Otto von Habsburg: Češi by se měli narovnat

Syn posledního císaře o monarchii, receptu na dlouho-věkost, šedesáti cigaretách denně a o tom, jak se Morava stala vzorem pro Namibii.

PRAHA 28. února 2003 - Na zažloutlé fotografii vystavené ve vile Austria v Pöckingu poblíž Mnichova chová starý mocnář František Josef na klíně malého chlapečka v bílých šatech. Ten hoch se jmenuje Otto von Habsburg, dnes mu je devadesát let a právě stojí proti nám. V případě jiného sběhu dějinných událostí by dnes byl rakousko-uherským císařem a českým králem. Na svůj věk neuvěřitelně energický syn posledního panovníka Karla I. a bývalý poslanec Evropského parlamentu usedá do nejvyššího křesla v místnosti (˝On sedí rád výš,˝ vysvětluje nám jeho tajemnice Eva Demmerleová) a vydává se ve vzpomínkách na cestu časem zpět na začátek dvacátého století.

Cítíte někdy nostalgii, když vzpomínáte na časy monarchie?

Podívejte se, nostalgie není příliš plodná. Co bylo, to bylo. Nikdy jsem neměl mentalitu penzionovaných generálů, kteří na pískovišti opakují bitvy, jež prohráli.

Byl jste tehdy ještě malé dítě, ale jaké jsou vaše vzpomínky na tu dobu?

Co si tak pamatuje čtyřleté dítě? Návštěvu letiště, návštěvu Franze Josefa, jeho pohřeb. Tyhle velké události, ale to je všechno.

Jaká je vaše nejstarší vzpomínka?

Ta úplně nejstarší pochází pravděpodobně z doby, kdy mi byly tak dva a půl roku. Navštívili jsme Miramare u Terstu. Pamatuji se na lodě, které projížděly kolem. Měl jsem radost, když jsem se do Miramare později zase mohl podívat. Je to překrásné místo.

Jak jste prožíval chvíle, když jste musel s rodiči odejít v roce 1919 do exilu?


Rodiče tehdy udělali něco, co od nich bylo velmi chytré. Nás děti od všech těch událostí co možná nejvíc izolovali. Ty události byly opravdu dramatické, ale nás se dotýkaly jen velice málo. Z té doby u mě tedy nevznikly žádné komplexy - ani co se týče vztahů k lidem, ani co se týče vztahů k zemím.

Co bylo motto, krédo vašeho otce?


Toho jsem vlastně vůbec neviděl. Vždyť byl za první světové války jediným monarchou či hlavou státu, který byl na frontě. Odtud pocházely jeho snahy nastolit mír. Věděl, co je válka, a na rozdíl od ostatních pánů z jeho úřadů, kteří udělovali rozkazy, chtěl válku ukončit. Přišel sice příliš pozdě, ale alespoň to zkusil.

Vyrůstal jste v materiálním bohatství, ale prý jste šetrný, skromný člověk...


Když je člověku méně než sedm, tak o nějakých rozdílech ani neví, a proto nehrají roli. Mě jisté věci nezajímají, jiné mě zajímají více. Odjakživa jsem byl politickým člověkem, takže mě zajímá politika. Ostatně není divu, protože pocházím z rodiny, která byla v politice 600 let. Myslím, že to mělo silný vliv i na moje děti.

Jaké vlastnosti jste zdědil po svých habsburských předcích?


Myslím, že jsem skutečně pilný člověk, pracuji velmi mnoho. A dělám to rád, baví mě to. Tohle vidím i u svých dětí. Ne u všech, některé tedy tak pilné nejsou, ale některé ano. Dobře se prosadily. Tak to bylo u Habsburků vždy, je to známo i z historie.

Jako mladý muž jste měl velké politické ambice. Když vám bylo dvacet pět a Hitler se chystal obsadit Rakousko, nabídl jste Vídni své služby jako potenciální kancléř, ale byl jste odmítnut. Něco podobného se stalo i po válce. Nebyl jste zklamaný?


Ne. Kdo neumí přijímat rány, nemůže být v politice. Ať je třeba bankéřem. Zmínil jste mou nabídku Schuschniggovi (rakouskému kancléři z let 1934-1938). To už byl akt zoufalství. Řekl jsem, že je nutné postavit se na odpor, že Rakousko se musí bránit. K tomu byly důvody. Byl jsem jedním z mála, kdo četl Mein Kampf. Prostě jsem věděl, co ten chlap chce provést. Věděl jsem, co se stane, až přijde k moci, že to povede k válce. To je stejné jako se Saddámem Husajnem. Ale Schuschnigg byl proti něčemu takovému. Snažil jsem se kontaktovat všechny možné akceptovatelné politiky, ale všichni odmítli, protože nikdo se nechtěl stát členem sebevražedného komanda. Byl jsem přesvědčen, že odpor se musí klást. Protože když se země nebrání, je nebezpečí, že už se nikdy nepostaví na nohy. Zmýlil jsem se. Pak přišlo Československo, které bylo plně vyzbrojeno a vzdalo se, aniž zazněl jediný výstřel.

Zmínil jste Husajna. Jaký je váš názor na situaci kolem Iráku?


Jsem velmi šťastný, že naše země... (zarazí se) Podívejte se: Které to jsou země, které ihned a odpovědně reagovaly? Všechny leží v blízkosti Ruska: baltské státy, Česká republika, Polsko, Maďarsko. Po pádu železné opony si uvědomily, že potřebují ochranu Američanů před supervelmocí, která je na druhé straně a kterou není zrovna možné považovat za supervelmoc míru. Proto jsem byl velmi šťastný, že se tyto země vyjádřily solidárně.

Myslíte si, že se má pokračovat v diplomatických jednáních?


Pokud je šance vyřešit to bez války, pak samozřejmě. Ale když se Saddámovi dovolí dále se vyzbrojovat, bude to hodně nebezpečné.

Myslíte si, že monarchie se dá obnovit v zemích, kde byla zrušena?


Za prvé: Ve staré formě ne. Za druhé: Kdo si něco přečetl o světových dějinách, ví, že vždy byla různá státní uspořádání. Je stejně nerealistické říkat, že něco bude, stejně jako že už nebude. Státní uspořádání je relativně méně důležité než smysl státu. Stát, takový jaký bychom si ho měli přát, by měl zaručit individuální práva a právní systém. Když se někdo bude snažit prosadit monarchii ve Švýcarsku, budu proti. Ve Španělsku budu jejím zastáncem.

Také v Česku se po převratu objevily promonarchistické hlasy. A vy jste byl často uváděn jako kandidát pro případný trůn, protože jste vlastně jeho následníkem. Co to pro vás znamená?


(usmívá se) To je zcela nerealistické. Člověk se nemá snažit prosazovat nerealistické věci.

To se týká i vašich synů a další generace?


Můj druhý syn je velvyslancem Maďarska. Proč ne? Dělá to dobře. Mí synové jsou naštěstí stejného založení jako já. Nejsou žádní doktrináři. K něčemu, co je sekundární, se nemá přistupovat, jako by šlo o něco primárního. To je vždycky chyba. Lidé tu nejsou kvůli státu, nýbrž stát je tady pro lidi.

V roce 1961 jste se vzdal následnických nároků...


... já jsem si je nezrušil, připravili mě o ně.

... ale vaši bratři to neudělali. Mají jiný názor?


Tady směšujete dvě věci. My jsme dlouho do Rakouska nesměli. Proč jsem tenhle dokument podepsal a přijal? (prohlášení, v němž se vzdává nároku na trůn) Protože jsem viděl, že pro zájmy střední Evropy je lepší prosazovat Evropskou unii. To byla realita. Po zkušenosti s národním socialismem a později komunismem už není možné dále existovat v malých státečkách. Měl jsem dost kontaktů a přesně jsem věděl, že když to nepodepíšu, nebudu mít žádnou možnost činit to, co bych činit měl. Mí bratři byli v téhle věci méně angažováni a mohli si dělat, co chtějí. Nebyl bych to také býval udělal, kdybych tehdy neviděl, že to je správná cesta ve všeobecném zájmu. Ovšem požadavky, aby se člověk zřekl vlastní rodiny, jsem považoval vždy za absurdní a nikdy bych jim v tom nevyšel vstříc. Ale tohle jsem překousl, protože jsem si řekl, co je můj úkol.

Co říkáte tomu, že v české historické literatuře a tisku Habsburkové mnohdy vystupují v negativním světle. Habsburkové byli těmi, kdo porazil Čechy na Bílé hoře a kdo stál za jejich germanizací, kdo...


... ano. Kdyby vyhráli obránci Bílé hory, dnes by žádní Češi nebyli. Všichni by byli ve skutečnosti poněmčeni.

Jak to?


Protože na straně těch, kteří prohráli, byli samí Němci. Češi byli na druhé straně. Ale pak to mělo trošku nešťastný průběh...

V jednom článku jsem dokonce četl, že když jste byl v Praze, nechal jste se úmyslně vyfotografovat na Staroměstském náměstí, kde Habsburkové nechali popravit české šlechtice.


To není pravda (klidně). Co všechno se nepsalo! (Jeho tajemnice, která si rozhovor nahrává na vlastní diktafon, důrazně protestuje: To je nesmysl!) Ještě k Evropské unii. U nás se teď často diskutuje o tom, co České republice vstup do EU přinese, ale méně o tom, čím by jí vlastně mohli být prospěšní Češi. Věděl byste o něčem?

Dám vám upřímnou odpověď. Stalo se to teď 19. listopadu, kdy Evropský parlament přizval všechny uchazečské země. To je skvělá věc. Každý tam mohl mluvit ve své řeči, k dispozici byly překladatelé. Všichni hovořili svým jazykem - s výjimkou Čechů. Ti mluvili anglicky. To mě hrozně rozzlobilo. Vždyť naše jazyky přece musíme uplatnit! Nemůžeme se podílet na té beztvaré kaši! Máme přece nekonečně dlouhé dějiny, jazyky, kulturu, tradici. Musíme se trochu napřímit. Česká strana tohle neudělala. Jeden pán tam tedy česky mluvil. Díky bohu. Jinak mi to ale bylo strašně líto.

V Praze nyní probíhají prezidentské volby. Nahradit Václava Havla má šanci i Václav Klaus. Co mu říkáte jako novému prezidentovi?


Řeknu to anglicky: No comment. Pan Klaus určitě anglicky rozumí (směje se).

V rozhovorech jste často s uznáním mluvil o Václavu Havlovi, ale je ještě nějaký Čech, kterého si vážíte?


Tak třeba Palackého, pochopitelně. To byl velký historik, muž, který velmi přispěl k tomu, že se Češi znovu probudili k životu.

Protože řekl, že kdyby Rakouska nebylo, museli bychom si ho sami vytvořit?


Nejen kvůli tomu. Řekl toho mnoho jiného a stejně dobře.

Co je podle vás největší rozdíl v mentalitě mezi Čechy a Němci?


Na to je velice těžké odpovědět. Přirozeně mezi Němci a Čechy bylo vždy napětí, ačkoli se objevila období neuvěřitelné spolupráce. Zmínil bych moravské vyrovnání jako jednu z nejlepších věcí, které kdy vznikly. Tehdy (v roce 1905) na Moravě proběhly nepokoje, ale hned následující den se podařilo Němce a Čechy dostat k jednacímu stolu. Předsedajícím byl Žid. Byl to židovský poslanec z Brna. Promiňte, nechci Čechy srovnávat s černochy, ale tento příklad byl pak svého času využit při dekolonizaci Afriky. Tehdy žilo v Severozápadní Africe, která se dnes jmenuje Namibie, dvanáct národů. Byl jsem tam tehdy. Nenávist mezi těmi národy byla nepředstavitelná. Sám jsem viděl ve škole ve Windhoeku dvůr, kde si o přestávce hrály děti, rozdělené ostnatým drátem na část pro Herery a Owamby (což byly dva největší národy), aby se nepozabíjely. A pak jim někdo přinesl myšlenku moravského vyrovnání. Když dnes čtete namibijskou ústavu, vidíte, že se tam dostalo spousta myšlenek z Brna. Je neuvěřitelné, co středoevropský duch v africké buši dokázal. Dnes jsou ty problémy mezi těmi dvanácti národnostmi odstraněny... Tedy ne úplně. Stále tam jsou incidenty.

Jaký význam má podle vás příslušnost k aristokracii?


Je to jen instrument. Když z toho někdo něco dělá, dá se z toho něco udělat. Ale když člověk není na výši, je to beze smyslu.

Z vašich sedmi dětí si jen vaše dcera Gabriella vzala někoho z měšťanské rodiny, ostatní potomky šlechtických rodů. Je to náhoda, nebo jste jim dal nějaké doporučení?


Já jsem jim do toho nemluvil. Držel jsem se zpátky. Mohou si dělat, co uznají za vhodné. A myslím si, že udělali dobře.

Máte kontakty s lidmi z českých šlechtických rodin?


K některým ano, k některým ne. Občas se setkám například s Lobkowiczi. Ale mám kontakty i do jiných prostředí.

Kdy jste se naposledy setkal s někým z Česka?


Teď 19. listopadu, s tou poslaneckou delegací. Hovořil jsem s tím poslancem, který se odvážil mluvit česky.

Čemu podle vás vděčíte za vaši vitalitu a kondici?


Snad tomu, že jsem nebyl a nejsem pesimista. Pesimista obvykle onemocní. Vždy jsem dělal věci pro budoucnost, nepohřbíval jsem sám sebe do minulosti. Pak člověk vidí, co krásného se dá dělat, co krásného vlastně v tomhle světě je. Že vůbec není žádný důvod reptat. A pak to samozřejmě souvisí i s tím, že moje matka zemřela ve věku 93 let.

Nikdy jste nekouřil?


Kouřil jsem a jak! (téměř hrdě) Kouřil jsem jako komín. Během druhé světové války jsem vykouřil až šedesát cigaret denně. Přestal jsem, když vypukla korejská válka. Mě vždy ovlivňovaly politické události. Když válka začala, letěl jsem z Londýna do Paříže, tehdy byly ještě vrtulové letouny a bylo víc vidět, takže jsem se díval na Kanál a přemýšlel jsem: To je šílenství! Kouřím tolik, jsem závislý na cigaretách a zatím nikdo neví, jestli nebude světová válka. Tak jsem cigaretu uhasil a bylo hotovo.

Auto ještě řídíte sám?


Ještě před dvěma a půl lety jsem řídil. Pak jsem měl nehodu, kterou jsem nezavinil, a od té doby mám problém s levou rukou. No, bylo mi tehdy už 88. Ale moje žena šoféruje. Taky je o dvanáct let mladší.

Když vás záchranáři zakrváceného tahali z rozbitého auta a někdo křičel ˝Rozřízněte mu košili!˝, prý jste reagoval: ˝Proboha ne, je úplně nová!˝ Máte ji ještě dnes?


Ne. Nakonec ji stejně rozřízli.

Vladimír ŠEVELA LN: 28.2.2003

zpět na úvodní stránku