Chudé veličenstvo

V doprovodu kapitána křižníku Cardiff vystoupili Karel se Zitou na břeh, kde byli místním obyvatelstvem srdečně uvítáni. Počáteční soucitná sympatie obyvatel se brzy proměnila v jasné nadšení, srdce obyvatel jdou bouřlivě za cizím panovnickým párem. Císař a král jednou poznamenal: "Téměř by se dalo říci: moje vždy věrné město Funchal". Brzy po příjezdu povolil funchalský biskup, aby císařský pár směl uchovávat Tělo Páně.

Císařský pár byl ubytován ve vile Victoria. Problém byl však v tom, že jejich finanční hotovost stačila pouze na několik týdnů pobytu v této vile, patřící k hotelu Palace. Jiné finanční prostředky ani příjmy neměli, jen císařovniny šperky, které však zůstaly ve Švýcarsku.

Britský ministr zahraničí lord Curson se snažil získat pro císařský pár ve vyhnanství apanáž. Vyjednával nejprve s následnickými státy (Československem, Jugoslávií, Rumunskem a Polskem), ty ale odmítly. V případě Československa bylo výslovně upozorněno na to, že tento stát měl velký zisk z konfiskace soukromých habsburských velkostatků a požadovaná částka představuje méně než výnos jednoho z těchto velkostatků. Tehdejší ministerský předseda dr. E. Beneš však odmítl, s kuriózním odůvodněním, že Československo nebude dávat apanáž příslušníku dynastie, která je zodpovědná za Bílou Horu a popravu 27 "českých" pánů. Neuspěl ani u vítězných mocností z 1. svět. války (Francie, Itálie, Velkou Británie a Japonska), které odpověděly vyhýbavě, ani u vlastní vlády.

Navíc děti zůstaly ve Švýcarsku a Karel se Zitou neměli ani tušení, co je čeká. Císařovna Zita chtěla jet za dětmi do Švýcarska, aby je přivezla na Madeiru. Ale Zita byla pro vítězné mocnosti osobou nežádoucí a vyřizování povolení trvalo několik měsíců, takže mohla odcestovat až v lednu 1922. Vánoce na Madeiře byly smutné, bez dětí a s finančními starostmi. hrabě a hraběnka Hunyady, kteří byli zpočátku jediným povoleným císařovým doprovodem museli odcestovat, povolení pobytu jim končilo. Hrabě Hunyady zanechal císaři velkodušný finanční kredit, který on však nikdy nepoužil.

Ale právě v tomto období je patrný duchovní růst císaře a krále Karla I. ke svatosti. Císařovna Zita později vzpomíná: "Bylo nemožné sledovat jeho rychlý postup. Uzavřen do sebe, jak byl vždy, nedával poznat, jaké tiché pokroky skrývá jeho mlčení". Když mu Zita sdělovala, že se šíří pověsti o jeho smrtelné chorobě, k jejímu úžasu nabyla císařova tvář výraz duševního utrpení, když řekl: "blíží se mi to, protože je to tak strašné. Pak pozvedl zrak k mariánskému chrámu Nossa Senhora do Monte a dodal: "Zde bych nechtěl zemřít.", ale brzy na to dodal: "Dobrý Bůh udělá, co chce." Císař měl již delší dobu pocit, že Bůh si od něj přeje oběť jeho života za záchranu jeho národů. Císař, znovu s pohledem, zaměřeným k uvedené svatyni zakončil rozhovor s pevnou rozhodností: "A já to udělám." Císařovna Zita prosila Boha, aby od císaře tuto myšlenku odvrátil, ale císař ji od této doby začal každý den dávat rady, co musí udělat, až tu - snad v krátké době -nebude.

Zita konečně mohla odcestovat za dětmi, i když za přísných omezení. Dne 12. ledna dorazila císařovna Zita do Švýcarska, kde jí byl povolen pobyt pouze v klášterní nemocnici Paracelsus, kde byl operován princ Robert na zánět slepého střeva. Operace proběhla úspěšně a Zita se zde také setkala se svými ostatními 6 dětmi. Zde se také od švýcarského právníka dověděla, že Bruno Steiner, který se měl starat o jejich majetek zmizel i s císařovninými šperky a nikdy se nezjistilo, co se s nimi stalo. Ale císařský pár byl na mizině. Dne 21. ledna 1922 odjela Zita s dětmi na Madeiru, kam připlula 2. února. Světlým okamžikem cesty bylo uvítání ve Španělsku, kde ji uvítal španělský královský pár a jednali s ní jako s císařovnou.

Rodina byla opět pohromadě, arcivévoda Robert přijel po operaci 2. března. Na Madeiru dorazily také další osoby císařova doprovodu, císařova teta arcivévodkyně Marie Terezie, vychovatelka dětí hraběnka Kerssenbrocková, dvorní dáma hraběnka Viktorie Mensdorffová, kuchařka, chůva, sloužící. Později přijel páter Zsambóki, který byl ve vyhnanství kaplanem rodiny. Ale finanční problémy narůstaly, nebylo možné dále platit ubytování ve vile Victoria. Císař proto s povděkem přijal nabídku místního bankéře, který mu nabídl k bezplatnému bydlení vilu Quinta del Monte, letní sídlo v horách. Místo bylo nádherné, ale opravdu jen v létě a vila byla zařízena jen na letní pobyt. V zimních měsících zde bylo sychravé a vlhké počasí s častými mlhami. I když nelze pochybovat o dobrém úmyslu pronajimatele, pro zimní pobyt to nebylo přijatelné sídlo. Císařská rodina se přestěhovala do Quinta del Monte v polovině února.

V jakých poměrech císařská rodina žila, vysvítá nejlépe z dopisu jedné pokojské, který uvádíme: "Přestěhovali jsme se z Funchalu nahoru a zde nebyl skoro žádný nábytek a my jsme museli takřka všechno vypůjčit z hotelu Victoria. V těchto dnech musí opět většina postelí, skříní, všechno prádlo, sklo, vědra a nádoby zpět do hotelu. Mám tu tedy přirozeně mnoho práce. Dole to bylo mnohem pěknější, ale zchudlá Veličenstva už nemají peněz, aby mohla platit hotel, a tu jeden bankéř , který je spolumajitelem celého hotelu na ostrově Madeira, nabídl Veličenstvu zvlášť vilu, což chudé Veličenstvo v obtížné situaci s povděkem přijalo. Nyní, když zde nahoře je příjemně teprve v květnu-červnu, mají dole každý den slunce, a když prší, netrvá to dlouho. Zde nahoře jsme měli teprve tři pěkné dny, jinak prší, je mlha a vlhko. Zde nahoře nemáme elektrické světlo, voda je  jen v prvním poschodí a v kuchyni. Vila by byla krásná, ale máme tu málo místa, i když je tu jen ten nejnutnější personál. Na topení je tu jen zelené dřevo, které ustavičně kouří. Myjeme se jen studenou vodou a mýdlem. Díky, že máme sebou vaničku na praní, která je vystavena venku. Lidé perou jen ve studené vodě, prádlo se nevyvařuje jako u nás, tady ho musí vybílit slunce, které tropicky pálí, ale jen když svítí. Bohužel máme zde málo dní slunce, díváme se se závistí dolů, jak tam ustavičně svítí. Dům je tak vlhký, v celém domě to páchne plísní a všude je cítit kouř. Dopravními prostředky jsou tu jen auta a osli, ale žádný z nich nemůžeme zaplatit. Jezdí sem nahoru také horská dráha, ale ne každý den. Na cestu pěšky by člověk potřeboval celý den. Chudák císař, který jí jen třikrát denně, nemůže mít večer maso, jen zeleninu a moučná jídla, to je nám nejvíce líto. Nám by to bylo jedno, mně nic nechybí, ale jídla tu moc nemáme. Kdybychom věděli alespoň o nějaké osobnosti, která by měla u dohody vliv a dosáhla, aby si Veličenstvo mohlo najmout přiměřenou vilu. Veličenstvu je třeba dávat ustavičnou apanáž, aby měl slušný život, alespoň to nejnutnější. Ale zde na každém kroku chybí všechno. Učitel, který je doktor, bydlí v polorozpadlém zahradním domku s pouhou jednou místností, který byl nouzové opraven. V jiném polorozpadlém domku, který má také jen jednu místnost a byl rozdělen prkennou stěnou, jsou ubytováni dva sluhové se svými ženami. ..- Co je nejstrašnější, Její Veličenstvo bude v květnu rodit a není možné sehnat ani lékaře, ani porodní bábu. Jsem z toho celá zoufalá. Píši o tom bez vědomí Jeho Veličenstva, ale nemohu to připustit, že zde ty dva nevinné lidi nechali na dlouhý čas ve zcela nevhodném domě. Je třeba vznést protest! Jejich Veličenstva se nebudou bránit a dají se zavřít beze slova do sklepa o chlebě a vodě, když to po nich budou chtít. V naší domácí kapli je na stěně silná houba. V žádné místnosti by se nedalo vydržet, kdyby se stále netopilo. Pomáháme samozřejmě všichni společně, abychom tomu zlu odpomohli. Někdy bychom to už chtěli vzdát, ale když vidíme, jak trpělivé Veličenstva všechno snášejí, pak pracujeme opět dále. Jeho Veličenstvo má již několik týdnů katar s kašlem. Také arcikníže Ludvík leží nachlazený v posteli. Krav je mnoho, ale všechny tuberkulózní, mléko se musí dobře převařit …"

Dne 9. března podnikl císař a král Karel I. procházku se svými dětmi, korunním princem Ottou a arcivévodkyní Adélou procházku do Funchalu, aby nakoupili nějaké hračky pro arcivévodu Karla Ludvíka, jehož narozeniny byly příští den. Dole ve městě bylo velké horko a při zpáteční cestě chladnou, zamlženou krajinou císař prochladl. Příští den se slavily narozeniny arcivévody Karla Ludvíka, 14. března vyšel císař Karel I. naposledy z domu, aby vykonal nějaké nákupy, po návratu dostal zimnici, přišli záchvaty kašle a dušnost. Na svátek sv. Josefa, 19. března byla sloužena mše sv. na přenosném oltáři u Karlovi postele, aby se jí mohl zúčastnit. Císař zpočátku nechtěl zavolat lékaře, aby nezhoršil finanční situaci. Teprve 21. března dovolil, aby ho navštívil lékař, který zjistil zápal plic. To byla před vynálezem antibiotik těžká a často smrtelná choroba. Následující den přijal poslední návštěvu, hraběte Josefa Károlyiho, bratra maďarského revolucionáře, Mihály Károlyiho. Dne 23. března ho rodina přemístila z jeho těsného pokoje v 1. poschodí do prostornějšího a slunnějšího v přízemí, který dosud obývala arcivévodkyně Marie Terezie, 25. března stoupla horečka na 400C.

Následující den, 26 března se sloužila mše sv. ve vedlejším salonu při otevřených dveřích, aby císař slyšel. Při této mši sv., přesto, že ke sv. přijímání měla jit pouze hraběnka Mensdorffová, proměnil páter Zsambóki o jednu hostii více. Přání přijmout Tělo Páně projevil císař. Původně nechtěl ke sv. přijímání přistoupit, protože v noci pojedl nějaký moučník, ale když slyšel Confiteor (tj. vyznání hříchů), bylo mu, jako by u něj stál Spasitela řekl: "Bude sv. přijímání" a když nechtěl hned pochopit, jako by opakoval: "Rychle, musíš přistoupit ke sv. přijímání." nebo "Chci abys přijímal. Nejsou již žádné překážky."

Protože horečka stále trvala, byly císaři aplikovány velmi bolestivé terpentýnové injekce, ale přinášely jen dočasný pokles teploty. Přes vysoké teploty se císař stále zajímal o své děti, dělalo mu radost, když slyšel, jak si venku hrají a zajímal se o zdravotní stav nemocných dětí, arcivévodů Felixe a Karla Ludvíka. Ve Funchalu se konalo, jako každoročně, na čtvrtou postní neděli, procesí do kostela na hoře ke cti ukřižovaného Spasitele. Účast byla toho roku (1922) obětována "za uzdravení dobrého krále Karla" a po procesí přišlo mnoho lidí k vile, aby se zeptali na jeho zdraví.

Dne 27. března se  zdravotní stav císaře a krále Karla zhoršil, v noci měl velkou dušnost a kašel, musel mu být podán kyslík. Císař poprvé z horečky blouznil. Lékaři konstatovali oboustranný zápal plic a začali aplikovat kodeinové a kafrové injekce. Večer, okolo 10. hod. přijal císař svátost pomazání nemocných. Před jejím přijetím a sv. přijímáním vykonal životní zpověď a po ní hlasitě a slavnostně prohlásil: "Odpouštím všem svým nepřátelům, všem, kteří mi ublížili, kteří pracují proti mně." Po přijetí svátosti pomazání nemocných se mu v 11 hodin večer poněkud ulevilo. Tuto noc císařovna Zita, která dosud Karla ošetřovala sama, poprvé dovolila, aby ji hraběnka Mensdorffová vystřídala v nočním bdění u císařova lůžka. Noční bdění bylo i fyziky namáhavé, protože nemocnému bylo nutné často pomáhat při změně polohy kvůli dušnosti a kašli. Odpoledne 28. března císař z horečky opět blouznil. Tyto chvíle odhalují jeho zájmy a skryté myšlenky. Kroužily kolem dětí, vlasti, armády. Byly to vídeňské děti, kterým chtěl opatřit mléko, sháněl doušek pro umírajícího českého vojáka v lazaretu a stále znovu ho trápilo vyklizení Sedmihradska před Rumunským vpádem, o které válčil s hrabětem Tiszou.

Je podivuhodné, jak i ve vysokých horečkách přecházel bez problémů z jednoho jazyka do druhého. S lékaři mluvil francouzsky, s páterem Zsambókim maďarsky, s hraběnkou Mensdorffovou až do posledních hodin česky. Nechtěl si stěžovat na své utrpení v nemoci, manželce jednou v noci řekl: "Slíbil jsem Bohu, že dokud budu nemocný, přenechám se zcela v péči ošetřujících, aby zbytečně nehnuli ani prstem". jest-li chce napít, odpověděl: "Jen jest-li kvůli tomu nebudeš muset vstávat a unavovat se" . Když se císařovna hned zvedla a dala mu pít, reagoval na to slovy: "Jak stále kolísám mezi svým egoismem a láskou k tobě." Doušek vody nazýval svým egoismem! Jeho trpělivost a ohleduplnost byly skutečně obdivuhodné. Když v pátek 31. března potřeboval vyplivnout, ptal se nejdříve: "Děti jsou tu?" Císařovna na to odpovídá: "Ne, nejsou tu." Císař na to: Slyšel jsem něco o paravánu" Císařovna: "Ne, naše děti tu nejsou." A opět císař: "Nemyslím jenom naše, nechci žádnému dítěti udělat bolest."

Když odpoledne císařovna mluvila o tom, jak je těžké být stále trpělivý a nikdy nereptat, odpovídá: Reptat? Když člověk zná Boží vůli, všechno je dobré." A po chvíli: "Chci nyní říct zcela jasně: Všechno moje úsilí je stále ve všech věcech poznávat Boží vůli a plnit ji, a to co nejdokonaleji. Jen nereptat." Císařovna převzala ten večer za císaře všechny jeho modlitby, aby se nemocný nemusel namáhat. Zpozorovala však, že nemocný přesto pohybuje rty a prosila ho, aby se pokusil spát, ona se skutečně modlí místo něho. Císař ji ujistil: "Já se modlím jen za to, aby se zabránilo schismatu v Čechách." "I za to jsem se modlila.", odpověděla císařovna. "Dobře, ale jen jednou. Já se během dne modlím o tuto věc často. Nemohu na to myslet dostatečně. A na další záležitosti." I za ty jsem se modlila." - odpověděla. Císař s úsměvem: "Ty vůbec nevíš, kolik se kromě toho modlím." Císařovna odpovídá: "I o to jsem se postaral. Modlila jsem se za všechno, o co zvláště modlíš. Dobrý Bůh ví přesně, za co to je, i když já to nevím." Císař s úsměvem přikývl.

Když v noci nemohl spát, zeptala se císařovna, jest-li chce napít. Odpověděl: "Chtěl bych trochu vody, ale jen jest-li kvůli tomu nebudeš muset vstávat a unavovat se". Když se císařovna hned zvedla a dala mu pít, reagoval na to slovy: "Jak stále kolísám mezi svou nekonečnou láskou k tobě a dětem a svým egoismem." Doušek vody nazýval svým egoismem! Jeho ohleduplnost byla skutečně bezmezná.

V sobotu, 1. dubna 1922 se císaři a králi Karlu I. přitížilo. Ráno mu páter Zsamboki dal požehnání a předal mu papežské požehnání. Okolo 7. hodiny přišli lékaři a konstatovali, že císaři zbývají ještě 2 hodiny života. Při ranní úpravě lůžka děkuje hraběnce Mensdorffové a přitom říká: Musím děkovat. Dosud jsem dost neděkoval." Pak se zvedne a zcela jasným hlasem říká: "Prohlašuji že listopadový manifest je neplatný, protože byl vynucený. Žádný člověk mi nemůže vzít, že jsem korunovaným králem Uher." Okolo 9. hodiny se jeho stav zhoršil. Císař přijal sv. přijímání. Pak požádal císařovnu: "Chci si u tebe odpočinout, pojď, posaď se u mě. Nyní jsem se modlil dost, už nemohu, chci domů, …". Císařovna si sedla na postel a císař položil hlavu na její levé rameno. V 10 hodin řekl císař velice zřetelně a jasným hlasem: "Musím tolik trpět, aby se moje národy opět sešly." Císařovna ho prosí: "Pros naléhavě Boha, aby tě uzdravil." Císař sepjal ruce a mdlil se: Prosím, milý Spasiteli, je-li to Tvá vůle, uzdrav mě opět." Po této modlitbě se vnitřně zachvěl Pak zvedl pod pokrývkou ruce k Nejsvětější svátosti a zašeptal: "Milý Spasiteli, prosím." A začal úkon kajícnosti: "Ó můj Bože, lituji z celého srdce všech svých hříchů a nedokonalostí, protože jsem tě jimi, můj Bože, urážel, nelíbil se ti." Předsevzetí nepřipojil, po chvíli pokračoval: Milý Spasiteli, chraň naše děti: Ottu, Mädi, Roberta, Felixe, Karla Ludvíka …Jak to jde dál? Rudolfa, Lotti, a to zcela maličké. Chraň je na těle, na duši, dej jim raději zemřít, než aby se dopustili smrtelného hříchu. Amen!" O něco později bylo slyšet, že říká: "Ježíši, Ježíši, Ježíši, přijď!" Poslední slova, která císař Karel Zitě zašeptal, byla: "Miluji tě nesmírně." Pak se modlil: "Ježíši, tobě žiji, Ježíši, tobě umírám, milý Ježíši, přijď!" Pak požádal ještě jednou o sv. přijímání a páter Zsamboki mu je podal. Pak zavolal: "Otto!" Chtěl korunního prince ještě jednou vidět. Než Otto přišel, začal se modlit. "Ave Maria, gratia plena …", ale císařovna prosila: "Nemodli se, Spasitel je zde a drží tě ve své náruči. Odevzdej se mu zcela." - "Ano, v náručí Spasitele. A s tebou. Ty a milé děti." Kyslík došel právě v okamžiku, když korunní princ Otto vešel, císař jeho příchod nevnímal. Asi 10 minut před smrtí obrátil hlavu a řekl: "Já už nemohu." Císařovna ho posiluje: "Milý Spasitel přichází a odvede si tě." Císař a král Karel I. s rozjasněnou tváří opakoval: "Staň se vůle tvá, Ježíši, Ježíši, přijď! Ano - ano. Můj Ježíši, jak chceš…. Ježíši." Znělo to jako rozhovor.

Byla sobota, 1. dubna 1922, 12 hodin, 23 minut. Císař a král Karel I. odešel k Bohu.

Dne 5.dubna se konal pohřeb. Vše bylo chudé. Jednoduchou rakev, zahalenou ve staré rakousko-uherské vlajce táhlo na nízkém dvoukoláku několik mužů, za rakví kráčela císařovna Zita, za ní 3 nejstarší děti, a pak dlouhý průvod - obyvatelé Funchalu a celé Madeiry přišli, aby se rozloučili s mrtvým. Chudý pohřeb chudého muže, ale množství v srdci truchlících nad cizím, milovaným vladařem mu dodávalo důstojenství pohřbu Jeho Veličenstva.

Císař a král Karel I. je pohřben v poutním kostele Nossa Senhora do Monte.

Císař a král Karel I. nezapomněl na péči o osud rodiny po své smrti, kterou brzy očekával. V den své smrti se obrátil na Zitu a řekl jí: "Viď, že nezapomeneš; Španělský král ti pomůže. Slíbil mi to." Zita myslela, že mluví z agonie, ale on se ji podíval zcela jasně do tváře a opakoval: "Nezapomeň. Přijmi to, přece ho znáš. Král Alfons je rytířský, ale také tak .. tak"- udělal rukou pohyb zleva doprava, jako by chtěl vyjádřit nerozhodnost, a pokračoval - "Ale slíbil mi to najisto". Císař však krále několik let neviděl.

Když císařovna přijela s dětmi do Španělska, vyprávěl jí král Alfons, že v noci před smrtí císaře Karla ho přepadl pocit, že jestliže císař zemře a on se neujme vdovy a dětí, potká jeho vlastní ženu a děti podobný osud. Našel klid teprve tehdy, když se rozhodl, že se ujme osiřelé rodiny po předpokládané smrti císaře Karla a poskytne jim ve Španělsku azyl. Král Alfons byl otřesen stejně jako císařovna Zita, když mu vyprávěla, co jí císař řekl krátce před svou smrtí. Bůh se postaral o rodinu císaře a krále Karla I.

Josef Pejřimovský 2005

zpět na úvodní stránku