Monarchie a republika

Státní zřízení.

Klasifikace společenských zřízení pochází z klasické řecké filosofie, kde byla vláda hodnocena ze 2 kritérií, a to podle kritéria její formy a morální hodnoty.

1. Vláda jednotlivce
   a) monarchie - vláda jednotlivce ve prospěch celé obce (státu, národa),
   b) tyranie - vláda jednotlivce v prospěch tohoto jednotlivce.
2. Vláda skupiny
   a) aristokracie - vláda urozených (nejlepších) ve prospěch celé obce
        (státu, národa),
   b) oligarchie - vláda nejbohatších ve prospěch nejbohatších.
3. Vláda mnohých (občanů)
   a) demokracie ( původně polyteia) - vláda občanů ve prospěch celé obce
        (státu, národa),
   b) ochlokracie - vláda lůzy ve prospěch lůzy.

Všechny vládní formy pod písmenem a), tedy monarchie, aristokracie a demokracie byly označovány za dobré a legitimní. Všechny formy vlády pod písmenem b), tedy tyranie, oligarchie a ochlokracie byly označovány za špatné a nelegitimní. Kriteriem legitimnosti a dobré vlády nebyla forma zřízení, ale vládou sledovaný prospěch. Legitimní byly ty, které sledovaly prospěch celé obce (státu), nelegitimní ty, které sledovaly prospěch jednotlivce nebo skupiny.

Současná politická teorie ke škodě věci upustila od morálního hodnocení vládou sledovaného prospěchu a rozlišuje pouze 3 vládní formy:
1. monarchii - vládu jednotlivce.
2. oligarchii - vládu skupiny.
3. demokracii - vládu lidu (všech občanů) prostřednictvím volených zástupců.

Za legitimní je dnes v praxi považována pouze demokracie jako vláda lidu, prováděná prostřednictvím volených zástupců a to i v monarchiích, kde je moc monarchy omezena parlamentem.

V praxi mohou existovat čisté formy vlády, zejména monarchie a demokracie jen v malých společenstvích vesnic nebo malých měst. Ve městech s desítkami tisíc obyvatel a tím méně ve státech v milióny až stamilióny obyvatel nemůže efektivně vládnout ani jednotlivec, ani všichni občané. Nutně tak dochází k tomu, že panovník nebo občané musí ustanovit zástupce, kteří na jejich místě a z jejich pověření vykonávají vládu. Vzniká tak skupina lidí, fakticky vykonávajících vládu, která může být buď aristokratického, nebo oligarchického typu. Můžeme říci, že všechny vládní formy v praxi inklinují k vytvoření aristokratické či oligarchické vlády. Rozdíl mezi monarchií a demokracií se fakticky omezuje na to, kdo vládnoucí skupinu ustanovuje a kontroluje.

Mimo uvedených pojmů je třeba uvést diktaturu. Dnes se jí míní vláda jednotlivce nebo skupiny (vojenská diktatura, diktatura proletariátu), potlačující ostatní skupiny ve společnosti. Současné pojetí diktatury by v antické řecké terminologii odpovídaly všechny nelegitimní způsoby vlády, tedy tyranie, oligarchie a ochlokracie.

V římském právu, ze kterého pojem pochází, šlo o legitimní instituci svěření moci zákonodárné, výkonné i soudní jediné osobě na omezenou dobu. V pojetí řecké filosofie by ji šlo přirovnat k časově omezené monarchii.

Monarchie a republika. Rozdíl mezi monarchií a republikou lze nejlépe definovat jako rozdíl mezi vládní mocí dědičnou a volenou. Pro rozdíl mezi monarchií a republikou není rozhodující titul hlavy státu, ale skutečně pouze dědičnost či volitelnost hlavy státu. V tomto smyslu je třeba řadit mezi republiky i Sv. říši římskou s voleným císařem nebo Rzecpospolitu, tj. Polsko-Litevskou unii s voleným králem. V obou těchto případech šlo fakticky o aristokratické republiky s oligarchickými prvky i přesto, že zvolený král byl při korunovačním obřadu pomazán.

Monarchie jako absolutní vláda jednotlivce nikomu nezodpovědného se prakticky prosadila pouze v Byzanci a státech byzantského a orientálního typu.. Byzantský císař byl osobou posvátnou, dokonce hlavou východní (pravoslavné) církve, nikým nekontrolovatelný a neomezený. Neexistoval dědičná šlechta ani sněmy. Sociální postavení záviselo pouze na vůli císaře, mohl udělat z otroka velmože a z velmože nuzáka. Žádný člověk neměl zaručená práva společenská ani majetková, vše záviselo na vůli císaře nebo jeho úředníků. Císař samozřejmě nemohl kontrolovat úřednictvo v celé říši, takže úředníci mohli vládnout jménem císaře libovolně. Na druhé straně bujelo udavačství a podlézavost. Výsledky byly dost katastrofální. Říše byla slabá, každý 2 či 3 císař byl buď zavražděn nebo násilně zbaven trůnu. Při uprázdnění trůnu či slabém císaři nebyl nikdo, kdo by mohl representovat říši a hájit její zájmy. Byzantská říše postupně upadala, až se stala kořistí Turků.

Monarchie západní, resp. katolické Evropy se vyvíjely jiným způsobem. Absolutní moc panovníka byla brzy omezena stavy, zpočátku šlechtou a církví, později i městy. Stavy byly vedle panovníka representanty státu, na jehož řízení měly podíl, ale i zodpovědnost za něj. Stát hájil zájmy panovníka i stavů. Na národnostním původu příslušníků stavů příliš nezáleželo, i u původem cizinců se velice rychle se vytvářelo zemské vlastenectví spojené se zájmy státu, na jehož území se usídlili a které museli hájit. Absolutismus v Evropě prakticky neexistoval a pokud byl zaváděn, vedlo to zpravidla k revolucím, např. nizozemská, anglická a francouzská revoluce.

V rámci stavovského státu nebylo bezprávného člověka. Struktura stavů byla hierarchická, práva jednotlivců byla dána jejich stavem, ale ta, která jim patřila, byla státem garantována. Byla hierarchie mezi právy jednotlivých stavů, ale uvnitř stavu byla rovnost (demokracie). Poddaný, který se nesměl bez dovolení vrchnosti stěhovat nebo oženit měl přesto víc právních jistot než první ministr byzantského císaře. Většina odporu poddaných proti vrchnostem nebyla vedena cestou protifeudálních povstání (tak zdůrazňovaných komunistickou ideologií), ale cestou soudní, kde šlechtické soudy chránily poddané proti přílišnému útisku některých šlechticů. Z Moravy je např. ze 13. stol. znám soudní proces, kdy manský soud olomouckého biskupa odsoudil jednoho z manů ke ztrátě léna za nadměrné požadavky platů a útisk poddaných. Soudci byly osoby ve stejném společenském postavení, jako odsouzený. V evropských monarchiích byla snaha šlechty o absolutní moc nad poddanými korigována zájmem panovníka na vlastní silné mocenské pozici a tím i silném státě. Přílišnému vzrůstu moci panovníka naopak bránila moc stavů. V Evropě dokonce byl právní institut zákonného odboje proti panovníkovi, který vládl v rozporu s právem. Další korekci moci panovníka a šlechty vytvářela církev, která měla právo jejich kritiky z hlediska náboženského a morálního. Bez ohledu na to, že církevní hodnostáři tohoto práva někdy zneužívali, mělo pozitivní vliv na morálku společnosti a nutilo nejen panovníka, ale všechny vrchnosti k tomu, aby od poddaných nepožadovali nadměrné platy, roboty a neutiskovaly je. Církev vytvářela tlak na charitu, pomoc slabým, nemocným a nemajetným.

K evropské monarchii můžeme říci, že nebyla nikdy absolutní, ale vždy omezená nejdříve zvykovým právem, později písemně stvrzenými závazky a přísahami panovníka, který musel dodržovat právo. Přirozený vývoj vedl ke stavovské a později konstituční monarchii se spoluvládou nejprve dědičné aristokracie a později volených zástupců občanů. Zpočátku bylo hlasovací právo občanů vázáno k určité výši majetku, resp. placených přímých daní, později bylo uzákoněno všeobecné hlasovací právo.

Parlamentní monarchie jen s representativní funkcí monarchy (např. Velká Británie) jsou spíše novotvary než logické vyústění vývoje evropských monarchií. S jistou nadsázkou lze říci, že v Nizozemí a Anglii došlo spíše k naroubování monarchistického principu dědičnosti trůnu na předchozí, více méně porevoluční republikánské zřízení.

Republika se liší od monarchie liší tím, že hlava státu je volena. Může být aristokratická, oligarchická, demokratická nebo ochlokratická (to poslední ale žádná republika nepřizná). I republikánské zřízení může být zřízením stavovským, takovými byly např. republiky Benátská, Janovská, Rzecpospolita Polska atd..

Současný model demokratické republiky se odvíjí od modelu americké a francouzské republiky. V republikách, stejně jako v monarchiích nebylo zpočátku všeobecné volební právo, ale bylo omezeno na určitou výši majetku, resp. výši placených přímých daní a všeobecné volební právo bylo postupně zaváděno.

Lze uzavřít, že základní rysy vývoje politického systému v monarchiích a republikách jsou souběžné a mezi oběma systémy nejsou v současnosti zásadní rozdíly. Rozsah a garance občanských, náboženských a hospodářských svobod se v současných evropských monarchiích a republikách neliší. Současné evropské monarchie, stejně jako republiky, jsou státy demokratickými, kde se občané mají možnost účastnit prostřednictvím volených poslanců na výkonu vládní moci, zákonodárné i výkonné.

Klady a zápory monarchie. Dědičnost funkce hlavy státu v monarchii má zejména tyto klady:

1. Panovník je k výkonu hlavy státu od dětství připravován, seznamuje se s fungováním státního aparátu a je vychováván k odpovědnosti vůči státu i dynastii. Nejde jen o výchovu výukou, ale i těžko postřehnutelným a popsatelným způsobem předávání zkušeností z otce na syna, a to po několik generací.

2. Dědičný panovník nevděčí za svůj úřad žádné politické straně ani finanční skupině, která financovala jeho volební kampaň. Není proto nikomu zavázán a může svobodně hájit zájmy státu proti zájmovým skupinám.

3. Má přirozený zájem na tom, aby předal svému nástupci stát v takovém stavu, aby mohl i on vládnout. Je tedy proti jeho zájmům drancování státu, jeho zadlužování apod.

4. Vytváří pojistku proti tomu, aby bylo momentální rozložení politických sil v parlamentu bylo zneužito ve prospěch omezené zájmové skupiny např. ke změně politického systému, např. volebního zákona, apod. Pokud k takovému zneužití přesto dojde, je zde autorita, s jejíž pomocí lze situaci zvrátit.

5. Korunovace krále, resp. jeho pomazání je svátostina, která vytváří nezrušitelné pouto mezi králem a královstvím (zemí, obcí) a všemi, kdo k ní patří, bez ohledu na národnost, náboženství, sociální postavení nebo politickou příslušnost.

6. Existuje zvláštní pouto i mezi dynastií a zemí, které většinou přetrvává i po zbavení dynastie vlády (nikoli abdikaci, vzdání se trůnu), zpravidla silnější na straně dynastie.

7. Dynastie nejsou nacionální, nepreferují jeden z národů monarchie, naopak vytvářejí v duchu křesťanského universalismu pouto mezi národy. Výjimky mohou být tam, kde je národní církev (pravoslavná nebo protestantská), a panovník je její hlavou.

8. Je v zájmu příslušníků dynastie, korigovat vládu osoby neschopné či nezodpovědné.

9. Omezení moci panovníka sněmem (parlamentem) omezuje až znemožňuje zneužití jeho moci.

Dědičnost funkce hlavy státu v monarchii má zejména tyto zápory:

1. Trůn může připadnout osobě neschopné či duševně méněcenné.

2. Trůn může připadnout osobě nezodpovědné, která má sklon změnit monarchii v tyranii.

Klady a zápory republiky.

Volitelnost představitelů státu má tyto klady:


1. Do čela státu se dostává člověk, který prokázal své schopnosti a morální kvality.

2. Omezená doba výkonu funkce nutí jejího nositele dokazovat své kvality, pokud chce být znovu zvolena.

3. Omezená doba výkonu funkce omezuje možnost jejího zneužití.

Volitelnost představitelů státu má tyto zápory:

1. Zvolená osoba je závislá na politických stranách, které prosadily její volbu, případně s nimi už před zvolením uzavírá dohody, které pak musí plnit a následně upřednostňovat skupinové zájmy (které ovšem musí vydávat za státní zájmy) před zájmy státu.

2. Zvolená osoba je závislá na finančních skupinách, které financovaly její volební kampaň (zvlášť při přímé volbě presidenta, viz USA), jejich zájmy pak musí prosazovat a v důsledku upřednostňuje skupinové zájmy (které ovšem musí vydávat za státní zájmy) před zájmy státu.

3. Hlavou státu se může stát nacionalista, který preferuje jeden národ a ostatní potlačuje. Obdobně může jeden národ, pokud získají jeho poslanci většinu v parlamentu vydával zákony, k utlačování ostatních národů. Chybí autorita, která by tomu mohla bránit.

4. Dočasný držitel funkce hlavy státu, ale i poslanec, má po dobu výkonu funkce přirozenou tendenci zajistit sebe a případně rodinu pro budoucnost. Odolají tomu jen výjimečně morálně silní jedinci. Jsou dány předpoklady k tomu, aby dal souhlas k drancování či zadlužení státu, pokud z toho bude mít prospěch.

5. Republika nemá dostatečné pojistky proti zneužití momentálního rozložení sil v parlamentě politikou stranou ke změně politického systému, volebního zákona, národnostních zákonů tak, aby ji příště už nebylo možné ústavními prostředky stranu moci zbavit.

6. Pojistku proti zneužití momentálního rozložení politických sil v parlamentě vytvářejí některé republiky zřízením druhé komory parlamentu s odlišným volebním klíčem, odlišnou délkou mandátu nebo postupně obměňovaných. Je to pojistka nákladná a její funkčnost není zaručená.

Pro ilustraci některé příklady:

Hitlerovi a jeho NSDAP stačilo 52% hlasů ve svobodných volbách k tomu, aby získal většinu v parlamentě a změnil zákony tak, že příště už nemohl ve volbách zvítězit nikdo jiný než NSDAP. Další ústavní změny pak změnily Německo v tyranii v čele s vůdcem - Adolfem Hitlerem. Podobně cca 37% hlasů v parlamentě, získaných ve volbách v roce 1946 stačilo komunistům v únoru 1948 k tomu, aby po pohlcení sociální demokracie a získání ke spolupráci některých poslanců nekomunistických stran provedli takové změny zákonů a ústavy, že v dalších 40 letech nemohl vládnout nikdo jiný, než komunistická strana. Svržení těchto demokraticky vzniklých , ale totalitních režimů nebylo možné jinak, než revolucí nebo válkou.

V Itálii, která byla monarchií, se dostal k moci Mussolini a provedl zákonné úpravy, které měly navždy zajistit moc fašistické straně. V době, kdy došlo k odporu proti Mussoliniho vládě a bylo třeba ho odstranit, byla zde nesporná autorita, král, který to učinil a ke změně politického systému došlo pokojnou cestou.

Praktický výběru poslanců v demokratických státech.

Sám princip volby nejlepšího a osvědčeného člověka za hlavu státu či poslance je v současné době zpochybněn. Takový výběr je možný v malých společenstvích, vesnicích a malých městech, kde se lidé vzájemně znají nebo v aristokratické společnosti, kde se její příslušníci rovněž znají. Ale pokud se aristokracie změní v oligarchii, dochází dříve či později ke katastrofě státu.

Ve velkých aglomeracích nebo státech, kde se lidé neznají, je výběr nejlepšího s nejlepšími morálními vlastnostmi prakticky nemožný. Částečně se mohou voliči orientovat podle programu politické strany nebo kandidáta a jak svůj program v minulosti plnili. Většinou se ale voliči orientují podle toho, jak jsou jim kandidáti presentováni ve volební kampani, resp. jaké veřejné mínění o politické straně či kandidátovi vytvářejí sdělovací prostředky a podle toho hlasují. O volebních výsledcích prakticky rozhoduje oligarchie, která ovládá sdělovací prostředky, a proto má možnost vytvářet veřejné mínění.

Stavovské sněmovní a současné parlamentní zřízení.

Stavovské sněmy v Čechách se vyznačovaly tím, že jednotlivé stavy jednaly ve sněmu odděleně a přijímaly svá usnesení. Ke schválení sněmovního usnesení bylo třeba, aby k němu daly souhlas všechny stavy, panský, rytířský a městský. Pokud nebylo dosaženo souhlasu všech stavů, probíhala mezi zástupci jednotlivých stavů jednání, dokud nebylo nalezeno znění zákona či usnesení, přijatelného všem stavům, nebo zákon či usnesení nebyly přijaty. Nebylo proto možné přijímat sněmovní usnesení ke škodě jednoho stavu. To se bohužel změnilo v 15. stol. za vlády Vladislava II. Jagelonského, kdy k platnosti sněmovního usnesení stačil souhlas šlechtických stavů, tj. panského a rytířského stavu, souhlas městského stavu nebyl třeba.

V 19. stol. docházelo k modifikaci stavovských sněmů. Právo na zastoupení ve sněmu bylo postupně rozšiřováno o zástupce všech měst (nejen královských) a venkovského obyvatelstva (tj. selského stavu). Vyžadoval se volební census, určitá výše majetku či placených přímých daní. Právo volit poslance sněmu tak bylo stále omezeno na majitele velkostatků, majitele domů, městské i venkovské živnostníky a zemědělce, vlastnící půdu. Poslední úpravou byla zavedena. kurie podle všeobecného hlasovacího práva, kde volili ti, jejichž majetkový census nedosahoval výše, potřebné pro volební právo v některé jiné kurii. Stavovský sněm se tak postupně měnil na sněm kuriální.

Každá volební kurie volila vlastní poslance. V Čechách bylo 5 kurií: velkostatkářská, obchodních a průmyslových komor, městského obyvatelstva, venkovského obyvatelstva, podle všeobecného volebního práva. V jednotlivých kuriích připadal jeden poslanec na jiný počet voličů, v kuriích velkostatkářské a obchodních a průmyslových komor připadal byl počet voličů nejmenší, v městské a venkovské několika násobně vyšší, v kurii podle všeobecného volebního práva vůbec nejvyšší. Ve sněmu se hlasovalo se podle počtu poslanců. Tomuto volebnímu systému je vytýkána nedemokratičnost proto, že váha voličských hlasů byla dána počtem voličů na 1 poslance. Byla nejvyšší v kurii velkostatkářské a v kurii obchodních a průmyslových komor, nejnižší v kurii podle všeobecného hlasovacího práva. Lze ale říci, že kuriálním způsobem volený parlament respektoval přirozenou nerovnost lidí ve společnosti a uznával, že lidé mají různou míru moci, vlivu a zodpovědnosti. Např.: velkostatkář zodpovídal za část státního území, krajiny a lidi, odkázané zcela nebo částečně svojí obživou na velkostatek. Majitel průmyslového nebo obchodního podniku, případně bankéř zodpovídal za podnik, výrobu, zaměstnance a hospodářský růst, majitel nájemního domu, živnostník nebo zemědělec za svůj majetek, práci, méně již za hospodářský růst, v některých případech za lidi, které zaměstnával nebo bydleli u něj v nájmu, zaměstnanec pouze za sebe a svoji práci pro zaměstnavatele.

Současný parlamentní systém vychází ze zásady stejné váhy hlasu každého voliče bez ohledu na jeho společenské postavení. Respektuje přirozenou rovnost všech lidí před Bohem a  zákonem, ale současně popírá stejně přirozenou nerovnost lidí podle jejich schopností, moci, vlivu a zodpovědnosti.

Ani parlament, volený podle všeobecného a rovného hlasovacího práva, ani parlament volený podle kuriálního systému a hlasující podle počtu všech poslanců neodrážejí přirozenou skladbu lidské společnosti.

Zdá se, že nejlépe odrážel přirozenou skladbu společnosti stavovský sněm. Jeho modifikaci kuriálním systémem lze chápat jako pokus o spojení výhod stavovského sněmu a parlamentu, voleného dle všeobecného a rovného hlasovacího práva. Jeho vadou bylo zejména hlasování podle počtu všech poslanců bez rozdílu. Pokud by bylo zachováno hlasování podle kurií s tím, že k platnosti přijetí zákona nebo usnesení je třeba souhlasu nadpoloviční většiny ve všech kuriích, byl by systém pravděpodobně funkční, i když možná poněkud těžkopádný. Nutilo by to k tomu, aby jednotlivé vrstvy společnosti (třídy, stavy) hledaly cestu, přijatelnou pro všechny vrstvy a omezovalo až znemožňovalo by to přijímat zákony či usnesení ve prospěch pouze jedné vrstvy nebo některou výrazně poškozující. Takový systém kuriálního parlamentu by převáděl otázku "třídního" boje do roviny vyjednávání a hledání kompromisu, ne až v rámci přijatých zákonů (tripartitní jednání apod.), ale už přímo při jejich tvorbě nebo schvalování vládního programu.

Účel a funkce dvoukomorového parlamentu.

Dvoukomorový parlament vznikl v Evropě jako pozůstatek politických výsad šlechty, jejíž představitelé byli dědičnými členy Horní sněmovny, která se případně doplňovala osobami doživotně jmenovanými monarchou z řad významných politiků, vědců i umělců (v Rakouské Horní sněmovně byli např. doživotně jmenovanými členy např. František Palacký a Josef Kajetán Tyl). Dědiční členové sněmovny vděčili za své postavení pouze svému rodu, byli při výkonu své funkce vázáni pouze svým svědomím. Doživotně jmenovaní členové Horní sněmovny sice vděčili za své jmenování monarchovi ale jejich ovlivnitelnost monarchou byla účinně omezena doživotností funkce. Takto složená Horní sněmovna byla skutečně nezávislá a vytvářela účinnou pojistku jak proti zvůli monarchy, tak zneužití momentálního rozložení politických sil v Dolní sněmovně vítěznou stranou. Bylo zde nebezpečí, že se členové Horní sněmovny stanou oligarchií místo aristokracií, ale praxe ukázala, k tomu docházelo spíše v aristokratických republikách, resp. volitelných "monarchiích" (Svaté říše římská, Rzecpospolita Polska) než v  monarchiích dědičných. Horní sněmovny tohoto typu dnes téměř neexistují, výjimkou je britská sněmovna lordů, ale bez faktické politické moci.

Dvoukomorové parlamenty však přesto trvají dál. Jsou opodstatněné ze dvou důvodů:

Ve státě federativního nebo spolkového typu, kdy v jedné do jedné sněmovny se volí poslanci podle počtu obyvatel, ve druhé jsou členské státy či země zastoupeny více méně rovným počtem poslanců. Znemožňuje to vnucovat menšině států s většinou obyvatel svoji vůli většině států s menšinou obyvatel a naopak většině států s menšinou obyvatel vnucovat svoji vůli menšině států s většinou obyvatel. (např. USA, Spolková republika Německo, Brasilie). Takový systém dnes hledá i Evropská unie.

Ve státech unitárního typu (např. ČR) vytváří pojistku proti zneužití moci vítěznou politickou stranou na základě momentálního rozložení politických sil tím, že druhá sněmovna je volena podle odlišného volebního klíče, na jiné funkční období nebo jsou její složení obměňováno po částech (např. USA, ČR, Brasilie - každé 2 roky 1/3 senátorů).

V některých státech federativního typu (např. USA, Brasilie) jsou kombinovány oba systémy, rovného zastoupení členských států a pojistky proti zneužití moci jednou politickou stranou, která má většinu v Dolní sněmovně.

Šlechtictví.

S monarchií je zpravidla spojováno šlechtictví. Odpor ke šlechtictví je v České republice snad ještě větší, než k monarchii. Neprávem. Česká šlechta je od 13. stol. (od zajetí Václava II. Otou Braniborským) spolunositelem ideje českého státu, jehož zájmy brání i na mezinárodním poli. Rovněž účinně bránila ochuzování země panovníkem, např. za Jana Lucemburského. Dokonce i ona "cizácká" pobělohorská šlechta bránila práva českého království a jazyka proti snahám, zejména Josefa II. učinit z Čech, resp. Zemí koruny české pouhé provincie říše a germanizovat je. Zástupci šlechty v českém sněmu téměř vždy podporovali snahy o česko-rakouské státoprávní vyrovnání, či-li o statut českého státu uvnitř Rakouska, podobný statutu Uherska.

Bez ohledu na vznik šlechtictví jednotlivých rodů je třeba konstatovat, že příslušníci šlechtických rodů po staletí zastávali odpovědné státní a vojenské funkce. Od mládí jsou vychováváni k odpovědnosti k tradici rodu, země a rodového majetku. Politické zkušenosti a postoje se nepředávají jen výukou, ale také těžko postřehnutelným a popsatelným způsobem předávání zkušeností z otce na syna a to po několik generací. Předávání zkušeností z otce na syna , a to nejen u šlechty, ale i u rolníků a živnostníků si byli dobře vědomi komunisté a proto potomky buržoasie označili pro jejich původu za nepřátele socialismu.

Vrchnostenské pravomoci šlechty byly zrušeny v roce 1848, politické výsady po zániku Rakouska-Uherska. Československá republika zrušila i šlechtické tituly a zakázala jejich používání. Ale není to praxe v republikách všeobecná. Např. Francouzská republika má heraldický úřad a dbá na to, aby šlechtické erby a tituly byly používány pouze právem a nikoli svévolně. Žádné politické výsady se k nim neváží, pouze společenská prestiž. Podobně je tomu ve Švýcarsku i v některých jiných republikách. Politické výsady náležejí v současnosti snad už jen britským lordům, kde tvoří Horní sněmovnu, ale prakticky bez politických pravomocí. V Rakousku (v rakouské části Rakouska-Uherska) byla Horní sněmovna, složená jednak z dědičných náčelníků předních šlechtických rodů, jednak z osob, doživotně císařem jmenovaných. Šlo o čestné, neplacené členství v Horní sněmovně.

O politické výsady šlechty se dnes nejedná. Společenská prestiž šlechtictví, založená na příslušnosti ke starému, o stát zasloužilému rodu a zavazující touto tradicí jeho příslušníky by mohla být společnosti jen k prospěchu a jako příklad k následování.

Závěr.

Evropské monarchie nebyly monarchiemi absolutními, ale monarchiemi s rovnováhou moci monarchy a stavů, kteří se navzájem omezovali a kontrolovali k prospěchu státu. Dnes na místo stavů nastoupily parlamenty, volené podle všeobecného hlasovacího práva. Demokratická práva a instituce jsou zaručeny v dnešních monarchiích stejně jako v republikách. V monarchiích se parlament a panovník vzájemně omezují. Historická zkušenost učí, že absolutní nadvláda panovníka nad stavy (parlamentem), stejně jako nadvláda stavů nad panovníkem vedly k oslabení státu a někdy dokonce ke katastrofě, revoluci nebo zániku státu. Současné republiky se snaží vytvářet mechanismy ke zneužití moci. Většinou tyto mechanismy fungují, ale občas katastrofálně selhávají, např. při nástupu nacismu v Německu či Vítězném únoru 1948 v Československu.

Je na každém, aby posoudil a zvážil výhody a nevýhody monarchie a republiky, které jsou v současnosti založeny na stejných principech občanských, náboženských a hospodářských svobod.

Další informace v kapitolách: Životopis bl. Karla I. / Český král

Josef Pejřimovský 2005

zpět na úvodní stránku