Otto von Habsburg - Lothringen
nedoceněný následník trůnu

Dr. Otto von Habsburg je nejstarším synem Karla I. rakouského, který byl císařem Rakousko-Uherského soustátí mezi lety 1916 - 1918. V roce 1911 se Karel I. oženil se Zitou Bourbonsko-parmskou. Byla to velmi okouzlující a energická žena, která v následujících letech prokázala neuvěřitelnou statečnost a cílevědomost. Z tohoto šťastného a spořádaného manželství vzešlo osm dětí a poslední z nich se narodilo již po Karlově smrti.

Otto se narodil 20. listopadu 1912 v Reichenau ve vile Wartholz. Když 1. dubna 1922 ve vyhnanství na portugalském ostrově Madeira umíral na těžký zápal plic Otův otec, bylo mu devět let. Již tehdy bylo zřejmé, že vývoj v Evropě spěje ke všemu možnému, nikoliv však k brzké restauraci podunajské monarchie. Císařovna Zita se však nehodlala vzdát. Rodina po Karlově smrti s pomocí španělského krále Alfonse XIII. přesídlila nejprve na zámek El Prado u Madridu. Pobyt byl pro rodinu však příliš nákladný. Za nedlouho se tedy přestěhovali do baskického rybářského městečka Lequeito. Zde rodina dostala k užívání palác Uribarren. Španělský král Alfons XIII. císařovně nabídl, aby nechala děti vychovat přímo na španělském dvoře, která však tuto nabídku taktně odmítla. Nikdy totiž nepochybovala o tom, že se jednou Habsburkové vrátí do politického dění zemí, které jim byly svěřeny z vůle Boží a rozhodla se děti vychovat sama. Především chtěla zajistit, aby si Otto jako následník trůnu uvědomoval kontinuitu a příslušnost k Habsburskému rodu, neboť přeci jen strom s pevnými kořeny může obstát.

Život císařské rodiny v tomto období skutečně nebyl životem zhýčkané šlechty, ale právě naopak. Majetkový zákon Rakouské republiky, který zkonfiskoval vše na co snad jen Habsburkové kdy pohlédli, se rodiny těžce dotkl. Císařovna Zita měla sice u sebe rodinné šperky, odmítala je však prodat. Byla si vědoma, že nejsou její, neboť náleží rodu a byly předávány z generace na generaci. Tento majetek nechápala totiž jako jakési zboží k volnému prodeji. Rodinné účty vedla sama a žili velmi skromně a k tomu vedla rovněž děti. Jistě lze souhlasit s tím, že skutečná šlechta žije kvalitní život vždy a to v chudobě i bohatství a v tomto císařovna skutečně obstála. Školní výchovu dětí svěřila Zita JUDR. Jindřichu hraběti von Degenfeld-Schönburg a dokonce zřídila přímo v paláci Uribarren malou soukromou školu a hraběte jmenovala jejím řiditelem. Výuka probíhala zcela dle tradic vzdělávání Habsburků. V tomto vzdělávací systému bylo především dbáno na humanitní předměty a výuku klasických i moderních jazyků. Ota jako následník trůnu musel ovládat řeči národů, jimž měl vládnout. Ještě v roce 1991, když navštívil Brno rozuměl česky.

Jak velmi kontrastuje tato realita s představami mnohých lidí současnosti, že naši císařové a králové ovládali pouze němčinu.

Maturitu Otto skládal v roce 1930. Součástí "zkoušky dospělosti" byl rovněž maďarský jazyk. Otto v něm musel napsat slohovou práci a jak sám vzpomíná, dosáhl díky tomu jeho dokonalé znalosti. Maturitu složil s vyznamenáním. V tomtéž roce dosáhl Otto plnoletosti a dle rodových habsburských zákonů se stal hlavou Arcidomu habsbursko-lotrinského. Nyní tedy vystupoval jménem celého rodu.

Od roku 1929 rodina nežila již ve Španělsku, ale v Belgii pod ochranou belgické královské rodiny. Žili ve vodním zámku Ham v Steenockerzeelu nedaleko Bruselu a tento pobyt měl pro Otu zásadní význam. Hned po maturitě totiž začal studovat na proslulé katolické univerzitě v Lovani politické a sociální vědy. Univerzitu vystudoval s výtečným prospěchem. Dokonce i Otovi političtí a osobní nepřátelé museli uznat, že "byl skutečně dobře připraven a zejména jeho jazykové znalosti byly nadprůměrné".

Otto von Habsburg promoval v roce 1935 a stal se doktorem politických a sociálních věd. Císařovně Zitě se tedy zdařilo vytvořit i přes mnohá protivenství podmínky k tomu, aby její nejstarší syn a následník trůnu byl připraven, kdykoliv se ujmout svých vladařských povinností.

Otto se konečně pustil do značně nerovného politického zápasu s různými "lidovými" vůdci typu Adolfa Hitlera nebo Josefa Stalina. Bohužel společnost 20. století ochotně naslouchala těmto megalomanským šílencům a následky pociťujeme dodnes.

Pro svou politickou práci našel půdu uprostřed organizace známé jako Panevropská unie, které se stal členem v roce 1936. Filozofie této společnosti se zrodila na české půdě a myšlenkový obsah tohoto hnutí zformuloval dr. Richard hrabě Coudenhove-Kalergi na svém panství Poběžovice na Domažlicku. Cílem bylo a dodnes je sjednocení evropských národů na demokratických základech, avšak s plným vědomím křesťanských kořenů našeho kontinentu. Současná Evropská unie se bohužel proti této Panevropské vizi, zdá být jen pouhým nadnárodním business plánem. Ve vizi Panevropské unie spatřoval Otto von Habsburg jedinou životaschopnou alternativu pro Evropu, řítící se ve dvacátých a třicátých létech do temnot nacismu a komunismu. Již na počátku třicátých let vede Otto nelítostný boj s postupnou nacizací německé společnosti. V lednu 1932, kdy se rozhodovalo o budoucí tváři Německa, navštívil Otto von Habsburg Berlín. Jednal zde s představiteli demokratických stran a byl rovněž přijat německým prezidentem Paulem von Hindenburgem. Starý pruský voják a tradiční monarchista si dokonce k této příležitosti oblékl maršálskou uniformu a připjal si všechna rakousko-uherská vyznamenání, která obdržel během I. světové války. August Vilém, syn bývalého německého Císaře Viléma II., který bohužel "konvertoval" k nacismu a byl členem SA, nabídl Otovi, že mu zprostředkuje setkání s Adolfem Hitlerem.

Tuto možnost Otto von Habsburg odmítl, neboť s lidmi tohoto ražení nehodlal hovořit. Nebylo jednat o čem, neboť politicky a duchovně tito muži stáli zcela na protilehlých stranách.

Když se nacisté v roce 1933 dostali k moci, navázal Otto kontakty se svými německými přáteli a pomáhal německým židovským rodinám opouštět vlast a nalézt bezpečný exil.

Souběžně s těmito aktivitami, usiloval Otto o návrat do Rakouska. V předvečer nového celosvětového střetu se zdálo, že se pod tlakem nacismu Rakouská republika zhroutí. Otto von Habsburg byl politickou veličinou, která mohla tuto zemi sjednotit a společně s dalšími zeměmi bývalé monarchie razantně postupovat proti nacistickému ohrožení. Bohužel představitelé zemí, které před dvaceti lety tvořily jeden státní celek podceňovali nebezpečí nacismu a zároveň se báli tohoto mladého Habsburka, který byl pln síly a své politické protivníky zahanboval svým rozhledem a vzděláním.

Rakušané však byli republikánským systémem zklamáni, neboť za dvě desetiletí trvání republiky se nedočkali politické ani ekonomické stability. Mnozí Rakušané bohužel začali rovněž slyšet na líbivá hesla národního socialismu. Z prachu minulosti se opět vynořilo ono tzv. Velkoněmecké řešení Otto von Bismarka.

V Rakousku se kolem roku 1932 formuje monarchistické hnutí, jenž se objeví na politické scéně jako silný subjekt nesoucí název Eisernen Ring (Železný kruh).

V roce 1933 dochází v rakouské republice k politickému zvratu a moci se ujímá autoritativní vláda kancléře Dolfusse. Ta pod tlakem vnitřních rozporů v Rakousku rozpouští parlament, zakazuje komunistickou stranu i další levicové organizace a násilně potlačí dělnické povstání, které proti ní vypukne v roce 1934 ve Vídni. Zároveň však tato vláda odmítá národní socialismu a hájí jednoznačně nezávislost Rakouska na Německu. Kancléř Dolfuss se dokonce zabýval možností využít stále sílícího vlivu legitimistické hnutí (monarchistické hnutí) jako hráze proti politickým tendencím, které chtěly Rakousko orientovat na Třetí říši. V červenci 1934 se rakouští nacisté pokusili o státní převrat. Obsadili rozhlas, zavraždili kancléře Dolfusse a připravovali obsazení Rakouska nacistickými vojsky.

Na hranicích Rakouska s Bavorskem byly připraveny tzv. rakouské prapory, aby z rakouských zemí učinily další provincie "Tisícileté říše". Tehdy však zasáhl Benitto Mussolini, který vyslal na hranice Itálie s Rakouskem čtyři divize a prohlásil, že anexi nepřipustí. Tehdy tímto způsobem zachránil rakouskou nezávislost.

Kancléřem nové vlády se stal přesvědčený monarchista Kurt von Schuschnigg. Byl přesvědčen, že za stávajících podmínek je možné monarchii opět restaurovat a nabídnout kvalitní politickou alternativu v moři politické podprůměrnosti. Chtěl však ještě nějaký čas vyčkat, než se situace uvnitř Rakouska poněkud stabilizuje a Otu vyzval k trpělivosti. Nebyla zde totiž jen nebezpečí vnitřní, ale rovněž i vnější. Například státní i vojenská moc Československé republiky, velmi bedlivě sledovala každý krok následníka, který byl přeci legitimním následníkem rovněž českého trůnu.

Kancléř Kurt von Schuschnigg zatím podnikl přípravné kroky. Dne 10. července 1935 bylo dosaženo zrušení zákonů, které vypovídaly Habsburky z Rakouska a konfiskovaly veškerý majetek Arcidomu habsburského. V dubnu 1936 byl znovu zřízen rodinný zaopatřovací fond a 1. ledna obdrželi Habsburkové zpět osobní majetek.

Kurt von Schuschnigg a Otto von Habsburg se aktivně setkávali a rovněž probíhala čilá korespondence. Na jaře 1937 se však garant nezávislosti Rakouska Benitto Mussolinni, politicky sblížil s Adolfem Hitlerem a v otázce Rakouska mu ustoupil. Hitler nyní dal jednoznačně najevo, že pokud se rakouská politická reprezentace pokusí restaurovat monarchii, tak wehrmacht okamžitě rakouské země obsadí.

Rakousko zůstalo osamoceno. Stejným způsobem bude za nějaký čas vydáno na pospas i Československo, které naivně spoléhalo na západní spojence. Politika appeasementu Francie, Británie i USA odsoudila tyto malé zemičky, kdysi sdružené v hrdé a mocné monarchii Rakousko-Uherské, k zániku pod křídly německého orla, nesoucího v pařátech staroindický symbol úspěchu a štěstí.

V této kritické situaci se Kurt von Schuschnigg, ač velmi nerad, rozhodl odložit restauraci monarchie. Otto von Habsburg se s kancléřem setkal ještě v prosinci 1937 inkognito v opatství Einsiedeln ve Švýcarsku. Oba byli v nebezpečí života, neboť nacističtí agenti byli téměř všude. Naděje na záchranu Rakouska jako nezávislé země se však rozplývala. Kurt von Schuschnigg byl politicky přinucen 12. února 1938 v Berchtesgadenu uzavřít s nacistickým Německem dohodu, která de facto likvidovala nezávislost Rakouska.

Otto von Habsburg se nevzdal a obrátil se na Kurta von Schuschnigg s návrhem, aby jej pozval do Rakouska, podal demisi a jmenoval jej kancléřem. Byl rozhodnut vést s Německem válku, s vědomím, že Rakousko vojensky uhájit nelze. To, že měl Otto von Habsburg skutečně hrdost i odvahu se nedá popřít. Je docela možné, že pokud by se Rakušanům zdařilo, alespoň na nějaký čas ubránit své hranice, vytvořily by se podmínky k zapojení Československa do konfliktu a možná i dalších zemí. Kdo ví jak by se za těchto okolností dějiny vyvíjely.

Je velmi zajímavé, že vojenská operace wehrmachtu, která připojila Rakousko k Třetí říši, nesla krycí název "Operace Otto". Je zřejmé, že následníka trůnu a možných důsledků jeho politické činnosti se obávali jak nacisté, tak později komunisté.

V roce 1938 politická reprezentace I. republiky zradila nejen vlastní ideály, ale rovněž spojenectví která uzavřela se ukázala být jen pouhou virtuální realitou. Je znám výrok E. Beneše "raději Hitler než Habsburk". Toto šokující zvolání z konce třicátých let se vázalo k reálné možnosti vytvořit společnou frontu s Rakouskem proti nacistickému Německu. Jenže nenávist k Habsburkům a obava o vlastní moc a pozice zaslepila republikánům nejen oči, ale zřejmě zatemnila i rozum. E. Beneš musel vědět, stejně jako tehdejší československá generalita, že obrana hranic s Rakouskem je slabá, neboť se nikdy nepočítalo s agresí z této strany, a že pokud Rakousko padne, tak to bude vážný problém obranyschopnosti celého tehdejšího Československa. Přesto jakákoliv možnost bojovat společně s Rakouskem proti nacistickému Německu, zvlášť kdyby Rakousko reprezentoval Ota Habsburský, nebyla pro ně přijatelná. V tomto ohledu však E. Beneš a politická reprezentace I. republiky jednala v rozporu se zájmy země a vlastního obyvatelstva. Celá situace je o to tragičtější, že odhodlání československých vojáků bojovat bylo obrovské a dočkali se jen emigrace vlastních politických vůdců, museli složit zbraně a na svých zádech pocítili zradu spojenců, kteří před dvaceti lety likvidovali "starou vlast" a slibovali podporu.

Dr. Otto von Habsburg se stal jediným rakouským politikem, který nebojácně vystoupil proti okupaci Rakouska a těsně po anexi nechal ve světovém tisku zveřejnit memorandum. V něm důrazně protestoval a odsoudil postup nacistického Německa vůči Rakousku. Stal se mluvčím rakouské politické opozice v emigraci, otevřel kancelář pro rakouské uprchlíky, jimž pomáhal v útěku a pokusil se vytvořit rakouskou exilovou vládu. Exilová vláda však nevznikla, neboť narážela na nechuť rakouských socialistů spolupracovat s následníkem trůnu a než došlo k nějaké dohodě, nacistická vojska obsadila i Belgii, tehdejší domov císařské rodiny. Zámek Ham, byl nacisty několik hodin po odjezdu rodinných příslušníků bombardován.

Rodina uprchla a Německé úřady vydaly na Ottu zatykač. Je v něm viněn z velezrady a tedy vlastně odsouzen k trestu smrti zastřelením. Otta odlétá 4. března 1940 do USA, kde v New Yorku zřizuje kancelář a začíná podnikat politické výjezdy po USA. Již po svém příjezdu 10. března 1940 se setkal s prezidentem Rooseveltem a snažil se jej přesvědčit o nutnosti po válce obnovit Rakousko jako nezávislý stát. Zároveň již tehdy varoval před vlivem Sovětského svazu a komunistickou ideologií, která je schopna rozvrátit demokratický svět. Bohužel prezident Roosevelt si tato nebezpečí příliš nepřipouštěl a jeho poněkud servilní politika vůči J. V. Stalinovi bude poválečný svět stát velmi mnoho. Otto von Habsburg pořádal četné přednášky, psal články do prestižních časopisů, scházel se s významnými politiky a všude zdůrazňoval, že Rakousko bylo znásilněnou zemí, která byla protiprávně obsazena národně socialistickým Německem.

Následník dokonce zorganizoval rakouskou vojenskou jednotku, která se stala součástí americké armády. Jako první se do tohoto praporu přihlásili jeho bratři Felix, Karel Ludvík a Rudolf.

Ve dnech 19 - 24. srpna 1943 se v Quebecu konala konference protifašistických velmocí a zde se Otto von Habsburg setkal s Winstonem Churchillem. Vedli spolu dlouhý rozhovor o střední Evropě, kde se kdysi rozkládala Rakousko-Uherská monarchie a po které zbylo jisté politické vzduchoprázdno. Hledali možné alternativy poválečného uspořádání této oblasti. Otto se snažil W. Churchilla přesvědčit, že rozdělení Rakouska na západní a východní zónu není šťastné. Rodině Habsburků v čele s Ottou se skutečně během světového konfliktu podařilo obhájit, že Rakousko si zaslouží nezávislost. Podařilo se rovněž ovlivnit to, že po válce Sovětský svaz nezískal v této zemi politickou převahu. Zde se nalézá jeden ze zdrojů nenávisti sovětských a vůbec všech komunistů vůči novodobým Habsburkům.

I když Otto a rodina udělala maximum, aby před západními mocnostmi uhájila čest Rakouska, nebyl Otto západními spojenci povolán k poválečné obnově své vlasti. Je paradoxní, že politickou moc spojenci předali člověku, který v roce 1938 s nadšením vítal vojska národně socialistického Německa. Byl jím socialista Karl Ranner. Nyní byl poslušným pomahačem sovětské okupační správy a téměř do prázdná zaznívala Ottova varování, že západní mocnosti mohou velmi rychle ztratit vládu nad celým Rakouskem. Prozatímní vláda samozřejmě opět zavedla ústavu z roku 1920 se všemi proti Habsburskými zákony. Než se ovšem tak stalo, pokusil se Otto společně s mnoha monarchisty z Tyrolska prosadit, aby bylo uspořádáno všeobecné lidové hlasování o další podobě Rakouska. Formovala se monarchistická strana, která měla značnou podporu obyvatelstva, které se obávalo, že sovětský systém spolkne také rakouské země. Tato strana byla sovětským komisařem okamžitě zakázána. Otto napsal dopis prezidentu USA H. Trumannovi, v němž konstatoval, že Rakousko je na nejlepší cestě stát se jedním ze satelitů Sovětského svazu. V prozatímní vládě bylo kromě socialisty Karla Rannera, který se dal sovětům sám k dispozici, 10 socialistů, 7 komunistů a 9 členů lidové strany Rakouska.

H. Trumann na dopis reagoval rozpačitě a nemínil nic podniknout a tak podnikla Rannerova vláda. Habsburky z tyrolského Innsbrucku (tehdy to byla francouzská okupační zóna) opět vyhostila a to způsobem, jež se neobešel bez vyhrožování. V lednu roku 1946 tedy rodina opět opustila rakouské země.

Otto von Habsburg nyní pobýval střídavě ve Francii, Španělsku, Portugalsku, Liechtensteinsku. Věděl, že největším nebezpečím je nyní komunismus a sovětský vliv ve střední Evropě. Byl-li nacismus v jádru přihlouplý a primitivní, tak komunismus měl veškerá lákavá plus pro nadcházející časy. Otto vždy hájil konzervativní demokratické principy, za jejíž platformu považoval křesťanství a jeho morální rozměr. Uvítal tedy řeč W. Churchila v roce 1946 ve Fultonu, která byla jasným signálem pro Sovětský svaz a konečně dávala věcem pravá jména. Sovětskému svazu v čele s J. V. Stalinem se bohužel na konci války podařilo vyvolávat dojem solidního politického partnera. Skutečnost byla však zcela jiná a ve skrytu komunistický režim pouze rozšiřoval svůj politický vliv a jeho tzv. osvobozování od nacismu mělo především světovládné ambice, zcela totožné s ambicemi rozdrceného nacistického Německa.

V roce 1950 Otto založil CEDI (Evropské dokumentační a informační centrum), což byla organizace, která měla "soustřeďovat ve všech evropských zemích síly ochotné bránit zásady evropské křesťanské kultury a západního myšlení".

V poválečných letech Otto navštěvoval své krajany, kteří prchali z oblastí sovětského vlivu. Byli soustřeďováni v utečeneckých táborech v západních okupačních zónách v Německu. Otto se v jednom z těchto táborů seznámil s princeznou Reginou von Sachsen-Meiningen, která zde sloužila jako zdravotní sestra. Svatba se konala 10. května 1951 a snoubenci zvolili místem sňatku kostel "Des Cordeliers" v Nancy. Tato událost byla skutečnou demonstrací vřelých citů mnoha lidí ze zemí bývalého Rakousko-Uherska. Především mladá generace byla překvapena, jací Habsburkové vlastně jsou. Jejich obraz byl přeci jen po léta zkreslován a démonizován. Sňatek byl uzavřen ve mši svaté za asistence čtyřiceti kněží z Rakouska a Uher. Hlavním celebrantem byl monsignor Lalier a po mši zazněla nejen Rakousko-Uherská hymna, ale také Svatováclavský chorál.

Manželé se nejdříve usadili v Clairfontaine ve Francii a v roce 1954 se přestěhovali do bavorského městečka Pöckingu, kde žijí dodnes. Dům který obývají nazvali Villa Austria, aby byl němou vzpomínkou odpírané touhy po vlasti.

Z jejich manželství vzešlo sedm dětí nejdříve pět dcer a potom dva synové. Prvním dítětem byla Andrea (30.5.1953), pak následovala dvojčata Monika a Michaela (13.9.1954), Gabriela (4.10.1956) a Walburga (5.10.1958). Šedesátá léta jsou však ve znamení mužských potomků a dědiců kontinuity rodu. Dne 11.1.1961 se narodil Karel a 16.12.1964 Pavel Jiří.

Dr. Otto von Habsburg během padesátých let pracuje v Panevropské unii a publikuje. Na všech fórech obhajuje myšlenku silné, spojené a křesťanské Evropy. V roce 1953 vydává knihu "Rozhodnutí pro Evropu" ve které brání své přesvědčení, že rozbití Rakousko-Uherské monarchie bylo chybou, která se potvrdila následným historickým vývojem. Další zajímavou publikaci vydává v roce 1957, kde nastiňuje ekonomický a státoprávní model, který považuje za optimální. Návrat rodiny do vlasti nebyl pořád žádoucí a po odchodu okupačních sovětských vojsk v roce 1955 nová Rakouská republika opět aktualizovala proti Habsburské zákony. V roce 1958 přijal rakouský parlament zákon, který následníku trůnu zapovídá nazývat se Ottou rakouským a přikazuje mu užívat jméno Dr. Otto von Habsburg-Lothringen.

Dr. Otto von Habsburg v roce 1955 požádal o německé státní občanství, které získal. Koncem padesátých a začátkem šedesátých let si Otto klade otázku, jak vlastně postupovat dál v úsilí o naplnění svých nároků. Zdá se, že staré postupy se neosvědčily a Rakouská republika přeci jen trvá již dvě generace. Sílilo v něm přesvědčení, že pokud trvání na legitimních právech brání jeho politické činnosti ve prospěch spojené Evropy a Rakouska je nutné se těchto práv zříci, neboť neexistují abstraktní práva. To co v následující době učinil, jako jisté gesto, nebylo unáhlené a již vůbec ne nepromyšlené. Nechtěl být neustálým exulantem a své děti vrhnout do téže role. V dopise Rakouské spolkové vládě z 31. května 1961 se zřekl pro svou osobu nároku na rakouský trůn. Tímto měl právně vyhasnout zákaz návratu do vlasti. Pro Ottu to nebyl jednoduchý krok, neboť byl vychován k vědomí, že jednou opět bude sloužit své vlasti v roli císaře. Ani tento krok však nebyl pro socialistickou vládu v Rakousku dostatečný pro udělení občanství a přijetí do země. Otto se musel ještě domáhat svého práva u mezinárodního soudu a teprve 24. května 1964 byla spolková vláda Rakouska vyzvána, aby vyhoštění ukončila. Politická situace v Rakousku byla kvůli rozsudku tak napjatá, že se Otto rozhodl nevyužít nyní svého práva návratu. Teprve až když v roce 1966 byla ve volbách na hlavu poražena Socialistická strana Rakouska (SPÖ) a novou vládu vytvořila Lidová strana Rakouska (ÖVP), byl Ottovi vydán rakouský pas a vráceno občanství. Atmosféra mezi politickým vedení Rakouska a Otto von Habsburgem se pozitivně změnila až začátkem sedmdesátých let, kdy mu bylo výslovně povoleno vyvíjet na rakouském území politickou činnost. Dr. Otto von Habsburg však již tuto možnost příliš nevyužil. Angažuje se v bavorské Křesťansko-sociální unii (CSU) a 10.června 1979 byl zvolen do Evropského parlamentu ve Štrasburku. V roce 1971 převzal vedení Panevropské unie po zemřelém Richardu hraběti Coudenhove-Kalergim.

V evropském parlamentu se angažoval především ve prospěch středoevropských zemí, které byly zatím v temnotách komunismu a snažil se západní společnost připravit na možnost zhroucení východního bloku. Pokud k tomuto dojde nastane vakuum, které musí západ využít pro integraci těchto zemí do západních struktur. Tato angažovanost vynesla Ottovi pouze nenávist komunistických a socialistických žurnalistů, jak na východě, tak na západě. Dr Otto von Habsburg je nejen politickou osobností, ale rovněž evropským myslitelem, historikem a filozofem. Za svůj dosavadní život publikoval pětadvacet knih a napsal nesčetné množství článků a přednášek. Vždy ve svém životě obhajoval hodnoty, které v Evropě vzešly z křesťanské kultury a mravních norem křesťanství. Ve svém politickém a společenském působení vždy hájil principy parlamentní demokracie, svobodu jednotlivce, sociálně-tržní hospodářství a myšlenku sebeurčení národů.

Na počátku osmdesátých let se atmosféra v Rakouské republice mění a mladší generace se postupně vymaňuje z předpojatosti a předsudků vůči rodu Habsbursko-Lotrinskému. Když císařovna Zita slavila v roce 1982 své devadesátiny, byl s ní v rakouském rozhlase vysílán rozhovor a televize dokonce uvedla pořad "Korunní svědkyně". Již v roce 1980 správní soud rozhodl, že mohou do země přicestovat členové rodu, kteří se narodili po roce 1918, aniž by se přitom zřekli práva na rakouský trůn. Byly však učiněny výjimky. V roce 1982 bylo císařovně Zitě dovoleno podniknout dvě cesty do Rakouska. První se uskutečnila 16. května 1982 a proběhla bez veřejného ohlášení. Druhá proběhla od 17 srpna do začátku září a tato návštěva vzbudila nečekanou příznivou reakci u rakouského obyvatelstva. Lze říci, že ledy byly konečně prolomeny.

Císařovna, která byla po většinu svého života neustálým vyhnancem, zemřela 14. března 1989 ve svých 96 létech. Mohla již spočinout v kapucínské kryptě rodu Habsbursko-Lotrinského, jako žena, matka, křesťanka a císařovna, která dostála svému poslání, kterému po celý život věřila. V současné době nastupuje mladší generace. Legitimním nositelem Císařské koruny, koruny Svatováclavské a Svatoštěpánské koruny je nyní syn Otty Habsburského Karel, který rovněž vystupuje před veškerou veřejností za celý rod. Rod Habsbursko-Lotrinský je pro mnohé současníky jediným reprezentantem nejen časů minulých, ale rovněž nadějí, že vláda se jednou stane opět službou a moc nebude spočívat na chytráctví, ekonomických machinacích či pustém populismu, ale především na charakteru těch, kteří jej osvědčili v dobách příznivých i nepříznivých.

D. Hibsch 2005

zpět na úvodní stránku