Náboženství v monarchiích a demokratických republikách

Podle historické zkušenosti se zdá, že pro šíření Evangelia je politické zřízení indiferentní. Evangelium se úspěšně šířilo v zemích, kde mělo podporu státu i v zemích kde bylo jeho šíření státní mocí potíráno. Větší překážkou šíření Evangelia než forma státního zřízení se zdá například hédonismus společnosti nebo programová relativizace pravdy, popírání existence nebo poznatelnosti absolutní pravdy a její nahrazování nepravou tolerantností k individuálním pravdám. Ale i při těchto překážkách se Evangelium šíří, alespoň mezi těmi, kteří jsou hédonistickým ideálem společnosti znechuceni. Relativizace pravdy se dostává do rozporu s přirozenou touhou člověka po poznání skutečné pravdy. Proto ani relativizace pravdy není absolutní překážkou šíření Evangelia, neboť Evangelium naplňuje přirozenou touhu člověka poznat pravdu, a to pravdu jako soulad výpovědi o skutečnosti se skutečností samou. Skutečně tolerantní může být člověk pouze k tomu člověku, který absolutní pravdu nepoznává nebo ji poznává jen částečně. Podmínkou tolerance ale je, aby se oba drželi pravdy morální, tj. aby jeho jejich výpovědi o skutečnosti byly v souladu s poznáním skutečnosti, nikoli účelovou lží. K toleranci patří také vlastní připravenost přijmout celou pravdu, pokud se ukáže, že moje morální pravda byla pravdou jen částečnou nebo dokonce omylem.

V republice může získat většinu strana, která je zaujatá proti náboženství a rozhodne se jej potlačovat. Její volební vítězství přitom nemusí a zpravidla ani nesouvisí s jejím protináboženským programem, ale např. s některými sociálními otázkami. Taková strana pak může prosadit zákony, omezující činnost církví, potlačovat náboženství mocenskými prostředky a zapojit do této činnosti státní aparát. Může prosadit i volbu svého člena za hlavu státu. Pak není žádná pojistka proti potlačování a znevažování náboženství a Evangelia. Chybí pojistka nezávislé instituce, která by se mohla proti tomu postavit. Ale i tam, kde nejsou přijaty proticírkevní či protináboženské zákony může být v rámci tzv. volné soutěže ideologií náboženství obecně nebo některá církev beztrestně znevažovány a pomlouvány. Stačí, když to vyhovuje např. oligarchii, ovládající sdělovací prostředky. Není žádná autorita, mocenská ani morální, která by tomu mohla a hlavně chtěla zabránit. Urážka náboženského přesvědčení je sice trestným činem, ale soudní proces zpravidla končí tím, že nelze omezovat právo na svobodu projevu.

Je naopak skutečností, že monarcha ani dynastie nejsou nábožensky neutrální, ale tolerantní. Nevím alespoň o žádném současném monarchovi nebo dynastii, kteří by se otevřeně hlásili k atheismu, byli nábožensky indiferentní nebo netolerantní k jinému než svému vyznání (výjimkou mohou být někteří panovníci a dynastie v islámských státech). Příslušnost monarchy k náboženství vytváří ve společnosti náboženství příznivé klima, zabraňuje liberálním a jiném útokům na náboženství nebo je alespoň omezuje. Samozřejmě největší význam to má pro církev, jejímž je monarcha příslušníkem, ale prospěch z toho mají všechna náboženství. Při věřícím monarchovi, který dává své náboženství najevo, se víra jen těžko nechá potlačovat nebo znevažovat.

Domnívám se, že podmínky pro hlásání Evangelia jsou v monarchiích příznivější než v republikách právě a jen pro existenci autority, monarchy, která zájem na tom, aby věřící občané nebyli uráženi.

Josef Pejřimovský 2005

zpět na úvodní stránku