Císař v exilu a jeho národy

Pobyt na zámku Eckartsau je předznamenáním pozdějšího pobytu na Madeiře. Byl zde nedostatek světla, potravin, prostoru, zámek byl navíc ohrožen různými loupežnými a revolučními bandami. Situace se zlepšila po příchodu britského Edwarda Lisle Strutta, který zajistil bezpečnost, potraviny a světlo. Nová rakouská vláda chtěla řešit otázku císaře. Karlu I. předložila 3 možnosti: 1 - když se císař vzdá všech práv, přestane být Habsburkem a bude moci žít v Rakousku jako obyčejný občan. 2 - když neabdikuje, může odejít do exilu. 3 - když odmítne obě předchozí možnosti, bude internován. Císař a král Karel I. nakonec přistoupil na možnost exilu bez abdikace. Dne 23. března 1919 odjíždí císař a král Karel I. do Švýcarska, které mu dalo asyl za podmínky, že se vzdá politické činnosti. Na poslední stanici na rakouském území ve Feldkirchen, podepsal císař a král Karel I. manifest, kterým protestuje proti "všem opatřením vlády a Národního shromáždění Německého Rakouska od 11. listopadu 1918, která v těchto věcech usnesly a nařídily a i to, co v budoucnu podniknou, je pro Mne a Můj Dům neplatné". Dne 24. března 1919 v 15,45 hod. opustil císař a král Karel I. rakouské území. Ve Švýcarsku žila císařská rodina na zámku Wartegg, který patřil matce císařovny Zity. Ta v něm žila s dalšími dětmi, Zitinými sourozenci a příbuznými. Po příchodu dalších obyvatel byl zámek pro všechny prostorově nedostačující a navíc ležel blízko rakouských hranic, což se nelíbilo švýcarské vládě, a ta vyvíjela nátlak, aby se císařský pár usídlil v některém západním kantonu. Proto 4. května 1919 císař Karel I. přesídlil do vily Prangins u Ženevského jezera, která byla dostatečně prostorná.

Na zámku Wartegg navštívili císaře Karla I. zástupci 4 nástupnických států, Československa, Jugoslávie (tehdy SHS), Polska a Rakouska a nabídli mu odstupné 194 miliónů švýcarských franků za zkonfiskovaný majetek s podmínkou, že se císař vzdá trůnu pro sebe a pro své potomky a 25 let nevstoupí na půdu bývalé monarchie. Císař a král Karel I. odpověděl: "Děkuji vám za dobré úmysly, ale otázku mohu řešit jen v dorozumění se svými národy. Jestliže mě zavolají, vrátím se. Habsburská koruna se v žádném případě nemůže stát předmětem handlování." Přitom měla císařská rodina od počátku pobytu ve Švýcarsku finanční problémy a uvedená částka by jen na úrocích představovala 10 miliónů roční renty a konec finančních starostí.

Císař a král Karel I. se v exilu nepovažoval za bývalého císaře a bývalého krále, ale za legitimního (právoplatného) císaře a krále, kterému jen nezákonné násilí zabraňuje ve výkonu svatého úřadu. Udržoval styky s monarchisty v zemích bývalé monarchie a pracoval zejména proti připojení Německého Rakouska k Německu, za tím účelem udržoval styky zejména s Francií a jejím presidentem. Spojení opět zajišťují Zitini bratři Sixtus a Xaver. Prostřednictvím kurýrů císaře Karla I. se vytvářela ve Francii lobby proti připojení Německého Rakouska k Německu. Mírová konference připojení Německého Rakouska k Německu nedopustila, byl zakázán i název Německé Rakousko. Nová republika se nazývá pouze Rakousko a spojení s Německem je i do budoucna zakázáno. Podíl na výsledku mírové konference ve věci Rakouska nelze císaři a králi Karlovi I. upírat, i když je pravděpodobné, že by vítězné mocnosti Dohody těžko přistoupily na to, aby poražené Německo mělo z války nějaký územní zisk. Na základě mírové smlouvy muselo Rakousko vypustit ze své ústavy článek, že Německé Rakousko je součástí Německa, i když rakouské národní shromáždění vzneslo proti tomu protest s tím, že "mírová smlouva … bere rakouskému lidu právo na sebeurčení …". Rakouská politika se však ostře distancovala od habsburské minulosti, 3. dubna 1919 přijalo Národní shromáždění zákon, který konfiskoval majetek všem Habsburkům, kteří se nevzdali příslušnosti k rodu a nutil je k vyhnanství a 1. října 1920 přijalo republikánskou ústavu.

Proti tendenci připojit Německé Rakousko k Německu postavil císař a král Karel I. koncepci Podunajské konfederace. V té navrhoval "hospodářské sjednocení všech tzv. následnických států pod jejich legitimním vladařem. Protože hospodářské spojení v jeden národohospodářský celek vyžaduje zrušení všech celních hranic mezi státy a jejich společnou celní hranici, musí být také společné vnější zastoupení, přinejmenším pro dnes nejdůležitější hospodářskou oblast. Společná celní hranice však také vyžaduje jednotnou obranu konfederace. Představuji si to tak, že každý stát může mít své ministerstvo zahraničí (a také vlastní armádu jako kontingent do společné armády). Císaři by měl stát po boku kancléř a hospodářský ministr (kteří by byli odpovědni spolkovému parlamentu). Státní forma jednotlivých států může být různá (také jsou představitelné republiky). Takový spolek států by, v souladu se svou čistě hospodářskou tendencí, neprováděl žádnou agresivní , militaristickou zahraniční politiku, žil by se všemi státy v nejlepším porozumění a představoval by, svého druhu, neutrální spolek národů. V takovém spolku nesmí jedem stát převyšovat druhý, musí být všechny, ať již malé nebo velké, rovnoprávné. Spory mezi nimi rozhoduje soudní dvůr, který obešlou všechny státy. Císař nikdy nesmí být vtažen do sporu mezi jednotlivými státy. Císař jmenuje kancléře a hospodářského ministra, vykonává vrchní velení ozbrojených sil spolku a reprezentuje spolek navenek". Na rozdíl od zákazu připojení Rakouska k Německu, které vyhovovalo cílům vítězných Dohodových mocností co nejvíce oslabit Německo, nebyl projekt Podunajské konfederace, tedy hospodářsky i politicky silného seskupení ve Střední Evropě v souladu s jejich cíli politického a hospodářského ovládnutí střední Evropy, nedosáhl proto mezinárodní podporu a neuskutečnil se.

Uhersko se po 1. světové válce rozpadlo, odpadlo od něj Slovensko a Podkarpatská Rus, Chorvatsko-Slavonsko, Sedmihradsko a Banát. Neochota přistoupit na tak rozsáhlé okleštění státu vedla vládu hraběte Mihály Károlyiho 21. 3. 1919 k odstoupení a následnému převzetí moci komunistou Bélou Kunem, což vedlo k vyhlášení Maďarské republiky rad. Rudý teror, který tato republika nastolila byl zaměřen hlavně proti šlechtě a majetným lidem. Maďarská republika rad vedla válku s Československem a Rumunskem, pod francouzskou ochranou se vytvořila ve Vídni a Szegedínu opoziční centra. Po porážce maďarské rudé armády v Sedmihradsku se Maďarská republika rad rozpadla, rumunská vojska vstoupila do Budapešti 3. srpna 1919. Západní Maďarsko v téže době obsadil se svou divizí plukovník Anton Lehár, oddaný habsburský legitimista. Následoval několika měsíční chaos, rudý teror byl vystřídán bílým terorem, který byl ještě brutálnější. Po vojenském puči byl jmenován říšským správcem arcivévoda Josef Habsburský, ale po protestu zástupců Dohodových států byl nucen podat demisi. Počátkem února 1920 nově zvolené Národní shromáždění zrušilo republiku a prohlásilo Maďarsko královstvím bez výkonu královské moci a 1. března 1920 zvolilo Miklóse Horthyho de Nagybánya, bývalého kontraadmirála a posledního velitele rakousko-uherského loďstva, za říšského správce.

Na prvý pohled se zdálo, že situace je jasná, že Horthy, rakousko-uherský kontraadmirál, který dvakrát přísahal císaři a králi Karlu I. věrnost, jako důstojník a jako komoří, ho zastupuje a v příhodný okamžik mu vládu předá. Byly však navrhovány i jiné alternativy, než vrátit vládu legitimnímu, pomazanému a korunovanému uherskému králi, svobodná volba nebo dosazení jiného příslušníka Habsburského rodu. Horthy v dopisech sice oslovoval císaře a krále Karla I. (tj. uherského krále Karla IV.). jako Jeho Veličenstvo, ale zároveň mu radil, aby zůstal tam, kde je. Uváděl nejrůznější důvody, jen ne ten hlavní, že mu zachutnala moc a nechce se jí vzdát. Horthy překračoval kompetence říšského správce, prohlásil se za vévodu, přesto, že udělování šlechtických titulů náleží výlučně králi, důstojníky armády nechal přísahat věrnost říšskému správci, jak by byl králem. Císař a král Karel se přesto obracel na Horthyho jako na svého věrného poddaného a dočasného zástupce.

Po podpisu mírové smlouvy s Maďarskem 4. června 1920 v Trianonu, kterou ztratilo někdejší Uhersko cca 2/3 území s více než polovinou obyvatel nebylo Maďarsko v klidu. Na jaře 1921 dospěl císař a král Karel I. k názoru, že pro uklidnění situace je vhodné, aby se vrátil a ujal vlády v Maďarsku. Získal pro svoji akci podporu francouzského ministerského předsedy Brianda, ale pouze ústní, nikoli písemný doklad. Briand žádal Karla I., aby vstoupil do hry nejpozději v týdnu od 15. do 21. března 1921. Příprava cesty, která musela být utajena si vyžádala čas, a tak císař a král Karel vyrazil inkognito do Maďarska až 24. března a 26. března večer se dostavil do biskupského paláce v Szombathely. Biskup Mikes byl přesvědčený monarchista, ale o Karlově příjezdu předem nevěděl. V biskupském paláci byl přítomen maďarský ministr zahraničí Vass, který dal svůj úřad okamžitě k dispozici králi. Byl pozván také maďarský ministerský předseda Teleki, který se zdržoval nedaleko. Ten nebyl příchodem krále Karla nadšen, radil mu, aby se buď vrátil do Švýcarska, nebo jel do Budapešti. Dostavil se rovněž plukovník Anton Lehár, velitel pěší divize v Szombathely a celého západního Maďarska. Ten se dal okamžitě císaři a králi Karlu I. k dispozici a podřídil mu svoji divizi. Porada všech zúčastněných vyústila v závěr, aby císař a král Karel I. odjel do Budapešti a převzal od Horthyho moc. Ministerský předseda Teleki měl vyjet před ním, informovat Horthyho o příjezdu krále. Teleki, který vyjel s 90 minutovým náskokem před císařem a králem Karlem I. do Budapešti nedorazil, nechtěl se angažovat.

O příjezdu císaře a krále Karla I. v Budapešti nikdo nevěděl, Karel se musel ohlásit u Horthyho. Jednání mezi nimi bylo dvouhodinovým zápasem o moc. Císař a král Karel I. žádal, aby mu Horthy předal moc, jak byl jako dočasný říšský správce povinen, Horthy argumentoval tím, že Karlův návrat na trůn by vyvolal válku se sousedními státy a Maďarsko není schopné se ubránit. Horthy zakolísal jen v okamžiku, kdy se Karel zmínil, že jeho restaurace má podporu Francie. Karel mu na jeho naléhání a pod slibem mlčenlivosti prozradil, že ji slíbit francouzský ministerský předseda Briand. Nakonec Horthy učinil císaři a králi Karlu I. fantastický návrh, aby se vrátil do Szombathely, odtud s Lehárovými vojáky obsadil republikánskou Vídeň. Zatím bude Horthy držet v Budapešti stráž a za 3 týdny bude Karel opět vládcem Rakousko-Uherska. Císař a král Karel, který na rozdíl od Horthyho neměl v Budapešti k dispozici žádné vojsko, dal Horthymu 3 týdenní ultimátum - pokud nebude 17. dubna Horthy v Szombathely, bude Karel v Budapešti a odjel do Szombathely.

Ze Szombathely ještě jednou vyzval císař a král Horthyho, aby se mu podřídil. Horthy současné vydal rozkaz, kterým zakazoval armádě přijímat rozkazy od Jeho Veličenstva a nařídil plukovníku Lehárovi, aby ještě týž den, 27. března dopravil Karla za hranice. Plukovník Lehár neuposlechl a Karel v Szombathely zůstal, po prochladnutí a vyčerpání dostal horečku a ulehl. Horthy si ověřoval podporu francouzského ministerského předsedy restauraci císaře a krále Karla I. v Maďarsku, ale přišlo dementi. U Horthyho se objevili zástupci dohodových států a odsoudili Karlův pokus o restauraci. Horthy poté zesílil nátlak na Karlův odchod ze země, území, ovládané plukovníkem Lehárem obklopil strážemi, odvolal plukovníka Lehára a novým velitelem divize v Szombathely jmenoval generála Hegedüse. Dne 3. dubna se císař a král Karel I. podvolil nátlaku a 5. dubna 1921 odjel zpět do švýcarského exilu. Při odjezdu se dostalo císaři a králi Karlu I. královských poct, ne od Horthyho vlády, ale od prostých lidí. Ozývalo se volání Eljén a Király! (Ať žije král!) a Viszomtlátástra! (Na shledanou!), zněla i národní hymna. To se opakovalo na všech západomaďarských nádražích, kterými vlak projížděl. Po přejetí rakouských hranic převzali za Karlův průjezd rakouskou republikou zodpovědnost 3 dohodoví důstojníci a 12 britských vojáků. Průjezd Rakouskem zkomplikovaly události v Brucku nad Murou, kde nádraží obsadili tisíce částečně ozbrojených dělníků a chystali se přinutit vlak k zastavení a císaře k vystoupení. Trvalo 8 hodin, než se podařilo nádraží uvolnit. Na švýcarských hranicích čekala na Karla císařovna Zita.

Akce císaře a krále Karla I. v Maďarsku komplikovala jeho postavení ve Švýcarsku. Švýcarům se zdálo, že zneužil jejich pohostinství, když z jeho území připravil a provedl politickou akci. Kanton Waadt přijal usnesení, že nesmí pobývat na jeho území, takže byl vykázán z vily Prangins. Jako nové sídlo si pak pronajal zámek Hertenstein. Dne 21. prosince pařížská rada velvyslanců jako společný orgán vítězných mocností (mimo USA) varovala před restauračními snahami jako před ohrožením míru. Československý ministr zahraničí Beneš označil habsburskou restauraci za možný cassus belli (důvod války). Švýcarsku nejdříve odňalo Karlovi povolení k trvalému pobytu, v srpnu 1921 jej opět povolily, ale s tím, že jeho pobyt bude podroben kontrole. Karel měl např. 48 předem informovat švýcarskou vládu, že hodlá opustit Švýcarsko. Karel dal slovo, že tak učiní, ale nevztahoval své slovo na informování švýcarské vlády o tom, že se vrací do svého království.

Přesto chystal císař a král Karel I. svůj nový návrat do Maďarska, kde pokračoval bílý teror, nyní rozšířený o persekuci legitimistů, kteří byli propouštěni z armády, byla vytvořena zpravodajská skupina, která měla Horthymu podávat informace o činnosti legitimistů, nechal obrazy uherského krále Karla odstranit z kasáren a důstojnických kasin apod. Byli to zejména maďarští legitimisté, kteří žádali císaře a krále Karla I. o návrat a připravovali jej. Nyní ale bylo jasné, že Horthy dobrovolně moc legitimnímu a korunovanému králi nepředá a bylo zřejmé, že nový návrat musí být zajištěn vojenskou silou. Z císaři a uherskému králi věrných pluků se protilegitimistická opatření nedotkla jediného, jehož velitelem byl major Osztenburg. Tento pluk byl potřebný, dokud trval maďarsko-rakouský spor o západní pohraničí Maďarska, které Trianonská mírová smlouva přiřkla Rakousku. Ale po podepsání benátského protokolu mezi Rakouskem a Maďarskem za italského zprostředkování o referendu na tomto území (jeho část je nynější rakouská spolková země Burgenland) měl být 23. října 1921 pluk přemístěn do Budapešti. Císař a král Karel I. byl proto vyzván, aby dorazil do Maďarska mezi 16. a 23. říjnem.

Císař a král Karel I. se vydal na cestu do Maďarska 20. října 1921 letadlem a tentokrát ho doprovázela i císařovna Zita, i přesto, že byla těhotná. Telegram o příletu však nedorazil, místo pro přistání nebylo označeno, vlaky pro vojsko nebyly připraveny, vše se teprve muselo organizovat. Letadlo přistálo v 16.24 na strništi blízka Denésfy. Po krátkém odpočinku byl Karel se Zitou převezen do kasáren 48. pěšího pluku v Šoproni, kde přijal přísahu prozatímní královské vlády. Dvacáté výročí svatby 21. října strávil císařský pár v Šoproni, z celé župy přicházeli zástupci obyvatelstva, aby holdovali uherskému králi, 1.500 vojáků Osztenburgova pluku defilovalo před králem. Dne 22. října byly přípravy dokončeny a Karlovo vojsko, asi 3000 vojáků, vyrazilo po železnici k Budapešti. Cesta zpočátku vypadala na triumfální pochod. Ke králi se přidali vojenské posádky Šoproni a Szombathely. V Györu (Rábu) velitel posádky nemohl splnit Horthyho rozkaz, aby císaře a krále Karla I. zadržel, posádka přísahala věrnost uherskému králi, tak alespoň informoval Horthyho. V Komárně velitel posádky stál na straně Horthyho, ale když Karlovo vojsko zahájilo útok, nepadl jediný výstřel, posádka přísahala Karlovi a k jeho armádě přibylo dělostřelectvo.

Původní záměr, utajit příchod uherského krále Karla na maďarském území se nezdařil, dověděl se o něm Horthy i dohodové státy. Státy Dohody vyzvaly již 22. října maďarskou vládu s nótou, aby císař a král Karel I. "neprodleně opustil maďarské území vzhledem ke krajnímu nebezpečí, které by vzniklo ve střední Evropě, kdyby se jeho pobyt prodlužoval." Československo a Jugoslávie mobilizovali armádu, Rumunsko přemístilo na maďarské hranice 6 divizí. Konference velvyslanců Dohodových států předala maďarské vládě prohlášení, které ji vyzývalo: "1. aby neprodleně prohlásila bývalého krále za sesazena, 2. aby se zmocnila osoby krále, který musí opustit zemi za podmínek, jež budou spojeneckými vládami stanoveny. Mocnosti již nyní prohlašují, že nevyhoví-li maďarská vláda tomuto vyzvání, odmítají veškerou zodpovědnost za intervenci států sousedících s Maďarskem a za důsledky, které toho budou následkem." Vítězné mocnosti z 1. světové války potvrdily, že nedopustí, aby císař a král Karel I. vládl v Maďarsku jako uherský král Karel IV. a sousední státy vyhrožovaly válkou. I přes dosavadní úspěch Karlova tažení na Budapešť vypadala pro něj situace beznadějně.

Dne 23. října 1921 stálo Karlovo vojsko před Budapeští a zdálo se, že nic nezabrání jeho vstupu do města a Královského hradu. Horthy si nebyl jist věrností Budapešťské posádky, plukovník Lehár dokonce předpokládal, že se posádka, jejíž velitel smýšlel legitimisticky, přidá ke Karlovi. Ten se však před několika dny zranil při pádu z koně a místo něj velel horthyovský důstojník. Při přístupech k Budapešti došlo k prvým bojům za celé tažení, proti vojákům krále Karla se postavilo cca 300 studentů se zbraněmi. Velení místo plukovníka Lehára převzal generál Hegedüs. Ten nejdříve zakázal použití dělostřelectva a odjel do Budapešti s tím, že získá budapešťskou posádku a krále Karla zradil. Vrátil se s tím, že Budapešť je plná kulometů a je nutné jednat o příměří. Linii příměří, které mělo trvat do 8 hodin příštího dne vyjednal záměrné tak, aby Horthyho vojáci mohli Karlovo vojsko obklíčit. Horthyho vojáci dohodnuté příměří nedodrželi a zaútočili v době příměří. Karlova vojsko bylo poraženo, druhý pokus o restauraci v Maďarsku ztroskotal.

Po vojenské porážce před Budapeští přijal císař a král Karel I. nabídku hraběte Ference Esterházyho a odjel na jeho zámek Tata v blízkosti československých hranic. Místní obyvatelstvo vítalo císařský a královský pár voláním Eljén a Király!, Eljén a Királyné! (Ať žije král! Ať žije královna!) Dne 25. října přišel zatykač na Karlovi politické poradce a členy prozatímní vlády, Andrássyho, Rakovszkého a Gratze. Horthyho vláda nechávala Karla střežit., ale na druhé straně odmítala myšlenku, že by mohl být zatčen. Pod záminkou, že československá armáda překročila hranice byli Karel se Zitou převezeni do kláštera Tihány na Blatenském jezeře, klášter a okolí se hemžily vojáky. V Tihány navštívil císaře a krále Karla I. primas arcibiskup ostřihomský kardinál Czernoch a navrhoval jakési řešení krize: ať král odejde ze země a zaváže se, že se vrátí jen v tom případě, že jej Národní shromáždění zavolá. Kromě toho se dotazoval, jestli přijme k jednání ministerského předsedu hraběte Istvána Bethlena. Císař a král Karel odmítl vázat svůj návrat na souhlas parlamentu a odmítl přijmout ministerského předsedu s odůvodněním, že se nestýká s rebely. Kardinál Czernoch s politickým posláním neuspěl, ale přesto prohlásil, že nikdy nebude korunovat nějakého jiného krále.

V Tihány bylo pro Karla se Zitou, v situaci, kdy všechny naděje zklamaly a po zradě lidí, kterým důvěřovali jedinou útěchou, že mohli volně navštěvovat klášterní kapli a jít na mši, kdykoli chtěli. I jako vězni věřili, že "se tak děje z nevyzpytatelného úradku Prozřetelnosti, a smiřovali se  vším,co Bůh přikazoval. Tíživá situace ještě zesílila touhu po setkání se Stvořitelem prostřednictvím modlitby a přijímáním svátostí."

V době pobytu císařského páru v Tihány probíhala jednání o jeho dalším osudu. Dne 29. října žádaly státy Malé Dohody (Československo, Rumunsko, Jugoslávie), aby byla vyloučena z uherského trůnu celá Habsburská rodina. Maďarská vláda souhlasila a zaručila se i za souhlas Národního shromáždění ve lhůtě jednoho týdne od 1. listopadu 1921. Dohodové mocnosti rozhodly, že příštím, nuceným místem pobytu císaře a krále Karla I. bude ostrov Madeira, s čímž portugalská vláda vyslovila souhlas. Cesta byla stanovena tak, aby nevedla přes země bývalé monarchie, tj. na britském monitoru (říční válečné lodi) po Dunaji k jeho ústí a pak další britskou válečnou lodí na Madeiru. Dne 31. října 1922 byli Karel se Zitou odvezeni auty do Baji na Dunaji, kde je plukovník Siménfalvy předal britským dohodovým důstojníkům. Pak Karel se Zitou nastoupili na monitor Glowworm a vydali se na cestu. Karel se Zitou neznali cíl své cesty, a neznal je pravděpodobně ani britský důstojník.

Dne 4. listopadu, o císařových narozeninách, kotvil Glowworm u Moldavy celý den. Mohlo by to být chápáno jako pozornost k císařovým narozeninám, ale skutečnost byla jiná. Nenašel se jediný chorvatský lodivod, který by byl za sebevětší odměnu ochoten dopravit chorvatského krále ze země do vyhnanství. Aby mohla plavba pokračovat, bylo nutné najít srbského lodivoda. Příští den v Orsově vystoupil císařský pár na pevninu a cesta pokračovala autem. Obyvatelstvo stálo po obou stranách cesty, sedláci volali "Ruku líbám", na některých místech cesty lidé klekali a mnozí plakali. Když císařský pár nastupoval do vlaku, musel se dívat, jak jsou lidé od vlahu odháněni pažbami. A to měli Chorvati jiného krále, společného se Srbskem z dynastie Karaďorževičů! Výroky slovinských a chorvatských politiků z let 1917/18 o tom, že Karaďoževičové jsou cizí dynastie, kdežto Habsburkové domácí, byly v souladu s cítěním lidu.

Po příjezdu do Galati byl císařský pár dopraven malým parníkem do Suliny, kde nastoupil na britský křižník Cardiff. Jejich Veličenstva opakovaně žádala o umožnění účasti na mši sv., ale nebylo jim dovoleno vystoupit na břeh a zúčastnit se jí, pouze v Galati bylo dovoleno kapucínovi, aby jim přinesl sv. přijímání a udělil požehnání. Mše sv. se mohli zúčastnit až 17. listopadu, kdy kapitán Cardiffu zajistil konání mše sv. na palubě lodi. V sobotu, 19. října 1921 připlul Cardiff k Madeiře, místu nuceného vyhnanství a smrti císaře a krále Karla I.

Ani ve švýcarském exilu císař a král Karel I. nerezignoval na starost o osud svých národů. Předložil návrh Podunajské konfederace, který mohl zlepšit hospodářské poměry všech středoevropských států a vytvořit hospodářské, politické a vojenské seskupení, které mohlo být stabilizujícím faktorem a hrází proti rozpínavosti nacistického Německa i bolševického Sovětského svazu. Návrh uspořádání Podunajské konfederace ukazuje, jakou svobodu byl ochoten dát svým národům v rámci monarchie, i když v rámci monarchie by pravděpodobně navíc prosazoval společnou armádu a ministerstvo zahraničí. Návrh neměl naději na úspěch, z důvodů ne zcela zřejmých byly síly, které nemínily připustit restauraci Habsburků v žádné podobě a byly velmi silné. Jiná možnost integrace vzájemně se hašteřících národů bývalého Rakouska-Uherska bez autority, stojící mimo jejich spory a nad nimi, která má zároveň zájem na prospěchu všech národů nebyla možná. Jinou takovou autoritu než tradiční dynastii, ke které by měla většina národů důvěru, nebylo tehdy možné najít.

Motivem pokusů o restauraci v Maďarsku nabyla touha po moci a vládě, ale upřímná snaha skončit s bílým terorem, obnovit zákonnou vládu a právní systém. Pokusy nebyly úspěšné, jednak pro zradu říšského správce Horthyho a jednak pro odpor sil, které se rozhodly nepřipustit habsburskou vládu v žádné zemi bývalé monarchie. Československo, Rumunsko i Jugoslávie se mohly právem cítit ohroženy vládou uherského krále, který přísahal zachovat integritu Uherska. Ale těmto obavám šlo čelit jinak, i korunovaný uherský král mohl přijmout jako výsledek války mírovou smlouvu z Trianonu a okleštěné hranice Uherska. Skutečné důvody byly zřejmě v obavách z příchylnosti národů ke svržené dynastii. Tyto obavy byly, jak ukázaly události z roku 1921 oprávněné nejméně v Maďarsku a Chorvatsku, v Rumunsku byla silná maďarská menšina, která má dosud silný vztah k Maďarsku a jejíž sympatie k dynastii lze předpokládat. Obyvatelé Československa neměli po 28. říjnu 1918 možnost svůj vztah k císaři a králi Karlu I. ani habsburské dynastii spontálně projevit.


I když snahy císaře a krále Karla I. ze švýcarského exilu nebyly úspěšné, je pravdou, že byly neseny ušlechtilými pohnutkami prospěchu jeho národů a odstranění násilí. To, jak porážku a zradu přijímal jako projev nevyzpytatelné vůle Boží a jeho odevzdanost do vůle Boží, jsou obdivuhodné a zaslouží si úctu.

Josef Pejřimovský 2005

zpět na úvodní stránku