Sesazení Habsburků a vyhlášení republiky.

Zpráva o přijetí podmínek presidenta USA Wilsona k ukončení 1. svět. války Rakousko-Uherskem vyvolala 28. října 1918 v Praze pouliční demonstrace a oslavy vzniku Československého státu. Vyhlášení republiky nebo sesazení Habsbursko-Lotrinské dynastie při nich proklamováno nebylo.

Vrcholnou českou politickou institucí byl Národní výbor československý, sestavený dohodou všech českých politických stran na základě výsledku voleb do Říšské rady z roku 1911, rozšířený o zástupce slovenských politických stran. Večer 28. října 1918 přijal Národní výbor československý zákon, později zařazený do Sbírky zákonů a nařízení jako zák. č. 11/1918 Sb.
Zákon doslova říká:
Preambule: Samostatný stát československý vstoupil v život ….
Čl. 1 : Státní formu Československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou národní radou v Paříži. Orgánem jednomyslné vůle národa a vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor.
Čl. 2: Všechny dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají v platnosti.
Čl. 3: Všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení.
Čl. 4: Tento zákon nabývá účinnosti dnešním dnem.
Čl. 5: Národnímu výboru se ukládá, aby zákon provedl.

V původním novinovém textu 29. října 1918 zněl Čl. 1. poněkud odlišně: "Státní formu Československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou národní radou v Paříži, jako orgánové jednomyslné vůle národa. Než se tak stane, vykonává státní svrchovanost Národní výbor."

Rozdíl je patrný, v prvém novinovém textu z 29. října jsou jednomyslnými orgány vůle národa Národní shromáždění a Československá národní rada, v druhém ve Sbírce zákonů a nařízení ze 6. 11. 1918 výlučně Národní výbor. Proč došlo v textu ve Sbírce zákonů a nařízení k této změně, už těžko zjistíme. K sesazení Habsbursko-Lotrinské dynastie, ani k vyhlášení republiky tímto zákonem ani v jednom z obou znění nedošlo.

Dne 28. října 1918 přijela do Ženevy delegace Národního výboru československého, vedená dr. K. Kramářem a zahájila jednání s představitelem československé národní rady (a současné prozatímní zahraniční vlády) dr. E. Benešem o utvoření a podobě samostatného státu. Zprávy o převratu v Praze dorazily do Ženevy 30. října, tedy v závěrečný den převratu. Následující den, 31. října 1918 podepsali delegáti Národního výboru prohlášení, schvalující všechny dosavadní kroky prozatímní československé vlády a vyhlášení samostatného státu v republikánské formě. O sesazení dynastie je v něm uvedeno: "Představitelé československého národa prohlašují …. kategoricky, že není a nebude již nikdy žádného svazku mezi národem a dynastií Habsburků …. Zástupci jeho obracejí se tímto slavnostním rozhodnutím ke všem spojeneckým zemím i vládě Spojených států amerických, opírajíce se o vznešený princip spravedlnosti a moderní demokracie, tj. o právo sebeurčení národů, a poukazujíce na nezbytnou nutnost utvoření nového politického řádu ve střední Evropě, …. " (Dějiny zemí koruny české II, Praha 1992, s. 158). Zároveň bylo rozhodnuto, že presidentem republiky bude prof. T. G. Masaryk a předsedou vlády dr. K. Kramář.

Zájem na sesazení Habsburků a vyhlášení republiky ze strany Československé národní rady je pochopitelný. Její členové byli podle rakouských zákonů vlastizrádci, kterým hrozil v Rakousku trest. Československá národní rada vybudovala z českých a slovenských zajatých rakousko-uherských vojáků Československé legie v síle několika desítek tisíc mužů, kteří byli podle rakouských zákonů rovněž vlastizrádci a hrozil jim po návratu trest. Bylo jisté, že by císař a král Karel I. v rámci usmíření, o které usiloval, udělil československým legionářům amnestii, ale rozhodně by jim nebyly přičítány zásluhy a udělovány odměny. I pro možnost splnit sliby československým legionářům bylo nutné monarchii zničit.

Je otázkou, jest.li delegace Národního výboru byla k tak zásadní dohodě o formě státu zplnomocněna. Zákon č. 11/1918 Sb. "o zřízení samostatného státu československého" o tom dovoluje pochybovat. Na druhé straně lze pochybovat o tom, jest-li mohla delegace Národního výboru československého nepodepsat. Je vhodné připomenout neúspěšný pokus jihoslovanských politiků z 29. října 1918, kdy chorvatský zemský sněm přijal zákon, který prohlašoval Chorvatsko, Slavonsko a Dalmácii za součást Nezávislé državy Slovenců (tj. Slovinců), Chorvatů a Srbů (tj. rakousko-uherských), která byla současně vyhlášena jako monarchie, dědičná v rodě Habsbursko-Lotrinském. Jihoslovanští politici však nemohli vzdorovat cílům a záměrům vítězných dohodových mocností, a tak již 31. října 1918 souhlasili s dohodou, uzavřenou chorvatskými exilovými politiky o spojení se Srbskem. Následně se Srbské království připojilo k Nezávislé državě Slovinců, Chorvatů a Srbů, která se změnila na Království Srbů, Chorvatů a Slovinců pod srbskou dynastií Karaďorževičů. Nelze pochybovat, že rozhodnutí vítězných dohodových mocností mělo rozhodující vliv na odstranění Habsbursko-Lotrinské dynastie, rozpad Rakouska-Uherska a stání zřízení nástupnických států.

Delegace Národního výboru československého se vrátila ze Ženevy do Prahy 5. listopadu 1918. Přesto Národní výbor československý držel ve svých zákonech a nařízeních státní formu Československého státu jako věc nerozhodnutou do 12. listopadu 1918. V žádném zákoně ani nařízení nemluví o republice, ale o státě československém. Když se 11. listopadu 1918 císař a král Karel I. vzdal výkonu vládní moci, přesto, že nešlo o abdikaci (tedy vzdání se koruny a trůnu) a tato informace se zřejmě 12. listopadu dostala do Prahy, došlo v dosavadním stanovisku Národního výboru československého ke zvratu.

Dokument, kterým se císař a král Karel I. vzdal výkonu vládní moci stojí za uvedení v plném znění:
"Od nástupu na trůn jsem se neustále snažil vyvést své národy z hrůz války, za jejíž vypuknutí nenesu řádnou vinu.
Neváhal jsem obnovit ústavní život a otevřel jsem národům cestu k samostatnému státnímu vývoji.
Veden jako dříve nehynoucí láskou ke všem Mým národům, nechci, aby moje osoba představovala překážku jejich svobodného rozvoje.
Předem uznávám rozhodnutí, které učiní Německé Rakousko o své budoucí státní formě.
Lid převzal prostřednictvím svých zástupců vládu do svých rukou. Zříkám se jakékoli účasti na státních záležitostech. Zároveň odvolávám z úřadu Mou rakouskou vládu.
Ať lid Německého Rakouska vytvoří a upevní ve svornosti a míru nové zřízení. Štěstí Mých národů bylo od počátku Mým nejvroucnějším přáním.
Jen vnitřní mír může vyléčit rány války.
Vídeň, 11. listopadu 1918.                                                          Karel"


Z dokumentu jednoznačně vyplývá, že se císař a král Karel I. vzdal podílu na státních záležitostech Německého Rakouska. To byl stát, ustanovený dne 21. října 1918 na základě císařova diplomu ze 16. října 1918 jako stát rakouských Němců v rámci monarchie - prakticky na území nynějšího Rakouska. Království České, Markrabství Moravské a Vévodství Slezské k Německému Rakousku nepatřily, i přesto, že ve dnech 29. října až 4. listopadu 1918 bylo vyhlášeno připojení 4 pohraničních, od Čech, Moravy a Slezska odtržených a Němci obydlených provincií českých zemích (Deutschböhmen v sev. Čechách, Sudetenland ve Slezsku a sev. Moravě, Deutschsüdmähren na již. Moravě, Böhmerwaldgau v již. Čechách) k Německému Rakousku, ale k jejich připojení došlo až 22. 11. 1918. (Tyto provincie byly od 29. 11 do 18. 12. 1918 obsazeny československým vojskem, 19. 12. 1918 uznala Francie jejich okupaci Československem, ke kterému byly připojeny československo-rakouskou mírovou smlouvou z 10. 9. 1919. Dne 24.9.1919 opustili jejich poslanci rakouský parlament a zapojili se do politického života v Československu.)

Prohlášení císaře a krále Karla I. z 11. listopadu 1918 o tom, že předem uznává rozhodnutí, které přijme Německé Rakousko o svém státním zřízení nelze vztahovat na ostatní země monarchie, tedy ani na Království České, Markrabství Moravské a Vévodství Slezské. Ostatně ani vláda Německého Rakouska nepovažovala Prohlášení z 11. listopadu 1918 za abdikaci a snažila se jí později od císaře Karla I. dosáhnout.

Dne 13. listopadu 1918 přijal Národní výbor československý zák. č. 37/1918 "O Prozatímní ústavě. O Národním shromáždění". Prozatímní ústava státní formu československého státu sice nevyhlašuje, ale je otevřeně republikánská a zavádí republikánské instituce. Zřizuje úřad presidenta republiky včetně jeho pravomocí a stanoví vyhlašování soudních rozsudků ve jménu republiky. Národní výbor československý tak předjímal v rozporu se Čl. 1 zák. č. 11/1918 z 28. října 1918 rozhodnutí Národního shromáždění, jehož ustavující zasedání bylo svoláno na následující den 14. listopadu 1918.

Národní výbor československý jednal také v rozporu s Čl. 2 zák. č. 11/1918 Sb., o platnosti všech zemských a říšských zákonů a nařízení. Mezi zákony a nařízeními, které zůstaly v platnosti, byla i Pragmatická sankce, která stanovila práva nástupnictví českých králů v rodě Habsbursko-Lotrinském, který je po přeslici přímým a legitimním pokračováním rodu Přemyslovského, Lucemburského a Jagelonského. Podle Čl. 2 zák. č. 11/1918 Sb. stále existovaly v československém státě Země Koruny České, (Království České, Markrabství Moravské a Vévodství Slezské) a anektovaná část Království Uherského (Slovensko a Podkarpatská Rus). Dědičným panovníkem všech těchto zemí byl rakouský císař Karel I., jako český král Karel III. a jako uherský král Karel IV. Republikánskou ústavu za trvání monarchie přijmout nelze. K platnosti ústavy by totiž bylo třeba podpisu panovníka, který by bylo možno považovat za abdikaci.

K postupu, který Národní výbor československý zvolil, musel být skutečně vážný důvod, a tím byla zřejmě dohoda, uzavřená 31. října 1918 v Ženevě mezi dr. E. Benešem a delegací Národního výboru československého o republikánské formě státu a sesazení Habsburků. K prosazení přijetí republikánské ústavy v Národním výboru československém pravděpodobně přispěla skutečnost, že se císař a král Karel I. vzdal 11. listopadu 1918 výkonu vládní moci, a to bylo v rozporu se skutečností interpretováno jako abdikace.

Dne 14. listopadu 1918 se poprvé sešlo Národní shromáždění, které zahájil dr. Kramář z příkazu Národního výboru. Podal stručný a lyrický obraz práce osvobozenecké, vyslovil vroucí díky Spojencům, každého z nich jmenoval zvlášť (Francii, národ anglický, Státy Severní Ameriky, Itálii, Belgii, spřátelené Rumuny, Srbsko a životy, které obětovalo Rusko).

Po tomto zahájení z moci revoluce a jako hotový fakt, o kterém nedal hlasovat, prohlásil státní formu republikánskou a sesazení Habsburků. Potom nechal zvolit Tomáše Masaryka za presidenta Československé republiky. Také tato věc byly tak hotova, že stačil potlesk a volání slávy, aby prohlásil Masaryka za zvoleného. (Ferdinand Peroutka: Budování státu 1, rok 1918, s 270).

Celý postup je dost podivný a vyvolává rozpaky. U zkušeného politika, jakým byl dr. Kramář, lze právem přepokládat, že zvolený postup nebyl náhodný, ale záměrný. O důvodech můžeme vyslovit pouze domněnky. Je vhodné připomenout informaci o rozhovoru posledního rakouského ministerského předsedy prof. Karla Lammasche s dr. Kramářem 25. října 1918. Dr. Kramář v něm řekl, že "on sám je monarchista", ale zároveň konstatoval, že  "nemůže učinit nic, co by nebylo v souladu s plány Dohody". (Galandauer: Karel I., Poslední český král, 1998,)

Tak závažné akty, jakými bylo sesazení dynastie a vyhlášení republiky bylo více než vhodné stvrdit zákonem, pokud byla v Národním shromáždění dostatečná republikánská, tehdy 2/3 ústavní většina. Pokud taková většina nebyla zaručená, nezbývalo, než tyto akty prohlásit za dokonané a nezvratné dříve, než bylo ustaveno Národní shromáždění. Nelze ale ani vyloučit, že dr. Kramář, sám monarchista, zvolil tento postup proto, aby bylo zřejmé, že o zřízení republiky a sesazení Habsburků nebylo rozhodnuto zákonnou formou a k tomu oprávněnou politickou representací českého a slovenského národa.

Ani přes vyhlášení republikánské prozatímní ústavy nelze tvrdit, že Království České, Markrabství Moravské a Vévodství Slezské zanikly. Naopak, do 28. února 1920 vychází "Zákonník zemský království Českého", a teprve 8. června vyšel pod názvem "Zákoník zemský pro Čechy", poslední sbírka "Zákony a nařízení pro markrabství Moravské" vyšla 31. prosince 1921, poslední sbírka "Zákona a nařízení pro vojvodství Horní a Dolní Slezsko" 30. prosince 1921, teprve od ledna 1922 vycházejí obě sbírky pod názvy: "Zákony a nařízení pro Moravu" a "Zákony a nařízení pro Horní a Dolní Slezsko". Ke změně došlo zřejmě na základě Čl. I odst. 1 zák. č. 121/1920 Sb. ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje ústavní listina československé republiky a který zní. "Zákony odporující ústavní listině, jejím součástem a zákonům ji měnícím jsou neplatné." České zemské orgány přijaly tezi, že název Království Českého odporuje ústavě Československé republiky neprodleně, zemské orgány moravské a slezské až téměř po 2 letech. Lze tvrdit, že tato ústava potvrdila funkci volitelné hlavy státu - presidenta a proto předchozí ustanovení o dědičném králi pozbyla platnost. Problém ale je v tom, že byla zřízena funkce presidenta Československé republiky a ústava neví nic o hlavách jednotlivých zemí ani zemským zřízeních (ústavách) Čech, Moravy a Slezska a proto nelze jednoznačně tvrdit, že tato ústava upravuje ústavní poměry v Čechách, Moravě a Slezsku, podle zemských zřízení dědičných monarchiích. Lze hájit tezi, že bylo období, kdy se Československá republika skládala z Království Českého, Markrabství Moravského, vévodství Horního a Dolního Slezska a anektované částí Uherského království - Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Podle dalšího postupu představitelů Československé republiky lze usuzovat, že o právní účinnosti tzv. revolučního aktu, i přes mezinárodní uznání, nebyli přesvědčeni. Snažili se v dubnu 1919 za odškodnění za rodinný majetek dosáhnout abdikace císaře a krále Karla I. zřejmě proto, aby akt sesazení Habsburků získal legitimitu. Císař a král Karel I. v exilu však abdikaci odmítl s tím, že habsburský trůn nemůže být předmětem handlování a on musí jednat v souladu s vůlí svých národů, pokud ho povolají, vrátí se.

Československo přijalo ve věci Habsbursko-Lotrinské dynastie 2 zákonná opatření: Podle § 9 zák. č. 215/1919 Sb., ze dne 16. 4. 1919, o pozemkové reformě, byl majetek bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské Československem zabrán bez náhrady. Podle v § 19 zákona č. 50 1923 Sb., ze dne 19. března 1923 (zákon na ochranu republiky) platilo ustanovení, že pokud se některý člen bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské nebo jeho potomek zdržuje bez souhlasu československé vlády na území republiky, osoba, která tuto skutečnost neoznámí, bude potrestána vězením. Na prvý pohled se může zdát, že šlo o reakci na 2 pokusy císaře a krále bl. Karla I. ujmout se vlády v Uherském království (březen 1920 a říjen 1921), ale proč byl zákon přijat s více než ročním zpožděním a téměř rok po smrti císaře a krále bl. Karla I. (duben 1922) zůstává nejasné. Toto ustanovení platilo do roku 1950.

Sesazení Habsbursko-Lotrinské dynastie a zřízení republiky není výsledkem rozhodnutí oprávněné politické representace českého a slovenského národa., ani revolučním aktem, ale politicko-mocenským rozhodnutím vítězných mocností, schváleným několika českými a slovenskými politiky. Tyto akty nebyly stvrzeny žádným zákonem Československé nebo následnické České republiky. Výslovně nebyla zrušena nebo jednostranně vypovězena ani Pragmatická sankce, která zaručuje nástupnictví Habsbursko-Lotrinské dynastii na českém trůně. O tom, že sesazení Habsbursko-Lotrinské dynastie nebylo samotnými aktéry a následně představiteli 1. československé republiky považováno za dostačující právní akt svědčí jejich jednání s císařem a králem Karlem I. v exilu o jeho abdikaci.

Vztah Čechů k Habsburkům nebyl jednoznačný ještě ani ve 30. letech 20. stol., a to přes protihabsburskou kampaň 1. republiky. Stovky českých měst a obcí pořádaly slavnosti na počest Otty Habsburského, následníka trůnu a udělovaly mu čestné občanství. ( H. Bogdan: Historie Habsburků, 2003, s. 234).

Čl. I. zák. č. 121/1920 Sb. ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky je jediným zákonným podkladem, na jehož základě lze dovozovat, že monarchie v Zemích Koruny České zanikla v rámci Československé republiky, pokud byla skutečně existence Království Českého, Markrabství Moravského a Vévodství Horního a Dolního Slezska v rozporu s republikánsko ústavou Československa (do roku 1922 zřejmě nikoli).

Republikánská forma československého státu byla vyhlášena až. Ústavou z 9. května 1948, tj. zák. č.150/1948 Sb., jejíž Čl. 1 odst. 1 zní: Československý stát je lidově demokratická republika. Tato ústava se však vůbec nezmiňuje zemích tj. neřeší formu zemského zřízení, neruší země ani jejich ústavy (Zemská zřízení), ale v Čl. X. říká: Nositelem a vykonavatelem státní moci v obcích, okresích a krajích a strážcem práv a svobod lidu jsou národní výbory, nepředpokládá další trvání zemských orgánů. Zároveň stanoví, že ke zřízení krajů dojde zvláštním zákonem, neříká však nic o zrušení zemí. Bývalé zemské zákony nadále zůstaly v platnosti na základě Čl. 2 zák. č. 11/1918 z 28.října 1918. Zůstává proto v platnosti, co bylo řečeno k Ústavě Československa z roku 1920.

Zavedením krajského zřízení zák. č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení z 21. prosince 1948 ke dni 1. ledna 1949 bylo současně zrušeno dosavadní zemské zřízení. Uvedený zákon v Oddíle 6, Likvidace zemí a zemských národních výborů v § 39 říká: odst. 1: Země Česká a Moravskoslezská jako svazky lidové správy zanikají uplynutím dne 31. prosince 1948. odst. 2: Jmění a fondy každé z obou zemí tvoří ode dne 1. ledna 1949 zůstatkovou podstatu jakožto právnickou osobu veřejného práva, kterou spravuje a podle ustanovení odstavce 3 zlikviduje ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem financí… . odst. 7: Opatřeními podle odstavců 2 až 4 a 6 nejsou dotčena práva a závazky třetích osob.

Na základě těchto ustanovení lze tvrdit, že nejpozději likvidací Země České a Země Moravskoslezské zaniklo také monarchistické zřízení těchto zemí, pokud se tak nestalo zákony dřívějšími. Předchozí spojení Moravy a Slezska do Země Moravskoslezské nemá vliv na platnost shodného ústavního zákona (pragmatické sankce) obou v původních zemích.

Proti názoru o likvidaci Země České a Země Moravskoslezské zák. č. 280/1948 Sb. lze hájit právní názor, že zánik zemí jako svazků lidové správy není totožný se zánikem právnických osob - Země České a Země Moravskoslezské, ale že došlo pouze ke zrušení jejich správních orgánů a k rozhodnutí o dispozici s majetkem těchto zemí, ale země právně nadále existují. Zrušení zemí jako právnických osob bylo navíc pravděpodobně protiústavní, ústava z roku 1948 nic takového nepředpokládá, i když nepředpokládá po zřízení krajů zemské orgány (národní výbory).

Ústavní zákon 143/1968 o československé federaci z 27. října 1968 odvozuje princip federace České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky od práva sebeurčení národů, které se rozhodly ke společnému životu v Československé socialistické republice. Evidentně vychází ze  stavu v roce 1968, který pouze upravuje, republikánské zřízení považuje za existující. Ústava České socialistické republiky přijata nebyla.

K 1.1.1993 se Česká republika a Slovenská republika osamostatnily a Československo zaniklo. Ústavy států zpravidla zanikají s těmito státy, a Československo jako stát zaniklo, a zanikl i jeho ústavní pořádek ….. Je otázka, jaké právní důsledky má zánik Československa pro historické Země Koruny České - Království České, Markrabství Moravské a Vévodství Horního a Dolního Slezska.

Ústava České republiky, vyhlášená zák. č. 1/1993 ze 16. prosince 1992 v Preambuli říká: My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, … prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky:

Ústava České republiky považuje republikánskou formu státu za existující, vyřešenou předchozími ústavními zákony a jejich vady neodstraňuje, naopak tím, že uvádí historické země Koruny České - Čechy, Moravu a Slezsko na ně nepřímo poukazuje, aniž je řeší. Ústava České republiky je v tomto rozporná, na jedné straně vyhlašuje obnovu českého státu, který byl monarchií a současně navazuje na republikánskou státnost československou, která však monarchii Čechách, Moravě a Slezsku nikdy výslovně nezrušila. Obnova samostatného českého státu by důsledně vzato znamenala obnovu monarchie, ale ústava je republikánská. Obnovu státu lze přitom považovat za akt konstitutivní, tedy závažnější, než věrnost dobrým tradicím, která je pouhým prohlášením - deklarací. V jiném dokumentu nebo zákoně by takový rozpor byl důvodem ke zmatečnosti rozhodnutí (tj. že forma a obsah jsou v rozporu), ale v případě základního zákona státu je takový postup prakticky nemožný. Ústava ani zákony České republiky monarchii ani Pragmatickou sankcí neruší ani jednostranně nevypovídají. Otázka státní formy českého státu není ani touto ústavou výslovně a jednoznačně řešena.

To, že se Česká republika již nemusela otázkou státní formy Českého státu zabývat, protože byl vyřešen předchozími ústavními zákony a země Česká, Moravská a Slezská jako právní subjekty zanikly, bude pravděpodobné stanovisko obhájců legitimity republiky.

Proti tomu lze ale obhajovat právní názor, že ústavami Československé republiky z roku 1921 a 1948 nebylo zrušeno zemské zřízení Království Českého, Markrabství Moravského a Vévodství Slezského ani nebyl sesazen panovník, ale byl zbaven veškerých politických pravomocí, (které byly přeneseny na jiné orgány - presidenta atd.), majetku a dokonce vyhoštěn, ale nadále zůstal králem Českým, markrabětem Moravským a vévodou Slezským, bez pravomocí a majetku. Ustanovení o vyhoštění bylo již zrušeno spolu s ukončením platnosti příslušného zákona v roce 1950.

Proti názoru o likvidaci Země České a Země Moravskoslezské zák. č. 280/1948 Sb. lze hájit právní názor, že zánik zemí jako svazků lidové správy není totožný se zánikem právnických osob, Země České a Země Moravskoslezské, který by navíc byl pravděpodobně protiústavní, ale že došlo pouze ke zrušení správních orgánů a k rozhodnutí o dispozici s majetkem zemí, ale země právně nadále existují. Právní kontinuita zemí Koruny České - Čech, Moravy a Slezska, (jejichž existenci znovu uvádí Ústava České republiky), ve kterých nebyla monarchie zrušena ani panovník sesazen podporuje právní názor, že Český stát je královstvím bez vládnoucího krále, jehož pravomoci vykonávají jiné orgány. Obnova historických zemí však naráží téměř u všech politických stran (výjimku činí lidovci a některé mimoparlamentní strany) na odpor, jehož důvody nejsou dostatečně čitelné.

Je třeba si uvědomit, že v této a podobných státních záležitostech nerozhoduje právo, ale mocenské prostředky a rozložení sil v parlamentu. A ty jsou v současnosti jednoznačně v rukou republikánů. Proto nezbývá než usilovat o změnu poměru sil v parlamentu. Císař a král bl. Karel I. se odmítl vzdát koruny s tím, že musí jednat ve srozumění se svými národy a pokud jej zavolají, vrátí se. Toto stanovisko zastávají i jeho potomci. Je proto nutné pracovat k tomu, aby národ povolal svého krále zpět. Nelze pouze čekat, až politické špičky, které v roce 1992 dospěli k názoru, že "experiment Československo" se nezdařil a zrušili ho, dospějí k názoru, že "experiment republika" se rovněž nezdařil a zřídí na jejím místě něco jiného k obrazu svému.

Na závěr je dobré si připomenout výrok T. G. Masaryka, že  "státy se udržují týmiž ideály, ze kterých vznikly" a zamyslet se nad historií Československa.

Josef Pejřimovský, 2005

zpět na úvodní stránku