Přirozený základ náboženství

Přirozený základ náboženství tvoří to, co můžeme poznat z přírody, ze zkušenosti obecné a vědecké, z přesažné (transcendentní) skutečnosti, která se vymyká lidskému smyslovému, tedy i vědeckému poznání, resp. zkoumání přírodovědeckými metodami. Zkoumání transcendentní skutečnosti vždy bylo a je vyhrazeno filozofickým metodám.

Filozofie sama pak vychází ze zkušenosti a začíná vlastně tam, kde člověk zjišťuje, že věci jsou jinak, než odpovídá jeho zkušenosti. V okamžiku, kdy začne člověk přemýšlet, proč věci a události se nevyvíjejí nebo neodpovídají tomu, co lze předpokládat na základě zkušenosti, filozofuje. Zkušeností je zde myšlena jak zkušenost osobní, tak i zkušenost předávaná tradicí nebo zjištěná vědeckým bádáním a přijatá člověkem.

Základní otázky, na které člověk (někteří jedinci vědomě, většina podvědomě) hledá odpověď se týkají jeho samotného, jako: Kdo jsem, odkud přicházím a kam jdu? Jaký je smysl, první příčina a poslední cíl mé existence? Jinými slovy, proč vůbec jsem? Otázka po původu či důvodu vlastní existence, jejím smyslu a posledním cíli přirozeně přerůstá do otázky vztahující se k celému lidstvu a rozšiřuje se na otázku po původu, smyslu a konečném cíli existence světa. Člověk tedy klade otázky zřetelně převyšující smyslovou zkušenost i možnosti smyslového poznání a hledá odpovědi jedinou možnou cestou, filozofickou.

Člověk se ocitá v situaci, kdy stojí před zavřenými dveřmi a není schopen svými smysly poznat, zda prostor za dveřmi, do kterého nelze nahlédnout; je, nebo není obydlen. K tomu, jaké postoje může v této situaci zaujmout, si dovolím ocitovat část z přednášky prof. ThDr. Václava Wolfa:

"Je pravda, jak říká I. Kant, že naše smyslové poznání nám umožňuje poznat mnohotvárnost světa, ale současně nás v tomto světě smyslů uvězňuje. Takže člověk, který chce proniknout přes práh věčnosti, zjistí, že stojí před zavřenými dveřmi, a i kdyby sebevíc upíral oči nahoru, tak tam Boha prostě neuvidí - jsme skutečně v zajetí svých smyslů. Jsou zde určité zavřené dveře.

Lidstvo se v této situaci může dělit na několik skupin: část lidí, když narazí na tyto zavřené dveře, chce je vzít útokem (což je asi přírodovědecké dokazování Boží existence), ale brzy zjistí, že je to nemožné.

Jiná skupina lidí se řídí receptem I. Kanta a řekne si: »Dveře jsou zavřeny. Možná, že za dveřmi někdo je, ale možná za nimi také nikdo není. Necháme to být a raději se budeme starat o své pozemské záležitosti: jezme, pijme, vesele hodujme a ono to nějak dopadne!« Tedy pochybnost se zde nechává nevyřešená! Toto je standardní skeptické pojetí, tzv. liberální pojetí, skeptické, agnostické. »Nepátrej, co Bůh ti dá za hrobskými vrátky.« (K. H. Borovský)

Další možnost je, že k těm dveřím člověk přistoupí a řekne si, že je sice zavřeno, ale předpokládejme, že Bůh je. Je to skupina lidí, kteří se dopracují k nějaké apriorní jistotě, že za dveřmi (ačkoliv jsou zavřené) je nějaký obyvatel. To je radikální postoj víry - to je třeba postoj věřících protestantů: Dveře jsou sice zavřeny, ale předpokládejme, že Bůh je; nemám žádnou jistotu, ale já to risknu a budu žít tak, jako by za dveřmi někdo byl, rozhodnu se pro tuto možnost!

Dále je tu (nepatrná) část lidí, kteří zvolí postoj atheistický a řeknou si: »Ať už za dveřmi někdo je, nebo není, dveře jsou zavřeny a já budu předpokládat, že za nimi nikdo není - a budu to skálopevně tvrdit. Ovšem není moudré žít tak, jako by za těmi dveřmi nikdo nebyl, neboť nemám jistotu, že se na mě nedívá oním kukátkem ve dveřích, a já přitom nemusím nic tušit.« Tento ateistický postoj je navíc velmi nevědecký. To, že jsou dveře zavřené, přece ještě neznamená, že byt je neobydlený.

A je tu konečně katolický postoj - zkoumáme, jestli z nějakých indicií (známek) nelze usuzovat, že za dveřmi někdo je; zvoníme a nasloucháme, jestli se za těmi dveřmi něco neozývá. Katolická teologie tedy zkouší ozvěny, naslouchá a zjišťuje, že za dveřmi slyší kroky. Ony kroky, které však můžeme slyšet i my, to je to přirozené poznání, Boží kroky v přírodě. Stav neobydlenosti za dveřmi je pak neslučitelný s tím, co prožíváme přede dveřmi. My docházíme naopak k poznání (máme důvod k přesvědčení), že byt je obydlen, že za těmi zavřenými dveřmi je obyvatel - aniž o něm samozřejmě víme něco bližšího. Důvodem k našemu přesvědčení jsou tedy přirozené důkazy Boží existence (kosmologické, psychologické, všeobecné přesvědčení národů). K těm pak docházíme oním zaposloucháním se přede dveřmi. Ateisté ve svém tvrzení naopak nemají žádnou jistotu - riskují (mohli by mít jistotu teprve tehdy, kdyby se jim dveře otevřely a někdo by Boha zlikvidoval)."

Zde zatím nemluvíme o Bohu, ale pouze o poznání transcendentní skutečnosti, ale na smyslu citátu se tím nic nemění, oba pojmy lze ztotožnit. Rozdíl je v tom, že Bůh je někdo, osoba, kdežto transcendentní skutečnost může být někdo i něco, může tedy být neosobní, proto v prvé části používáme raději znamově širšího výrazu (někdo i něco).

Z přirozeného řádu věcí byly sv. Tomášem Akvinským odvozeny důkazy existence Boha, (jejich základ položil již Aristoteles), i když v této fázi mluvíme pouze o transcendentní skutečnosti.

Důkazy existence transcendentní skutečnosti (Boha)

Je 5 základních důkazů:

1) z pohybu,
2) z účinné příčinnosti,
3) z podmíněného bytí (dostatečného důvodu),
4) ze stupňů dokonalosti,
5) ze světového řádu čili z účelnosti.

Z důkazů druhotných a odvozených si povšimneme pouze těchto:

6) z touhy lidské duše po dokonalém dobru, který se opírá o důkaz účelnosti,
7) z důkazu mravního vědomí, z naprosté závaznosti mravního zákona,
8) z Platonova důkazu ze sankce mravního zákona,
9) z historie lidstva.

1. Důkaz z pohybu

Pohybem je míněn pohyb z možnosti být do skutečnosti bytí. Jestliže je zde nějaký jev, který probíhá ze stavu možnosti do stavu skutečnosti, tak toto převedení z možnosti do skutečnosti vždy vyžaduje faktor, který už je skutečný.

Protože všechny jevy ve světě probíhají tímto procesem přechodu z možnosti do skutečnosti, vyžadují společný jmenovatel, který všechny tyto přechody od samého počátku tzv. garantuje. Tento společný jmenovatel musí být skutečný, nikoli pouze v možnosti, to by byl neúčinný a musel být skutečný od samého počátku tohoto pohybu, např. od okamžiku tzv. velkého třesku. Jde o Prvého hybatele, který je a vždy byl skutečný, který má bytí sám v sobě, resp. je Bytí samo. Sám Prvý hybatel je v tomto smyslu nehybný, nepodléhá změnám, je u něj vyloučeno jakékoliv zdokonalení, sám je dokonalý.

Hmota prochází neustálými proměnami z možnosti do uskutečnění (částice, atomy, molekuly, krystaly, živé buňky, organismy) oběma směry, hmota je svou podstatou složená, a tudíž bytostně nestálá. Prvý hybatel musí být opakem, tedy bytostí jednoduchou, nesloženou, duchovou bytostí, která má rozum a vůli. Z povahy již řečeného vyplývá také jeho věčnost a všudypřítomnost.

Prvý hybatel je také nutně jedinou obecnou příčinou. Mnohost takových příčin by znamenala, že každá z nich je v jistém smyslu trpnou, v nějakém směru zdokonalitelnou, jedna máto, co nemá druhá, žádná z nich nemůže být dokonalá. Musí se v každém případě dojít k naprosto prvé příčině, která je jediná a je živým bytím (uskutečněním).

2. Důkaz z účinné příčinnosti

Lze velice stručně shrnout tak, že každý účinek má svoji příčinu (otec-syn, stárnutí atd.) v sobě nebo mimo sebe, zpravidla obě, vnější i vnitřní. Zkušenost ukazuje, že existují souvislé řady skutečností, z nichž každý článek je účinkem článku předchozího a příčinou článku následujícího. Nutně musíme dospět k tomu, že v řadě příčin je jedna příčina, která není důsledkem žádné příčiny předchozí, (v řadě formálně řazených příčin nelze postupovat do nekonečna, ani kruhem, otec je příčinou syna v jeho lidství i synovství, syn je příčinou otce v jeho otcovství, ne však v jeho lidství), ale ze svého vlastního bytí. Tato prvá příčina není jen prvním článkem v řadě příčin, musí být mimo každou příčinnou řadu, musí být transcendentní, je čirým Bytím.

3. Důkaz z podmíněnosti bytí (dostatečného důvodu)

Existují věci, které mohou nebýt, poněvadž nemají důvod své existence v sobě, ale v jiných věcech. Bytí těchto věcí je podmíněné, závislé na bytí věcí jiných (hmotné těleso na atomech a částicích, živočichové na svých předcích). Jestliže postupujeme v řadě bytí podmíněných existencí jiných bytí, nutně dospějeme na konci k bytí, které není ničím podmíněno, ale má svoji bytnost v sobě jako nutnost nutné Bytí, které podmiňuje všechna ostatní bytí a je jejich důvodem. Vyplývá zásada, že podmíněné neexistuje a nemůže existovat než jako výsledek naprosto nutného.

Logický soud existence čehokoliv, co probíhá, co je v pohybu, musí mít nějaký dostatečný důvod, který je mimoto. Každý jev musí mít dostatečný důvod, bud sám v sobě (růst, stárnutí), nebo mimo sebe (např. narození). Rovněž souhrn těchto jevů musí mít svůj dostatečný důvod - celkový dostatečný důvod. Dostatečným důvodem nemůže být sama hmota, která se empiricky mění, proto ona nepřichází v úvahu. Celkový dostatečný důvod je pojmem transcendentním, je to absolutní dostatečný důvod, absolutní bytí.

4. Důkaz ze stupňů dokonalosti

Všechny věci jsou v jistém smyslu dokonalé. Např. křemen ve své "křemennosti", strom ve své "stromovitosti", kočka ve své "kočkovitosti", člověk ve svém člověčenství. Tyto dokonalosti nejsou vázány k individuím, ale jsou ideálními typovými vlastnostmi. Pozorujeme při tom jistou hierarchii (stupně) dokonalosti. Nejvyšší, zkušeností zjištěnou dokonalostí u člověka jsou rozum a vůle, kterými dokáže dokonale nahradit nedokonalosti svého těla k mnoha úkonům, ke kterým jsou jiní živočichové a rostliny vybaveni lépe než on.

Důkaz se vlastně skládá ze dvou částí. Prvá část vychází z principu, že všude, kde existují různé stupně dokonalosti, musí existovat její maximum. Druhá část dovozuje, že to, co je nejvyšší v nějakém rodě (řadě), je také příčinou všeho, co k tomu rodu patří. Z existence omezených dokonalostí pak vyvozujeme existenci dokonalosti svrchované, která je příčinou všech dokonalostí konečných.

Dokonalosti, o kterých mluvíme, jsou dokonalosti čiré, které v sobě nezahrnují žádná omezení. Těmi jsou především transcendentní vlastnosti bytí - jednota, pravda, dobro, krása, rozum (moudrost), moc, spravedlnost, láska apod. Dokonalosti, se kterými se setkáváme zkušeností ve hmotném světě, jsou dokonalosti omezené. Žádné jsoucno, které má některou dokonalost v omezené míře, ji nemůže mít samo od sebe, ze své vlastní bytnosti, neboť by ji muselo mít v míře naprosto nekonečné. Musí ji mít od jsoucna, které ji má od absolutní dokonalosti.

5. Důkaz z účelnosti

V přírodě vládne stálý a pravidelný řád, který je nepopiratelnou skutečností. Všude ve vesmíru platí tytéž zákony, hmotný svět je kosmos - řád, a nikoli chaos. Jedná se o vnitřní účelnost, kterou rozumíme vztah mezi uzpůsobením činitele, jeho činností a termínem činnosti (oko k vidění, křídla k létání). Tento vztah nazýváme zaměřeností, a není nahodilý, ale stálý a pravidelný. Tuto zaměřenost vysvětlujeme jako účinek pořádajícího rozumu.

Takto pojatá účelnost je jediným možným dostatečným důvodem účelnosti. Tato účelnost předpokládá záměr, znamená to, že vztah mezi uzpůsobením přírodních činitelů, jejich činností a termínem této činnosti je vztah prostředků k cí1i, a ten může být jen dílem poznávajícího a pořádajícího rozumu, transcendentního, absolutního rozumu, Tvůrce a Pořadatele vesmíru.

Námitka ve smyslu matematické pravděpodobnosti - pravdě-podobnost jakkoli malá nějakého jevu není nikdy rovná nule (pytlík s kousky hmoty protřepáváme a vypadnou hodinky, opice na psacím stroji napíší např. Iliadu), má jisté oprávnění tam, kde je k dispozici neomezený čas, např. velký třesk. Ve vývoji sluneční soustavy, Země a života kulhá, např. vznik každého živočišného druhu by vyžadoval blízkou náhodnou mutaci u dvou jedinců různého pohlaví, kteří mají možnost sejít se v prostoru a čase, a oni sami i jejich potomstvo mají vhodné podmínky k přežití v době, časově omezené cca 1,5 až 2 miliardy let. Pravděpodobnost sice neříká ani nemůže říci, ve které části časového rozmezí k jevu dojde, může to být třeba hned na začátku. Ale nahromadění množství uskutečnění pravděpodobných jevů do krátkého úseku času blízko k dolní hranici časového rozmezí dále snižuje pravděpodobnost tohoto jevu k nule.

Počet pravděpodobností se nikdy nerovná nule, jen se jí blíží, stejně jako není nikdy roven jedné. Můžeme vypočítat např. pravděpodobnost, že Homér napsal Iliadu, nebo že je to ve skutečnosti soubor básní neznámých básníků stejně, jako že někde klepaly opice do klávesnice psacího stroje a náhodou napsaly Iliadu, ani tato možnost není nulová. Můžeme se rozhodovat mezi tím, jestli Iliadu napsala lidská inteligentní bytost záměrně, pravděpodobnost je menší než jedna, nebo opice na psacím stroji náhodně, pravděpodobnost je vyšší než nula. Jestliže ovšem řeknu, že pravděpodobnost napsání opicemi je 0,0000...1, a zamlčím, že pravděpodobnost napsání lidskou bytostí je 0,9999...9, pak se samozřejmě může stát, že někdo uvěří, že opice náhodou napsaly Iliadu.

Přírodní vědy dnes opouštějí tento model "náhody", stejně jako vlivu prostředí (zde nevznikají nové druhy, nejvýše rasy či druhy blízké a schopné vzájemného křížení, i když s neplodným potomstvem, jako např. kůň a osel) a mluví o zákonitém vývoji hmoty k formám stále složitějším, tedy o přírodním zákoně transcendentního charakteru, který odporuje zkušenosti. Hmotné věci, zejména neživé, ponechány samy sobě, podléhají rozkladu, neuspořádávají se samovolně do útvarů složitějších.

6. Důkaz z touhy lidské duše po dokonalém dobru

Opírá se o důkaz účelnosti, pro každou touhu musí existovat možnost jejího naplnění, kterou nemůže naplnit žádné dobro konečné, musí být možnost naplnění v transcendentnu. Jde zároveň o důkaz posmrtného života.

7. Důkaz z mravního vědomí

Důkaz z mravního vědomí, z naprosté závaznosti mravního zákona, kterou nelze vysvětlit jinak, než že jejím základem je rozumná lidská přirozenost, na základě věčném, transcendentním (sám Bůh jako moudrý a dobrý zákonodárce).

Určitý jakoby "mravní zákon" je přirozený i mezi nižšími živočichy. Mezi šelmami a dravci až na nepatrné výjimky či výjimečné situace platí, že příslušník vlastního druhu není kořistí, neloví se, není potravou, kanibalismus mezi zvířaty téměř neexistuje. Naproti tomu je přirozené, že příslušníci téhož druhu spolu soupeří i bojují (o samici, o teritorium, o postavení ve stádu či smečce), při čemž může dojít ke zranění i zabití. Např. "morálka" vlčí smečky, kde platí, že vlk, který chce být vůdcem smečky, se utká s dosavadním vůdcem v boji, při čemž poražený je smečkou roztrhán, není ale možné záludné zabití jednoho či druhého bez boje. Nebo skutečnost, že šimpanzice v tlupě vždy odmítá pohlavní styk se svým bratrem.

8. Platonův důkaz ze sankce mravního zákona

Mravní zákon vyžaduje, aby dobro bylo odměňováno a zlo trestáno, což v pozemském životě není nikdy plně uskutečněno. To vyžaduje bytost, která by v posmrtném životě uskutečnila soulad mezi mravností a štěstím. Tento důkaz nás zavádí k posmrtnému životu, ale lze jej použít i pro podporu zákona karmy (odplaty).

9. Důkaz z historie lidstva

Dnes obvykle nemívá velkou váhu. Vychází ze zjištění, že nebyla zjištěna lidská společnost, jakkoli primitivní, která by nějakým způsobem nezaujala postoj, příp. vztah k transcendentnu, resp. Bohu. Zahrnemeli do tohoto postoje a vztahu i ateistické odmítání Boha, které má bezesporu rovněž náboženský charakter, je důkaz pravdivý.

Josef Pejřimovský: Náboženství, MCM Olomouc 1998

zpět na úvodní stránku