německé říší a německý generální štáb se obávali, že Češi získají sebevědomí, a snad i toho, že u většiny německého obyvatelstva v českých zemích zesílí, příp. se obnoví zemské vlastenectví a v rámci království, resp. Koruny české i pocit jednoty politického národa českého - jazyka českého a německého (podobně existuje politický národ švýcarský jazyka německého, francouzského a italského). Lze tak usuzovat z toho, že vojenské a námořní ročenky c. k. monarchie uvádějí Němce z českých zemí ne jako Němce (na rozdíl od rakouských a jiných Němců), ale jako samostatný národ - Deutsch Böhmen, což lze přeložit spíše jako Německé Čechy (resp. německy mluvící Čechy) než České Němce, pravděpodobně proto, že se tak sami označovali. Záměr připojení českých zemí k Německu by pak mohl být pro odpor samotného německého obyvatelstva nereálný.

Ani v Rakousku, tj. "Královstvích a zemích na říšské radě zastoupených" nebyla národnostní a státoprávní reforma jednoducho záležitostí, zejména za války, kdy se Rakousko-Uhersko dostávalo do stále větší závislosti na Německu, svém vojensky i hospodářsky silnějším spojenci. Mezi nacionálně orientovanými Němci v českých a rakouských zemích se šířila a zdomácněla německá idea střední Evropy, podle které spojenectví mezi Německou a Rakousko-Uherskou říší spočívá na nadvládě Němců a Maďarů a že opravňuje Německo "podniknout opatření proti tomu, aby bylo zabráněno pokračujícímu poslovanšťování Rakouska a aby bylo přikázáno germánským elementům to postavení, které jim v zájmu Rakouska jako germánské Východní marky přísluší" . Znamenalo to nadvládu Němců a Maďarů nad ostatními národy s výhledovým cílem jejich poněmčení nebo pomaďarštění. Císař a král František Josef I. podepsal 5. listopadu 1916 listinu, kterou slíbil Haliči zvláštní postavení. Tím byla vytvořena situace, kdy v českých a rakouských zemích (včetně nynějšího Slovinska) byla většina německého obyvatelstva. Podmínky pro uskutečnění německé idee střední Evropy se zdály příznivé.

Císař a král Karel I. zdědil při nástupu na trůn nejen válku, válkou zdevastované hospodářství a vyvolané sociální problémy (nedostatek potravin, uhlí apod.), ale také národnostní problém, který vyvolával další konflikty a zhoršoval sociální problémy.

Německo prosazovalo ideu střední Evropy. Spočívala ve vojenské oblasti v tom, že německý císař bude mít v míru právo inspekce rakousko-uherské armády a ve válce vrchní velení. Rakousko-uherská armáda měla mít stejné postavení jako armáda bavorská. Německé politické vedení zastávalo názor, že spojenectví mezi Německou a Rakousko-Uherskou říší spočívá na nadvládě Němců a Maďarů a že opravňuje Německo "podniknout opatření proti tomu, aby bylo zabráněno pokračujícímu poslovanšťování Rakouska a aby bylo přikázáno germánským elementům to postavení, které jim v zájmu Rakouska jako germánské Východní marky přísluší" . Idea Střední Evropy zdomácněla nejen v Německu, ale nacházela příznivce i v Rakousko-Uhersku.

Dne 5. listopadu 1916 vydal císař a král František Josef I. listinu, kterou sliboval Haliči zvláštní postavení v říši. Bylo to v intencích německé ideje střední Evropy, protože bez Haliče měli českých, rakouských a slovinských zemích početní převahu Němci. Dále byl připraven oktroj (vnucený zákon, vydaný císařem bez projednání říšskou radou, tj parlamentem), kterým měla být zabezpečena politická a mocenská nadvláda Němců v uvedených zemích. V Čechách měly být zřízeny krajské vlády a jednací řeči říšské rady se měla stát němčina. Císař a král Karel I. oktroj dne 11. dubna 1917 zamítl s tím, že sice na ústavu nepřísahal, ale cení si jí natolik, že ji neporuší v zájmu jednoho národa (měl na mysli Němce). Zamítnutí oktroje znamenalo odmítnutí německé ideje střední Evropy. Řešení národnostních problémů Rakousko-Uherské monarchie bylo naléhavé, ale koncepce řešení císaře a krále Karla I.,byla odlišná od té, na kteté pracoval předchozí následník trůnu, František Ferdinand d´Este. V pojetí císaře a krále Karla I. se monarchie měla stát společným domovem rovnoprávných národů pod vládou Habsburské dynastie.

Vnitropolitické podmínky k reformě monarchie se po nástupu císaře a krále Karla I. jevily příznivě. Když státy Dohody zahrnuly dne 10. ledna 1917 do své odpovědi nótu presidenta Wilsona ze 16. prosince 1916 o válečných cílech Dohody pasáž o "osvobození Italů, Slovanů, Rumunů a Čechoslováků z cizí nadvlády..." (byl to do té doby největší úspěch prof. Masaryka), političtí představitelé všech národů Rakouska tuto tezi odmítli. Nejrozhořčenější protest se ozval od Slovinců a Chorvatů, jejichž představitelé protestovali proti tomu, že mají být dáni pod cizí nadvládu připojením slovinských a chorvatských zemí částečně k Itálii a částečně k Srbsku, zatímco dosud žijí pod panstvím domácí, habsburské dynastie. Skutečně habsburská dynastie mohla být považována zejména Slovinci za dynastii domácí, vládla ve Štýrsku od 3. čtvrtiny 13. stol., v Korutansku a Kraňsku od 1. poloviny 14. stol. Věrnost dynastii, s tím, že "trvají na své příslušnosti k císařskému státu" osvědčili rovněž političtí představitelé rakouských Rumunů. Představitelé rakouských Italů vyjádřili vůli žít "v rámci rakouského státu spolu s ostatními národy střední Evropy" . V podobném duchu se ozvali i rakouští Rusíni (Ukrajinci) z Haliče a Bukoviny a uherští Chorvati.

Čeští poslanci říšské rady, chtěli osvědčení věrnosti přednést zvláště slavnostním způsobem, na půdě říšské rady před císařem. V původní verzi bylo uvedeno: "...aby odpověděli na nedožadovanou intervenci nepřátel říše ... Ať uslyší svět z nového ujištění, jež svému králi dáme, že zůstaneme věrni jemu i jeho potomkům, že vyhledávajíce práva a prospěch svého národa, vyhledáváme a vyhledávat chceme vždy zároveň prospěch monarchie habsburské, že věrně a trpělivě lneme ke králi a království, k císaři a císařství, a že stížnosti, jež jsme vznášeli a vznášíme proti nynějším politickým poměrům českého národa, nikdy neotřásly naší víru, že konečného uznání samobytnosti a svéprávnosti politického národa českého dosáhneme v rámci císařovi říše pod žezlem císařovy dynastie. ...". Požadované slyšení před trůnem jeho císařského a královského veličenstva se pro odpor ministerského předsedy Heinricha hraběte Clam-Martinice nekonalo. Předsednictvo Českého svazu (poslaneckého) se nakonec podvolilo žádosti ministra zahraničí, hraběte Czernina, aby v prohlášení nebyla žádná stížnost nebo požadavek a vydalo následující text: "Vzhledem na odpověď států Čtyřdohody presidentu Spojených států amerických Wilsonovi, ve které státy, válčící s  mocnářstvím naším uvedly mimo jiné také osvobození Čechů od cizího panství jako jeden z cílů, k nimž chtějí pomocí zbraní dospět, presidium Českého svazu odmítá tuto insinuanci, která spočívá na předpokladech úplně nesprávných, a rozhodně prohlašuje, že český národ jako vždy v minulosti, tak také v přítomnosti a v době příští jen po žezlem habsburským vidí svou budoucnost a podmínky dalšího vývoje." Odpověď Českého svazu však neodpovídala přesné na proklamované válečné cíle Dohody o osvobození nikoli Čechů, ale Čechoslováků. Není známek, že by si někdo v Rakousko-Uhersku uvědomil rozdíl mezi Čechy a Čechoslováky. Byl to dr. E. Beneš, který kladl důraz na to, aby v nótě Dohody byli uvedeni Čechoslováci, nikoli Češi. Termínem Čechoslováci byla dotčena práva svatoštěpánské koruny, vzniká otázka, jest-li neměla vznést protest uherská politická representace nebo neměl být vyžadován protest Slováků. Nezdá, že by si někdo z presidia Českého svazu uvědomil, co znamená československý v nótě Dohody.

Přesto však toto prohlášení Českého svazu, tedy domácích českých politiků znamenalo tvrdý úder pro Masarykovu zahraniční akci, protože věrohodnost jejího tvrzení, že za jejím programem, tj. programem zničení habsburské monarchie a vytvoření samostatného československého státu, stojí celý národ. Prof. Masaryk vyzval své stoupence, aby: 1. nehlasovali v ničem pro vládu. 2. nešli k přísaze a loayálnímu projevu v parlamentě. 3. radikálové alespoň - ne-li všichni - musí zahájit pasivní opozici. 4. nedesauvovat zahraniční akci. 5. žádat rozhodně státní právo.

Dne 31. května 1917 se poprvé od začátku války sešla říšská rada. Vstupní prohlášení poslaneckých klubů jednotlivých národů zkomplikovalo úvahy o národnostní a státoprávní reformě monarchie. Poslanci českých zemí poprvé vznesli požadavek spojení se Slováky v jednom státě, stejně zazněl požadavek spojení Slovinců, Chorvatů a Srbů (rakouských) v jednom státě. Obě prohlášení poslaneckých klubů však zároveň vyjadřují rozhodnutí, dosáhnout svých požadavků v rámci monarchie a pod vládou habsburské dynastie. Problém způsobovala skutečnost, že uvedené požadavky se dotýkaly uherské koruny, o jejíž území, Slovensko, Chorvatsko-Slavonsko a Srbskou vojvodinu se jednalo. Vyhovění tomuto požadavku by znamenalo hrubé porušení uherské korunovační přísahy císaře a krále Karla I. s rizikem vypovězení rakousko-uherského vyrovnání a vypovězením poslušnosti maďarských pluků na frontě. Polští poslanci požadovali, aby byla sjednocena území, kde žijí Poláci, tj. Haliče s zeměmi ruského Polska. Naproti tomu ukrajinští poslanci požadovali pravý opak - aby od Haliče bylo odděleno území s Většinou ukrajinského obyvatelstva a k němu byly připojena dobytá území Ruska s ukrajinským obyvatelstvem. Němečtí poslanci odmítli "... Každý pokus o obnovení českého státního práva, které by odporovalo právu Němců v Čechách na národní samosprávu ... také požadavky poslanců jihoslovanských narazí na  odhodlaný odpor všech rakouských Němců ...". Provádět za těchto okolností a navíc za války národnostní a státoprávní reformu říše bylo nemyslitelné, musela být odložena.

Ke zhoršení vztahů mezi císařem a českými politiky přispěla bolševická revoluce v Rusku a návrh bolševické vlády, aby se mírových jednání zúčastnili národy, nejen vlády. Na bolševický návrh, aby právo na sebeurčení národů bylo rozhodnuto lidovým hlasováním ministr hrabě Czernin odpověděl, že státní příslušnost národů, které nemají státní samostatnost, musí být řešena v rámci ústavy států, ve kterých žijí. Čeští poslanci na toto prohlášení reagovali 6. ledna 1918 Tříkrálovou deklarací, ve které byla propagována myšlenka svrchovanosti a právo na obhájení svých práv na mírovém kongresu. Němečtí poslanci z českých zemích na to reagovali požadavkem na vytvoření samostatné provincie Deutschböhmen, oddělené od českého státu.

Mírová smlouva s Ukrajinou v Brestu Litevském ze 13. února 1918 rozhořčila polské politiky v Rakousku, když vešlo ve známost, že smlouva připojila cholmskou gubernii Ukrajině (tato gubernie nebyla však před válkou součástí Haliče, ale území ruského Polska) a kromě toho se Rakousko zavázalo tajnou nótou ministra hraběte Czernina, že z území Haliče a Bukoviny s ukrajinským obyvatelstvem bude zřízena zvláštní korunní země v rámci Rakouska. Polští politici mluvili o dalším (třetím?, čtvrtém?), dělení Polska a přešli v Rakouském parlamentu do opozice. Císař a král Karel I. chtěl získat pro vládní většinu české poslance, ti však trvali na zásadách Tříkrálové deklarace, odmítli reformu dosavadní ústavy s tím, že jsou nutné zcela nové základy a setrvali v opozici. Další zhoršení vztahů českých politiků k Rakousko-Uhersku znamenal projev ministra zahraničí hraběte Czernina z 2. dubna 1918, ve kterém napadl Čechy jako podněcovatele pokračování války a české představitele, v zahraničí i doma jako zrádce. Člen panské sněmovny a nestor české politiky Karel Mattouš se k němu vyjádřil: "pro zasvěcené to znamenalo úplné vítězství Berlíňáků, tj. válečné strany u dvora, což bude mít za následek absolutní rozluku s národy. Čechům se již nevládne z Vídně, ale z Berlína." Czerninův projev rozčilil i skupinu českých politiků, kteří chtěli řešit českou otázku v rámci Rakouska. Ti tvrdili, že Czernin udělal Masarykovi reklamu a znemožnil loayálním českým politikům, aby spolupracovali s vládou.

Počátkem roku 1918 nepatřilo mezi válečné cíle dohodových států rozděleni Rakouska-Uherska a vyhlašované cíle byly vlastně v souladu s reformními plány císaře a krále Karla I. a mohly v Uhrách dokonce přispět k provedení reformy. Po vyhlášení války USA Rakousko-Uhersku president Wilson veřejně prohlásil, že USA "Rakousko-Uherskou říši nějak poškodit nebo přeskupit". Britský ministerský předseda Lloyd George 5. ledna 1918 oficiálně prohlásil, že rozdělení habsburské monarchie není válečným cílem. Dne 8. ledna 1918 zveřejnil president W. Wilson svých 14 bodů návrhu poválečného mírového uspořádání. Bod č. 10 říkal: "Národům Rakouska-Uherska, jejichž místo mezi národy si přejeme vidět chráněno a zajištěno, má býti dána nejvolnější příležitost k autonomnímu vývoji." V tomto znění je 10. Wilsonův bod v souladu s vlastními snahami císaře a krále Karla I. o přestavbu monarchie ve společný dům národů Rakousko-Uherska.

Vláda císaře a krále Karla I. se pokusila 3. května 1918 řešit národnostní problémy v Čechách návrhem na zřízení krajských vlád. Mělo být zřízeno 12 krajů, 7 českých, 4 německé a 1 smíšený. Opatření vyvolalo odpor českých politiků, zejména proto, že krajské vlády nebyly podřízeny zemskému místodržitelství v Praze, ale přímo vídeňské vládě, a bylo odvoláno. Bylo v něm proto spatřováno dělení české země, utužení centralismu a vyhovění požadavkům německé nacionální politiky.

Nešťastná Sixtova aféra, jejímž důsledkem byly smlouvy ze Spa z 12. května 1918 mezi Německem a Rakousko-Uherskem, připravující Rakousko-Uhersko o velkou část suverenity a vytvářející z něj satelit Německa se staly obratem v postoji dohodových mocností. Již 30. května francouzský ministerský předseda dospěl k názoru, že Rakousko-Uhersko jako vazal Německa ztratilo právo existovat jako říše. Dne 3. června přijala mezispojenecká konference dohodových států ve Versailles deklaraci o utvoření "jediného státu polského s přístupem k moři", prohlášení vlády USA ze 3. června 1918 požadovalo, "aby členové slovanské rasy byli úplně osvobozeni ze jha rakouského".

Ve vnitřní politice smlouvy ze Spa měly rovněž katastrofální důsledky. Císař a král Karel I., jehož vlastní mírová politika selhala, dělal jen to, co mu situace dovolovala. Ministerský předseda Seidler pronesl 16. června 1918 v říšské radě tuto řeč: "Jestliže v tom, že vláda konečně upustila od politiky dorozumění národů, o které tak dlouho a trpělivě usilovala, se dnes vidí německý kurs, tak jsem dalek toho, abych to popíral. Neboť pokud už má v Rakousku vládnout nějaký kurs, pak to může být jen takový kurs, který plně chrání zájmy německého národa. .." Důsledkem této řeči nejen byl pád vlády, ale také neochota politiků neněmeckých národů jednat nadále s vládou o řešení národnostních otázek v rámci monarchie. Nová vláda Maxe Hussareka vydala 30. června 1918 nařízení o zřízení krajského soudu v Trutnově, který byl požadavkem, vysloveným německými politiky v Čechách ne zemském sněmu v roce 1893! Bylo to chápáno jako dělení Čech.

Dne 29. června uznává francouzská vláda nárok československého národa na samostatnost a uznává Masarykovu Národní radu za základ příští vlády československého státu. Dne 9. srpna 1918 uznala britská vláda, že "považuje Čechoslováky za národ spojenecký a uznává 3 československé armády za jednotnou armádu spojeneckou ... stojící v pravidelné válce proti Rakousko-Uhersku a  Německu" a zároveň "uznává právo Československé Národní rady jako nejvyššího orgánu ... vykonávati nejvyšší autoritu nad touto armádou." Tuto deklaraci současní komentátoři charakterizovali jako "rozsudek smrti nad Rakousko-Uherskem". Dne 3. září 1918 uznaly USA válečný stav mezi československou Národní radou v její armádě organizovanými Čecho-Slováky a Německým a Rakousko-Uherským císařstvím.

Dne 27. září 1918 oznámila Hussarekova vláda vyhláškou, že zemská správní komise v Čechách, která zemi spravovala od června 1913, tj. od suspendování českého zemského sněmu, bude rozdělena na 2 části - část českou a část německou. Čeští politici to považovali za rozbíjení staleté jednoty království českého. Císař a král Karel I. se k těmto událostem vrací ve švýcarském exilu a označuje německý kurs jako důsledek, Czerninova bláznění a píše, že v uvedeném období nebylo možno sledovat jiný kurs. Domnívá se, že "bylo ze strany Slovanů nespravedlivé a přehnané, když líčili německý kurs jako vůči nim tak strašně tvrdý, že je vlastně donutil k tomu, aby zničili staleté svazky. V celé věci šlo doslova jen o krajský soud v Trutnově, dlouholetou tužbu Němců a o rozdělení zemské správní komise...".

Císař a král Karel I. své záměry na uspořádání českého státu v rámci říše nikdy explicitně nevyjádřil. Lze na ně usuzovat pouze z jeho poznámky, pravděpodobně k návrhu na federalizaci arcivévody Františka Ferdinanda d´Este: "Čechy ponechat, jak jsou, zřídit české ministerstvo a českou gardu" . Podle této poznámky je pravděpodobné, že zřízení krajských vlád, krajského soudu v Trutnově i rozdělení české zemské komise na českou a německou část mělo do budoucna vytvořit podmínky k zachování celistvosti Českého království při zabezpečení národní samosprávy českých Němců. Tuto domněnku činí pravděpodobnou i skutečnost, že na Moravě, kde bylo tzv. moravským paktem uspořádáno soužití českého a německého obyvatelstva, podobná opatření nebyla činěna. Ve druhé polovině září 1918 se císař a král Karel I. pokusil o dohodu s jihoslovanskými politiky o uspořádání říše. Jednalo se zejména o Jihoslovany v Uhersku, Chorvatsku-Slavonsku a  v Bosně-Hercegovině. Jednáními pověřil hraběte Tiszu, bývalého uherského ministerského předsedu. Nebyla to šťastná volba, hrabě Tisza byl silnou osobností, která se dokázala prosadit, ale současně tvrdý zastánce integrity Uherska, zahrnujícího i Chorvatsko-Slavonsko. V Sarajevu mu srbští a chorvatští poslanci předložili memorandum, žádající vytvoření svobodného státu Srbů, Chorvatů a Slovinců. Hrabě Tisza memorandum tvrdě odmítl a poslanci opustili jednání. Dohoda s Jihoslovany byla zmařena.

Dne 5. října 1918 byla presidentu USA Wilsonovi zaslána nabídka pro jednání o míru za podmínek jeho 14. bodů z 8. ledna 1918. C9sař a král Karel I. uskutečňuje alespoň částečně plán na národnostní a státoprávní reformu. Omezuje se však pouze na rakouskou část monarchie, vzhledem k hrozbě uherského ministerského předsedy Wekerleho: "Nebude-li klausule o integritě (Uherska) obsažena v manifestu, Uhry zastaví Rakousku veškeré zásobování" . Císař a král Karel I. se ultimátu podvolil, hrozba byla při zásobovací a potravinové situaci v Rakousku příliš vážná, a 16. října 1918 vydal manifest, kterým byly na území Rakouska zřízeny národní státy český, německý, jihoslovanský a ukrajinský, zvláštní postavení Terstu a právo polského území připojit se k obnovenému polskému státu. Do zákonného zřízení národních států bylo jejich zastoupení svěřeno národním radám, vytvořeným z poslanců jednotlivých národů v Říšské radě. Text manifestu uvádíme v plném znění:

Mým věrným národům rakouským

Od té doby, co jsem nastoupil na trůn, jest Mou nezdolnou snahou vymoci veškerým Mým národům vytoužený mír, jakož i ukázati národům rakouským cestu, na níž by bez překážek a třenic dali požehnaně rozvinouti svým národním silám a využitkovali jich úspěšně k svému duševnímu a hmotnému blahobytu

Strašlivé zápolení světové války stálo dosud v cestě dílu míru. Hrdinství a věrnost, obětavé snášení nouze a strádání slavně obhájily vlast v této těžké době. Kruté oběti války musily zabezpečiti nám čestný mír, na jehož prahu dnes s pomocí Boží stojíme.

Nyní nutno bez váhání přikročiti k novému vybudování vlasti na jejích přirozených a tudíž nejspolehlivějších základech. Přání rakouských národů jest při tom pečlivě uvésti ve vzájemný soulad a uskutečniti jejich splnění. Jsem odhodlán provésti toto dílo za svobodné součinnosti Mých národů v duchu oněch zásad, které za své přijali spojení mocnářové v nabídce mírové. Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá. Tím se nijak nepředbíhá spojení polských území Rakouska s polským neodvislým státem. Městu Terstu s obvodem dostane se podle přání jeho obyvatelstva postavení zvláštního.

Tato nová úprava, která se nijak nedotýká celistvosti zemí svaté koruny uherské, má zabezpečiti každému jednotlivému státu národnímu jeho samostatnost; úprava tato bude však také účinně chrániti zájmy společné a uplatňovati je všude tam, kde společenství je životní potřebou jednotlivých státních útvarů. Jmenovitě bude dlužno spojiti všechny síly, aby s úspěchem rozřešily se po právu a spravedlnosti veliké úkoly, které vznikají ze zpětných účinků války.

Až do té doby, kdy tato přeměna bude zákonnou cestou dokonána, zůstávají dosavadní zařízení k ochraně obecných zájmů nezměněna. Mé vládě jest uloženo připraviti bez odkladu veškeré práce k novému vybudování Rakouska. K národům, na jejichž sebeurčení bude spočívati nová říše, obrací se Můj hlas, aby spolupůsobili na tomto velkém díle prostřednictvím národních rad, kteréž - utvořeny z říšských poslanců každého národa - mají uplatniti zájmy národa ve vzájemném poměru, jakož i ve styku s mou vládou.

Kéž tato naše vlast, upevněna svorností národů, které v sobě spojuje, vyjde z bouří válečných jako svaz národů svobodných. Požehnání Všemohoucího provázejž naši práci, aby velké dílo míru, jež budujeme, stalo se štěstím Mých národů.

Ve Vídni dne 16. října 1918.

Karel v. r.

Hussarek v. r.

Nótou z 19. října 1918 president Wilson odmítl jednat na základě svého 10. bodu z 8. ledna 1918, tj. na základě autonomie národů Rakousko-Uherska, protože mezi tím uznala vláda Spojených států Česko-Slovenskou národní radu za válčící stranu a představitele Čecho-Slováků a stejně tak uznala právo Jihoslovanů na vytvoření nezávislého státu a odkázal Rakousko-Uhersko na jednání s jejich politickými representacemi. Ty však byly silně radikalizované a naděje na dohodu s nimi minimální, pokud vůbec nějaká.

Uskutečnění federalizace se jako první ujali rakouští Němci. Již 21. října 1918 se v budově dolnorakouského sněmu sešlo 210 německých poslanců, kteří prohlásili, že rakouští Němci založí vlastní stát, Německé Rakousko, které mělo zahrnovat všechna německá území v Rakousku. Přes uvedenou proklamaci však tímto rozhodnutím Němci obývaná území v českých zemích k Německému Rakousku připojena nebyla.

Císař a král Karel I. jmenoval ministerským předsedou prof. Karla Lammasche, mezinárodně uznávaného odborníka v oblasti mezinárodního práva, dlouhodobě se zabývajícího otázkami mírového soužití států a národů. Jeho program byl neobvyklý, prof. Lammasch nemínil sestavit vládu, ale výbor národních vlád, který se měl starat o fungování veřejné správy, výživu obyvatelstva, uzavření příměří a přípravu účasti na mírové konferenci. Jeho jednání s politiky o účasti ve výboru probíhala 25. října 1918. Rozhovory byly neúspěšné, z jeho rozhovoru s Karlem Kramářem, pozdějším předsedou první československé vlády je třeba uvést alespoň, že řekl, "on sám je monarchista", ale zároveň konstatoval, že "nemůže učinit nic, co by nebylo v souladu s plány Dohody". A taková byla situace všech českých a jihoslovanských politiků, pokud nechtěli spáchat politickou sebevraždu. I když mezi nimi byli politici, kteří chtěli monarchii zachovat, proti jasně stanoveným cílům vítězných států Dohody a při zřejmé totální porážce Německa a Rakouska-Uherska ve válce se nešlo s úspěchem postavit.

Po neúspěchu Lammaschových jednání jmenoval císař a král Karel I. jeho vládu s úkolem, okamžitě uzavřít příměří. Rakousko-uherská nóta, kterou byly přijaty podmínky Dohody byla vydána 27. října 1918 a byla pochopena jako kapitulace a signál pro vyhlášení nezávislosti národních států.

V dne zveřejnění Rakousko-Uherské nóty dne 28. října 1918 vyhlásil český Národní výbor v Praze zákon o "zřízení samostatného státu československého". Téhož zahájila v Ženevě delegace Národního výboru jednání s představitelem zahraničního odboje dr. E. Benešem o utvoření a podobě samostatného státu, které bylo ukončeno dohodou 31. října 1918 tím, že Československo bude republikou v čele s presidentem prof. T.G.Masarykem.

Následující den, 29. října 1918 jednal národní výbor s místodržitelstvím o převzetí moci. Téhož dne přijali němečtí poslanci z Čech usnesení vydělit ze severního pohraničí Čech provincii Deutschböhmen a začlenit je jako autonomní součást do Německého Rakouska. Dne 30. října 1918, po odmítnutí císaře a krále Karla I. použít k potlačení vyhlášení československého státu násilí kapitulovalo rakousko-uherské vojenské velitelství Před Národním výborem. Téhož dne byla v Turčianském Sv. Martině utvořena Slovenská národní rada a přijala deklaraci o společném státním životě Slováků a Čechů. Němečtí poslanci z Moravy a Slezska vyhlásili utvoření severomoravsko-slezské provincie Sudetenland a její připojení k Německému Rakousku. Dne 31. října 1918 byla v Ženevě uzavřena dohoda mezi delegací Národního výboru a dr. E. Benešem, že Československo bude republikou v čele s presidentem prof. T.G.Masarykem. Dne 4. listopadu 1918 proklamovali zástupci německého obyvatelstva ustavení provincie Deutschsüdmähren a její začlenění do Německého Rakouska, následovalo vyhlášení provincie Böhmerwaldgau v jižních Čechách a její začlenění do Německého Rakouska. Dne 14. listopadu 1918 byla prohlášena Československá republika

Ve dnech 30. října a 4. listopadu 1918 jednal Národní výbor s některými německými poslanci a chtěl získat německé politiky ke spolupráci na vytvoření československého státu. Němečtí poslanci tuto nabídku odmítli. Německé Rakousko začlenilo všechny 4 provincie a dále města Brno, Jihlavu a Olomouc do Německého Rakouska. Od 29. listopadu do 18. prosince obsadilo československé vojsko uvedené provincie a 19. prosince vydal francouzský ministr zahraničí prohlášení, že Československo jako spojenecký stát má právo podržet do rozhodnutí mírové konference území v historických hranicích českých zemí. Všechny 4 německé provincie v českých zemích pak vlastně byly okupovaným územím Německého Rakouska a k Československu byly právně připojeny až mírovou smlouvou s Rakouskem, uzavřenou v Saint-German-en-Laye dne 10. září 1919. Předtím, 8. května 1919 potvrdila porada národních rad v Užhorodě připojení Podkarpatské Rusi k Československu při zaručení její autonomie.

Dne 29. října 1918 29. října vydala tzv. likvidační komise v Krakově provolání k polskému národu a téhož dne vydal chorvatský zemský sněm zákon, který prohlašoval Chorvatsko, Slavonsko a Dalmácii za součást Nezávislé državy Slovenců (tj. Slovinců), Chorvatů a Srbů (tj. rakousko-uherských), která byla současně vyhlášena jako monarchie, dědičná v rodě Habsbursko-Lotrinském. Následující den, 30. října předal císař a král Karel I. rakousko-uherské loďstvo tomuto nově vzniklému státu. Ani jihoslovanští politici však nemohli dlouho vzdorovat cílům a záměrům vítězných dohodových mocností, a tak již 31. října 1918 souhlasili s dohodou, uzavřenou chorvatskými exilovými politiky o spojení se Srbskem. Následně se Srbské království připojilo k Nezávislé državě Slovinců, Chorvatů a Srbů, která se změnila na Království Srbů, Chorvatů a Slovinců pod srbskou dynastií Karaďorževičů. Název tohoto státu byl v lednu 1929 změněn na Království Jugoslávie.

V Uhersku rovněž vypukla revoluce a byla z celého Rakouska-Uherska nejkrvavější. Když císař a král Karel I. nejmenoval hraběte Mihály Károlyiho předsedou uherské vlády, postavil se Mihály Károlyi do čela Národní rady a zahájil zápas o moc. Dne 28. října 1918 zahájila policie palbu do davu, byli 3 mrtví a 52 raněných. Na 29. října byla vyhlášena generální stávka, 30. října přebírá Národní rada kontrolu nad budapešťskou posádkou. Císař a král Karel I. odmítl dát rozkaz k násilnému potlačení revoluce, tj. k zatčení Národní rady. Následující den, 31. října 1918 se stává hrabě Mihály Károlyi předsedou vlády. Následuje vypovězení rakousko-uherského vyrovnání, odvolání uherských vojsk z fronty.

V Německém Rakousku existovalo dvojvládí, Státní rada Německého Rakouska a vláda prof. Lammasche, císař a král Karel I. stále sídlil v Schönbrunnu. Císařská garda se rozprchla a při tom rozkradla věci z císařského majetku. Při revoluční situaci ve Vídni přitom nebylo možné vyloučit útok na Schönbrunn a císařskou rodinu. Ta ale nezůstala bez ochrany, Schönbrunn a císařskou rodinu přišli chránit kadeti z Vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě, později se  k nim přidali kadeti z technické vojenské akademie v Mödlingu a z dělostřelecké akademie v Treiskirchen. Za císaře a jeho rodinu byli ochotni položit život 15 a 16 letí vojenští gymnasisté, kteří ještě nesložili přísahu. Z Čech přijel hrabě Walerdorf, i přesto, že se zotavoval z těžkého zranění.

Situaci císaře a krále Karla I. zhoršila situace v Německu. Tam byl 1. listopadu sesazen bavorský král a vyhlášena republika, 8. listopadu byl sesazen vévoda Brunšvický, následovali král saský a král würtemberský, 9. listopadu byla v Německu vyhlášena republika. Rakouští sociální demokraté společně s německými nacionalisty byli pro připojení Německého Rakouska k Německu a současně pro republiku. Pro republiku se vyslovily i korutanský zemský sněm a tyrolská národní rada. Císařova Lammaschova vláda začala vyjednávat s vládou Německého Rakouska o textu prohlášení, kterým by se císař Karel I. vzdal vlády. Dne 11. listopadu 1918 podepsal císař a král Karel I. manifest, kterým odstoupil z výkonu vládní moci, i když neabdikoval jako panovník. Po podpisu manifestu, ale stále jako císař přijal demisi Lammaschovi vlády. Následující den, 12. listopadu 1918 byla vyhlášena Republika Německé Rakousko.

Císař a král Karel I. opustil Schönbrunn, ale neopustil Rakousko. Usadil se na zámku Eckartsau na Moravském poli. Tam ho navštívila maďarská delegace, která se ho snažila přimět k abdikaci, ale neúspěšně, dostala obdobné prohlášení, jako Rakušané, císař a král Karel I. se vzdal výkonu vládní moci, ale neabdikoval. Následně byla v Maďarsku prohlášena republika, jejímž presidentem se stal hrabě Mihály Károlyi.

Před 1. světovou válkou byly všechny národy Rakouska-Uherska, s výjimkou Maďarů, Poláků a částečně Chorvatů nespokojené a požadovali národnostní a státoprávní reformu. Nespokojeni byli i nacionalističtí Němci, kteří chtěli upevnit a rozšířit nadvládu nad slovanskými národy v Rakousku. V duchu německé ideje střední Evropy.

Snahy slovanských národů a Rumunů a jejich představitelů ve většině nesměřovali k rozbití Rakouska-Uherska, ale k jeho reformě a zárukám vlastního národního vývoje v rámci co nejširší autonomie. Jen menšina jejich politických představitelů měla v programu rozdělení Rakouska-Uherska na národní státy a jeho likvidaci. K této druhé skupině náleželi čeští politici T. G. Masaryk, E. Beneš, Slovák M. R. Štefánik a někteří jihoslovanští politici, kteří přijímali jednotu srbochorvatského národa.

Dohodové státy neuvažovaly do května-června 1918 o rozdělení Rakouska-Uherska, ve kterém viděly stabilizující prvek evropské, a zejména středoevropské politiky. Výjimkou byly Srbsko, Itálie a Rumunsko, které vznášely požadavky na rakousko-uherské území, ale ne na zničení monarchie. Dohodu ohrožovaly válečné cíle Německa, připojení Belgie, části Francie a odstoupení řady francouzských a britských kolonií, proto bylo hlavním válečným cílem Dohodových států oslabení Německa. Na východě počítalo Německo s připojením pobaltských států, z nichž v Lotyšsku a Estonsku byly významné německé menšiny a země byly převážně protestantské. Rakousko-uherské válečné cíle naopak Dohodu neohrožovaly. Zahrnovaly v podstatě požadavek, aby se Srbsko vzdalo ambicí na ovládnutí jihoslovanských zemí a dalo záruky, že potlačí každou činnost, směřující z jeho území proti Rakousko-Uhersku. V zájmu oslabení Srbska bylo ochotné uznat bulharské nároky na Makedonii a její připojení k Bulharsku. Během války se mezi rakousko-uherskými válečnými cíly objevuje obnova Polska a Litvy pod katolickými dynastiemi, v Polsku Habsburskou, v Litvě královskou saskou. Lze to vnímat jako cíl vymanění katolických národů z náboženského a národního útisku pravoslavného Ruska.

Obnovu Polska měly ve válečných cílech obě strany. Podle ruských představ mělo být sjednocené Polsko spojeno s Ruskem. Podle německých představ mělo být obnoveno polské království v hranicích ruského Polska. Další variantou, která měla v průběhu války největší naději, alespoň mezi Poláky, bylo spojení ruského Polska s Haličí do Království polského pod Habsburskou dynastií. Ze strany polských politiků byla vážně uvažována i varianta státoprávního spojení Polska s Rakouskem, ale pod vlastním králem z habsburské dynastie. Německý císař považoval samostatnost Polska a Litvy pod katolickými dynastiemi a jejich spojenectví s Rakouskem za ohrožení protestantského Německa a své dynastie.

Smlouvy ze Spa z 8.května 1918, kterými byla omezena suverenita Rakouska-Uherska a stal se z něj satelit Německa znamenaly změnu postoje Dohodových států k Rakousko-Uhersku. Jedním z jejich válečných cílů se stalo rozdělení Rakouska-Uherska mezi sousední státy a nově vzniklé národní státy na jeho území. Dohodoví politici, jak se zdá, nebrali v úvahu vynucený charakter smluv ze Spa ani možnost, že po porážce Německa, která byla už jen otázkou času, se Rakousko-Uhersko mírovou smlouvou ze smluv ze Spa vyváže a bude moci být, po státoprávní a národnostní reformě, stabilizujícím prvkem evropské politiky a hrází proti bolševismu. To provokuje k zamyšlení, jaké síly stály za záměrem rozbití Rakouska-Uherska.

Tehdejším exilovým politikům, např. T.G.Masarykovi a E. Benešovi bývají přisuzovány nacionální motivy. Pouze na nacionální motivy by ale těžko získali podporu, kterou měli. Ani snaha co nejvíce oslabit nepřítele, tj. Německo a Rakousko-Uhersko se nezdá dostatečným motivem. Na síly, které mezinárodně stály za rozbitím Rakouska-Uherska můžeme jen usuzovat z poválečného vývoje. V Československu dochází k sekularizaci veřejného života a praktickému vyřazení katolické církve z veřejného působení, rušení církevních škol apod., v Jugoslávii a Rumunsku došlo k preferenci pravoslaví a prakticky k situaci, kdy katolická církev byla umlčena a katolíci se stali občany 2. kategorie.

Rakousko-Uhersko a Habsburská dynastie byly před 1. světovou válkou největší oprou katolické církve a politického katolicismu. Lze důvodně předpokládat, že mezinárodní síly, které stály za rozbitím Rakouska-Uherska byly tytéž, které se snažily o oslabení katolické církve a jejího vlivu. Realističtí politici Dohody dokázali jejich tlaku vzdorovat do uzavření Rakousko-Uhersku vnucených smluv ve Spa, pak nabyly síly, usilující o rozbití Rakouska-Uherska jako opory politického katolicismu vrchu a už nepřipustily úsilí o jeho zachování. Nepřekvapuje, že v sekularizované Francii, v protestantských USA a Anglii mohly tyto získat tolik vlivu, že nebylo možné jít zpět a připustit zachování reformovaného Rakouska-Uherska. Musíme říci, že tyto síly nebyly jen ve státech Dohody, ale patřil k nim i německý císař a socialistické a nacionální síly v Německu a Rakousko-Uhersku.

Osobou, která měla velký podíl na rozbití Rakouska-Uherska byl ministr zahraničí hrabě Czernin, který svými výroky urážel český národ a vyvoláním Sixtovy aféry přivedl úsilí císaře a krále Karla I. o mír ke krachu a potupným smlouvám s Německem ve Spa. Nelze dnes rozhodnout, jest-li hrabě Czernin zradil a pracoval od určité doby proti suverenitě a reformě Rakousko-Uherska nebo pro jeho rozbití, nebo jest-li to byl člověk psychicky nemocný. Na prvý pohled se zdá, že pracoval pro německou ideu střední Evropy, ale chvála, kterou jej zahrnul E. Beneš jako nejlepšího rakouského politika a schopného vyjednavače není v souladu se skutečností a otvírá i možnost, že pracoval pro rozbití Rakouska-Uherska. Vždyť právě jím vyvolaná Sixtova aféra a její důsledky se staly důvodem či záminkou k tomu, že Dohodové mocnosti zahrnuly do svých válečných cílů rozbití Rakousko-Uherska.

Snaha císaře a krále Karla I. přebudovat monarchii ve svazek středoevropských národů neuspěla a v dané historické situaci snad ani uspět nemohla. Přesto si zaslouží úcty. Kdyby uspěla, možná by se střední Evropa vyhnula nacismu, kde proti agresivitě nacistického Německa stál silný stát, a ne skupina hašteřících se malých států. Možná nemuselo dojít ani ke 2. světové válce a průniku komunismu do střední Evropy. I zde je třeba hodnotit to, co platí, úmysl a dobrou vůli.

Josef Pejřimovský 2005

zpět na úvodní stránku