Pragmatická sankce

Pragmatická sankce císaře a krále Karla VI. z roku 1713 byla přijata pro případ, že Karel VI., poslední mužský člen Habsburského rodu, nezanechá mužské potomky. Stanovila nedílnost habsburských království a zemí i v případě vymření Habsburského rodu v mužské linii a pro tento případ stanovila pořadí nástupnictví žen podle prvorozenství (primogenitury). Prvá v pořadí byla dcery posledního panovníka Karla VI. - Marie Terezie a její sestra a dcery jeho již zemřelého staršího bratra Josefa I., pak dcery jejich otce Leopolda I., tj. sestry Josefa I. a Karla VI. Pragmatická sankce byla přijata jednotlivě Zeměmi Koruny české (Královstvím Českým 12.10.1720, Markrabstvím Moravským 17. 10. 1720, Vévodstvím Slezským 21. 10. 1720), Královstvím Uherským (19.6.1723), Královstvím Chorvatsko-Slavonským, tehdejšími zeměmi Rakouskými, tehdejším Rakouským Nizozemím, tj. Belgií a Lucemburskem, Vévodstvím Milánským a dalšími. Pragmatická sankce byla základním zákonem Rakouského, a později Rakousko-Uherského mocnářství do roku 1918.

Habsbursko-Lotrinská dynastie je po přeslici přímým, genetickým a legitimním pokračováním předchozích českých dynastií, Přemyslovců, Lucemburků, Jagelonců. Císař a král bl. Karel I., jeho bratr a jejich potomci jsou po přeslici i potomky Jiřího z Poděbrad, jediného českého krále, který nebyl ani po přeslici potomkem přemyslovské dynastie, ani se do ní nepřiženil.

Pragmatická sankce zachovávala personální unii suverénních království a zemí pod vládou společného panovníka, ale zároveň uzákoněním nedílnosti vytvářela předpoklady pro přeměnu personální unie v unii reálnou. Rozdíl nebyl na prvý pohled příliš patrný. Zahraniční politika náležela do resortu panovníka a byla vždy společná, vojsko bylo společné od 16. stol., kdy byla zřízena Dvorská válečná rada. Jednotlivá království a země přispívaly na společnou obranu, zpočátku proti Turkům, později obecně. Dvorská komora, tedy společná správa financí panovníka existovala rovněž od 16. stol. Všechna království a země pod vládou Habsburků prokázaly v době války o dědictví rakouské (v počátcích vlády Marie Terezie) obdivuhodnou soudržnost a vůli setrvat pod vládou dynastie a ve vzájemném svazku. Reálná unie Zemí Koruny České, Dědičných Zemí Rakouských, Království Uherského a Království Chorvatsko-Slavonského se postupně stávala skutečností i bez formálního ustavení. Ustavení společných politických orgánů bylo jen otázkou času, iniciativa v něm byla na straně dynastie. Bylo na straně politické representace jednotlivých království a zemí, aby se zúčastňovala na ustanovení společných orgánů a stanovení jejich zodpovědnosti nejen panovníkovi, ale i sněmu. Politické representace však projevovaly v tomto směru neuvěřitelnou pasivitu a zejména neochotu k vytvoření společného generálního sněmu, který mohl být protiváhou panovnické moci.

Země Koruny České, tj. Čechy, Morava, Slezsko, Horní s Dolní Lužice nebyly v době předbělohorské jednotným státem, ale dosti volným svazkem. Jednotlivé země se spravovaly vlastními zemskými zřízeními a zákony, neměly ani jednotné soudnictví, nejvyššími instancemi byly zemské soudy, berně byly povolovány jednotlivými zemskými sněmy. Všem Zemím Koruny České byly společné jen osoba panovníka, inkolát (šlechtické občanství), povinnost vést společnou obranu proti vnějšímu nepříteli a správa věcí v kompetenci panovníka, tj. královská kancelář (správa politická), správa královských financí včetně vybraných berní (Česká komora, podřízená od 16. stol. Dvorské komoře) a komorní soud (soudní dvůr panovníka). K nim přibyl za Ferdinanda I. ještě apelační soud, odvolací soud od městských a vrchnostenských soudů ze všech Zemí Koruny české. Generální sněmy se scházely jen občas a byly to vždy to vždy mimořádné sněmy. Vytvoření generálního sněmu Zemí Koruny České jako stálého orgánu bránila zejména neochota stavů Království Českého připustit stavy korunních zemí k rozhodování o zásadních záležitostech, např. přijetí panovníka. Pouze v době protihabsburského odboje v letech 1618-1620 byla vytvořena Česká konfederace, tvořená všemi Zeměmi Koruny České (Čechami. Moravou, Slezskem, Horní a Dolní Lužicí), ke které přistoupily i Horní a Dolní Rakousy. Po porážce stavovského povstání Ferdinandem II. vyhlášená zemská zřízení v Čechách a na Moravě zachovávala stav před rokem 1618, tedy volný svazek Zemí Koruny České s několika již dříve vytvořenými společnými orgány. Do reálné unie habsburského soustátí nevstupovaly Země Koruny České jako celek, ale Království české, Markrabství Moravské a Vévodství Slezské, které také samostatně přijaly pragmatickou sankci. Společným generálním sněmům všech habsburských zemí, o které panovníci usilovali od 16. stol., se stavy vždy bránily a ubránily. Byla tak zmařena příležitost vytvářet reálnou unii za spoluúčasti politické representace jednotlivých království a zemí. Při vytváření společných orgánů českých a rakouských zemí (později i Uher) v 18. stol. chyběla společná politická representace Zemí Koruny České a zemské politické representace projevily neuvěřitelnou pasivitu. Mohla se tak plně uplatnit idea osvícenství a s ní spojená idea panovnického absolutismu, zastávaná zejména císařem Josefem II. Byli to právě příslušníci stavů ze Zemí Koruny České, Slezen hrabě Haugvic a Moravan kníže Kaunic, kteří se zasloužili o sloučení společných úřadů Zemí Koruny České a Dědičných Zemí Rakouských, v roce 1749 do Direktoria pro veřejné a kamerální záležitostí, proměněného v roce 1762 v česko-rakouskou dvorsku kancelář, jejíž představený měl titul nejvyšší kancléř Království českého a první kancléř arciknížete Rakouského. Nelze však přesto říci, že těmito opatřeními byla zrušena suverenita českého státu. Pasivitě politické representace jednotlivých království a zemí, osvícenství a s ním související ideji panovnického absolutismu lze více než Pragmatické sankci přisuzovat vytvoření centralizovaného státu místo reálné unie, ve kterém jednotlivá království a země Habsburské monarchie ztrácely samostatnost a měnily se v provincie říše. K vytvoření centralizovaného státu však došlo až v důsledku revoluce 1848 a jejího potlačení.

Pokud jde o nedílnost království a zemí pod vládou Habsburků, nebyla Pragmatická sankce beze zbytku dodržována. V důsledku válečných událostí byly některé země ztraceny, např. většina Slezska, tzv. Rakouské Nizozemí, Milánsko atd.), jiné byly připojeny (např. Halič, Bosna-Hercegovina, Bukovina). Po 1. svět. válce byla nedílnost zemí pod vládou Habsburků doslova roztrhána, na jeho území vznikly nové státy, a nejen to, bylo roztrháno i historické Království Uherské. Východní část Uherska připadla Rumunsku (Sedmihradsko, Banát, Crisana, část Marmaroše), jiná Srbsku, resp. Jugoslávii (Království Chorvatsko-Slavonské a Dalmatské, Slovinsko, tj. Kraňsko s částí jižního Štýrska), vznikly nové státy, Československo (Země Koruny České s připojením částí Uherska, tj. Slovenska a Podkarpatské Rusi), Rakousko (zbytek někdejších zemí Rakouských), Maďarsko (zbytek Uherska), k Itálii byly připojeny Jižní Tyrolsko, Gorice, Istrie a Terst. Ponechávám úmyslně stranou země, připojené po přijetí Pragmatické sankce, tj. Halič, Bukovinu, Bosnu-Hercegovinu.

Nepřímé důsledky Pragmatické sankce, tj. skutečnost, že se Země Koruny České staly součástí Habsburského soustátí jsou někdy používány ke zpochybnění legitimity Habsbursko-Lotrinské dynastie českých králů. Zapomíná se při tom, že  Pragmatická sankce byla přijata legitimními představiteli Zemí Koruny České. Skutečnost, že jednota habsburského soustátí byla po 1. svět. válce roztrhána ještě neznamená, že  Pragmatická sankce byla jako celek zrušena. Císař a král Karel I. vydal 11. listopadu 1918 prohlášení, kterým se vzdal výkonu vládní moci. Dokument, kterým se císař a král Karel I. vzdal výkonu vládní moci stojí za uvedení v plném znění:

"Od nástupu na trůn jsem se neustále snažil vyvést své národy z hrůz války, za jejíž vypuknutí nenesu řádnou vinu. Neváhal jsem obnovit ústavní život a otevřel jsem národům cestu k samostatnému státnímu vývoji. Veden jako dříve nehynoucí láskou ke všem Mým národům, nechci, aby moje osoba představovala překážku jejich svobodného rozvoje. Předem uznávám rozhodnutí, které učiní Německé Rakousko o své budoucí státní formě. Lid převzal prostřednictvím svých zástupců vládu do svých rukou. Zříkám se jakékoli účasti na státních záležitostech. Zároveň odvolávám z úřadu Mou rakouskou vládu. Ať lid Německého Rakouska vytvoří a upevní ve svornosti a míru nové zřízení. Štěstí Mých národů bylo od počátku Mým nejvroucnějším přáním. Jen vnitřní mír může vyléčit rány války.
Vídeň, 11. listopadu 1918.                                     Karel"


Z dokumentu jednoznačně vyplývá, že se císař a král Karel I. vzdal podílu na státních záležitostech Německého Rakouska. To byl stát, ustanovený dne 21. října 1918 na základě císařova diplomu ze 16. října 1918 jako stát rakouských Němců v rámci monarchie - prakticky na území nynějšího Rakouska. Království České, Markrabství Moravské a Vévodství Slezské k Německému Rakousku nepatřily, i přesto, že se ve dnech 29. října až 4. listopadu 1918 bylo vyhlášeno připojení 4 pohraničních, od Čech, Moravy a Slezska odtržených a Němci obydlených provincií českých zemích (Deutschböhmen v sev. Čechách, Sudetenland ve Slezsku a sev. Moravě, Deutschsüdmähren na již. Moravě, Böhmerwaldgau v již. Čechách) k Německému Rakousku, ale k jejich připojení došlo až 22. 11. 1918. Prohlášení císaře a krále Karla I. z 11. listopadu 1918 o tom, že předem uznává rozhodnutí, které přijme Německé Rakousko o svém státním zřízení nelze vztahovat na ostatní země monarchie, tedy ani na Království České, Markrabství Moravské a Vévodství Slezské.

Skutečnost, že se následník habsburských trůnů, dr. Otto arcivévoda Habsbursko-Lotrinský vzdal titulu rakouského císaře, který od roku 1804 symbolizoval jednotu království a zemí pod vládou Habsbursko-Lotrinské dynastie umožňuje považovat rozpad Rakouska-Uherska z hlediska dynastie za více méně legitimní. K úplné legitimitě z hlediska Pragmatické sankce by však bylo třeba, aby stejný akt učinili všichni oprávnění následníci v mužské i ženské linii, ale to se nestalo. Následnických práv na koruny a země Habsburské monarchie se však ani arcivévoda Otto, ani řada dalších příslušníků dynastie nevzdali.

Na Pragmatickou sankci lze nahlížet jako na smlouvu mezi dynastií a národy či státy, jednotlivě uzavřenou se Zeměmi Koruny České, Královstvím Uherským, Královstvím Chorvatsko-Slavonským a tehdejšími zeměmi Rakouskými. Ke zrušení smlouvy je obecně třeba souhlasu obou smluvních stran nebo rozvázání vyšší autoritou. Toho si byli dobře vědomi představitelé následnických států, kteří usilovali o abdikaci císaře a krále Karla I., k té však nedošlo.

K odstranění Habsbursko-Lotrinské dynastie z českého trůnu došlo 31. října 1918 podpisem delegátů Národního výboru československého pod prohlášením, schvalujícího všechny dosavadní kroky Prozatímní československé vlády, vyhlášení samostatného státu v republikánské formě a sesazení Habsbursko-Lotrinské dynastie. Národnímu shromáždění, kterému podle zákona Národního výboru československého č.11/1918 Sb. "o zřízení samostatného státu československého" z 28. října 1918 bylo vyhrazeno rozhodnutí o státní formě státu československého byl tento akt pouze oznámen z moci revoluce 14. listopadu 1918 a nebylo o něm dáno hlasovat. Právně by však ani sesazení Habsbursko-Lotrinského dynastie Národním shromážděním nebylo zcela legitimní. K legitimitě by bylo třeba, aby Pragmatickou sankci vypověděly tytéž orgány, které ji přijaly, tj. zemské sněmy Království Českého, Markrabství Moravského a Vévodství Slezského. Ty však Pragmatickou sankci nevypověděly a Habsbursko-Lotrinskou dynastii nesesadily. Sesazení Habsbursko-Lotrinské dynastie nemá náležitou právní formu a nelze je považovat za právně legitimní akt.

Ke zrušení Pragmatické sankce v českých zemí nedošlo ani dohodou obou smluvních stran. Zrušení vyšší autoritou je v případě Pragmatické sankce, smlouvy mezi dynastií a národy, problematické. Kdo by měl být vyšší autoritou, oprávněnou takovou smlouvu zrušit? Určitě Bůh, nebo jeho náměstek, světský či duchovní. Světský náměstek - římský císař od roku 1806 neexistuje, tedy římský papež. Ale o zrušení Pragmatické sankce vyšší autoritou se, pokud vím, nikdo ani nepokusil.

Podle dalšího postupu představitelů Československé republiky se lze domnívat, že o právní účinnosti tzv. revolučního aktu, i přes mezinárodní uznání, nebyli přesvědčeni. Snažili se za odškodnění za rodinný majetek dosáhnout abdikace císaře a krále Karla I. mezi 24. 3. a 4. 5. 1919, zřejmě proto, aby akt sesazení Habsburků získal legitimitu. Císař a král Karel I. v exilu však abdikaci odmítl s tím, že habsburský trůn nemůže být předmětem handlování.

Pragmatickou sankci je tedy, přísně vzato, stále možné považovat za platnou. Nejvýše lze připustit její legitimní zrušení ve věci nedílnosti Habsburských království a zemí pod vládou jednoho panovníka. Pokud jde o následnictví, nevzdala se Habsbursko-Lotrinská dynastie nároků na žádný z dědičných trůnů, zejména ne na český.

Ale i kdyby Pragmatická sankce byla zrušena nebo prohlášena za neplatnou, nemění to nic na nástupnických právech Habsbursko-Lotrinské dynastie na český trůn. K legitimitě Habsbursko-Lotrinské dynastie postačí ustanovení Zlaté buly císaře a krále Karla IV. z roku 1348 o právu ženských dědiček bez stanovení pořadí na korunu, pokud není mužských dědiců a obdobné ustanovení Obnoveného zřízení zemského Království českého z roku 1627 o nástupnickém právu žen. Podle těchto ustanovení však právo na trůn měla pouze přijatá dědička (resp. její manžel) a její potomstvo, práva ostatních dědiček a jejich potomků pravděpodobně zanikala.. Alespoň v českých dějinách nedošlo k případu, kdy by po vymření potomstva přijaté dědičky a jejího manžela byly hledáni potomci jiných případných dědiček v minulosti. Ale je také pravda, že nikdy nenastala situace, kdy by potomstvo v minulosti přijaté dědičky vymřelo po meči i po přeslici. V Přemyslovském, Lucemburském, Jagelonském i Habsburském rodě vždy byla dědička alespoň po přeslici.

Po smrti posledního Habsburka, císaře a krále Karla VI. v roce 1740 zůstaly 4 možné dědičky, z nichž byla za českou královnu přijata Marie Terezie a její manžel, František I. Štěpán Lotrinský. Marii Terezii bylo holdováno, složena přísaha věrnosti a trůn uhájila proti dalším pretendentům. Legitimními dědici Koruny České jsou proto její potomci a to bez ohledu na  uznání či neuznání platnosti Pragmatické sankce.

Při neuznání platnosti Pragmatické sankce pouze zaniknou práva potomků dcery Josefa I., tj. sasské královské dynastie (mimo jiné potomků Jiřího z Poděbrad), dcer Leopolda I. a práva dalších princezen a jejich potomstva podle primogenitury. Pro případ vymření mužských potomků Habsbursko-Lotrinské dynastie by právo na trůn pak přešlo na tu z princezen a její potomstvo, která by byla přijata za českou královnu. Vymření Habsbursko-Lotrinské dynastie po meči je v současné době nepravděpodobné, pouze císař a král, bl. Karel I. má 36 žijících mužských potomků, z toho 20 pravnuků, mladších 30 let. Kromě toho žijí mužští potomci jeho bratra a dalších linií rodu.

září 2005       Josef Pejřimovský

zpět na úvodní stránku