Blahoslavený

Zemřel a byl pohřben chudý muž, vzorný manžel, otec 7 dětí s manželkou v požehnaném stavu - očekávali 8. dítě, politik, císař a král, vojevůdce, vyhnanec a zbožný křesťan - katolík. Muž mnohokrát zkoušený, zrazovaný, zodpovědný, usilující o spravedlnost, odpouštějící, milovaný a milující, usilující o mír, nenáviděný, osočovaný, pomlouvaný.

Někteří o něm ale říkají - neúspěšný muž, nic nedokázal, ve všem zklamal, byl to nerozhodný slaboch.

Narodil se jako Habsburg, daleko od trůnu na který ho Prozřetelnost přivedla. Bojoval ve válce, kterou nechtěl, o které se s ním, přestože jako následník trůnu byl druhým mužem ve státě, nikdo neradil. Jako frontový velitel dělal vše pro to, aby válka byla co nejméně krutá, zakázal otravné plyny, zakázal zabíjení vzdávajících se nepřátel - přesto že pro ně nebylo dost jídla ani léků, nařídil péči o vlastní i nepřátelské raněné vojáky. Pouze u Caporetta použila rakousko-uherská armáda otravné plyny, ale to byla smíšená armáda pod velením říšsko německého generála a lze pochybovat o tom, jest-li mohl císař a král Karel I. jejich použití zabránit. U německých jednotek určitě ne, a rozkazy velitele smíšené německo-rakousko-uherské armády mohl těžko zrušit.

Jako císař upřímně usiloval o uzavření míru, míru bez válečných zisků. Neuspěl, zrazen svým ministrem hrabětem Czerninem byl silnějším spojencem - německým císařem donucen k potupné smlouvě, omezující suverenitu Rakouska-Uherska. Ale jednu věc mohl, a tu také udělal, zmírnit bídu obyvatelstva, zbídačeného válkou. Nešlo bídu odstranit, na to nemělo Rakousko-Uhersko dost potravin, uhlí ani léků. Ale udělal, co bylo v jeho silách.

Amnestií zachránil život a nakonec propustil z vězení politické vězně, od propuštěných českých politiků se nedočkal vděku (K. Kramář, Rašín), připojili se k těm, kdo pracovali proti němu a jeho říši, tj. těm, kteří tak činili od počátku války v zahraničí (T. G. Masaryk, E. Beneš).

Chtěl přeměnit svoji říši - Rakousko-Uhersko, ve společný domov středoevropských národů, proto připravoval národnostní a státoprávní reformu uspořádání říše. Neuspěl - odpor nacionalistických maďarských politiků proti reformě Uherska bránil razantnímu přístupu v uherské části monarchie. V rakouské části monarchie bylo téměř nemožné najít kompromis mezi požadavky nacionálně zaměřených politiků německých, českých, polských a ukrajinských (rusínských). V poslední roce války se stalo rozbití Rakouska-Uherska válečným cílem nepřátelských Dohodových mocností - Francie, Velké Británie, Itálie, USA, Srbska, o který usilovali exiloví politici českoslovenští a jihoslovanští od počátku války. Císař a král Karel I. v úsilí o přestavbu monarchie přesto nepolevil, ale nyní mohl spoléhat již jen na národy monarchie, že zachovají věrnost císaři a dynastii a postaví se proti rozbití monarchie. 16. října 1918 vyhlašuje nové státoprávní uspořádání rakouské části monarchie a ustanovuje prozatímní orgány národních států, českého, německo-rakouského, jihoslovanského a ukrajinského (rusínského), Polákům přiznává právo připojit se k obnovenému Polsku a Italům v Terstu zaručuje zvláštní statut. Výhrůžka uherské vlády, že zastaví dodávka do rakouské části monarchie neumožnila vyhlásit reformu v uherské části monarchie. Ve věrnosti národů, resp. jejich politiků se zklamal. Ani ti, kteří byli monarchisty a přáli si zachování reformovaného Rakouska-Uherska se neodvážili postavit proti veřejně vyhlášeným cílům vítězů ve válce. Věrnost dynastii zachovali jen Jihoslované, ale jejich politici vydrželi pouze 3 dny, pak i oni akceptovali válečné cíle Dohody.

Rakousko-Uhersko se rozpadalo, císař a král Karel I. odmítl použít vojsko k zabránění rozpadu, znamenalo by to pravděpodobně občanskou válku, a císař nechtěl, aby již tak těžce důsledky světové války postižené národy zažily novou, krutější, občanskou válku. Nakonec, když zjistí, že jeho osoba je překážkou uzavření míru, vzdává se výkonu vládní moci, ne však trůnu a postavení hlavy státu. Ale to stačilo - je donucen odejít do exilu. Trůnu se vzdát nemohl, to bylo v rozporu s jeho svědomím, králem byl z Boží Milosti, ne z milosti parlamentu. A krále z Boží Milosti nemůže právem žádná lidská moc sesadit z trůnu, ten se může trůnu pouze vzdát, a to císař a král Karel I. neudělal.

Následuje exil ve Švýcarsku. Ani tam císař a král nepřestal usilovat o prospěch svých národů, tj. národů bývalé monarchie. Předkládá projekt Podunajské konfederace, marné. Snaží se v Maďarsku ukončit bílý teror, který byl odpovědí na předchozí rudý teror, když byla potlačena bolševické revoluce a nastolit právní systém. Proto se do Maďarska dvakrát vrací a pokouší se ujmout vlády, Maďarsko je stále království a on korunovaný uherský král. A znovu zrada, ten, kdo ho k tomu vyzval, francouzský ministerský předseda Briand to popírá, kontraadmirál Horthy nedodrží přísahu věrnosti, zradí generál Hedegüs, Karlovo vojsko je při druhém pokusu o převzetí vlády přepadeno v době dohodnutého příměří a poraženo.

Císař a král Karel I. s císařovnou Zitou jsou odvezeni do vyhnanství na ostrov Madeira. Nástupnické státy - Československo, Jugoslávie, Rumunsko, Polsko odmítají přispívat na jeho pobyt, i přesto, že zabraly habsburský soukromý majetek. Vše váží na abdikaci - vzdání se trůnu, pravděpodobně vědí, že to císař a král Karel I. nikdy neudělá, je císařem a králem z Boží Milosti. Abdikovat by pro něj znamenalo, pohrdnout Boží Vůlí, která jej ke svatému úřadu povolala. Správce císařova majetku ve Švýcarsku - Steiner navíc odcizí císařovniny šperky, což byl jediný majetek rodiny. Císařský pár nemá na placení ubytování a císař přijme ubytování zdarma ve zcela pro zimní pobyt nevhodném a vlhkém domě.

Na počátku svého pobytu na Madeiře měl císař a král pocit, že Bůh si od něj přeje oběť jeho života za záchranu jeho národů. Odpověděl mu: "Já to udělám."

Když v druhé polovin března 1922 císař a král Karel I. onemocněl zápalem plic, přišel čas naplnění oběti. Zápal plic byla před vynálezem antibiotik těžko léčitelná a často smrtelná nemoc, doprovázená bolestmi a dušením. Nemocný hodně trpěl, ale nereptal, přijímal své utrpení jako součást oběti. Za vše mluví jeho výroky:

"Chci nyní říct zcela jasně: Všechno moje úsilí je stále ve všech věcech poznávat Boží vůli a plnit ji, a to co nejdokonaleji. Jen nereptat."
"Odpouštím všem svým nepřátelům, všem, kteří mi ublížili, kteří pracují proti mně."
"Musím tolik trpět, aby se moje národy opět sešly."
"Já se modlím jen za to, aby se zabránilo schismatu v Čechách. Já se během dne modlím o tuto věc často. Nemohu na to myslet dostatečně."

K císařovně Zitě: "Miluji tě nesmírně."

Císař a král Karel I. odešel k Bohu v pověsti svatosti v sobotu, 1. dubna 1922, ve 12 hodin, 23 minut, zaopatřen svátostmi umírajících a se jménem Ježíš na rtech. U lůžka byla císařovna Zita, která jej po celou nemoc obětavě ošetřovala, korunní princ Otto a další osoby.

Císař a král zažil za svého života nejen zradu, nevděk a ponížení, ale i lásku. Byla to v prvé řadě láska jeho manželky Zity a dětí. Ale dokázal si získat srdce lidí, srdce českého lidu získal během své předválečné vojenské služby v Brandýse na Labem a Staré Boleslavi, získal jako frontový velitel srdce rakousko-uherských vojáků všech národů, lidé mu otevřeli svá srdce ve švýcarském exilu i na Madeiře. Pohřeb do poutního chrámu Nossa Senhora do Monte na Madeiře 5. dubna byl chudý, vždyť zemřel chudý muž, ale účast lidí, početných obyvatel hlavního města Funchalu a celé Madeiry ukazovala, že zemřel jimi obdivovaný a milovaný muž.

Monarchisté, přesněji řečeno legitimisté se k hlásili k mrtvému císaři jako k mučedníkovi, který zahynul v boji s démony moderní doby - nacionalismem, fanatismem, mocichtivostí, egocentrickým materialismem, jako k bojovníkovi za spravedlivý mír, za smíření národů, představiteli nadnárodní státní organizace v protikladu proti patologickému nacionalismu (nacismu).

V roce 1923 navrhl Wilhelm Miklas, pozdější rakouský president, že by Karel jakožto mírotvorce a mučedník měl být prohlášen za blahoslaveného. Tento požadavek byl několikrát opakován a v roce 1949 byl zahájen proces blahořečení. Od počátku 50. let 20. stol. existuje Modlitební liga císaře Karla pro mír mezi národy, která rovněž usilovala o jeho blahořečení. V 60. letech 20. stol. došlo k požadovanému zázraku, ale proces se táhl až do 3. října 2004, kdy byl císař a král Karel I. prohlášen za blahoslaveného s oficiálním titulem Karel z Domu Rakouského, císař a král. V liturgickém kalendáři byla jeho památka stanovena na 21. října.

Jeho snahy byly za života neúspěšné, nepodařilo se mu ukončit válku a uzavřít mír, záměr přebudovat monarchii ve svazek středoevropských národů neuspěl a v dané historické situaci snad ani uspět nemohl. Přesto si zaslouží úcty. Kdyby jeho snahy uspěly, možná by se střední Evropa vyhnula nacismu, kde proti agresivitě nacistického Německa stál silný stát, a ne skupina hašteřících se malých států. Možná nemuselo dojít ani ke 2. světové válce a průniku komunismu do střední Evropy. Je třeba hodnotit to, co platí, úmysl a dobrou vůli.

Bl. Karel z Domu Rakouského, císař a král je však nesporně příkladem člověka čestného, vždy usilujícího o dobro, může být příkladem dnešním politikům, ale i manželům a otcům, každému čestnému člověku.

Český národ získal dalšího nebeského patrona, který myslel na blaho českého národa za svého života a jistě bude ochoten přijímat modlitby a prosby ze všech zemí někdejší Koruny české, Čech, Moravy, Slezska a orodovat za český národ u Boha. Je však třeba se k bl. Karlu z Domu Rakouského modlit a jeho úctu šířit. O to všechny prosíme.

Soukromě můžeme prosit např. těmito slovy: Blahoslavený Karle z Domu Rakouského, náš císaři a králi, modlil ses ve vyhnanství do své smrti za český národ, aby v něm nedošlo k náboženskému rozkolu. Prosíme Tě, přimlouvej se nyní před tváří Boží za český národ, aby Bůh osvítil rozum a srdce Čechů svým Svatým Duchem, aby byl zastaven hrozný odpad od Boha a Církve, aby se český národ vrátil ke Kristu a jeho Církvi (kdo souhlasí, může připojit: a přijal svého zákonného krále). Amen.

Josef Pejřimovský 2005

zpět na úvodní stránku