Homosexualita a eutanazie v našem právním řádu

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky schválila zákon o registrovaném partnerství a novelu trestního řádu, který umožňuje beztrestnost eutanázie, resp. zabití na přání. Pokud bude veto presidenta a senátu k těmto zákonům Poslaneckou sněmovnou přehlasováno a zákony tak schváleny, dojde v našem právním řádu k průlomu, bude legalizováno chování, které je proti přirozenému morálnímu zákonu.

Co to je přirozený zákon? Je to uskutečněný plán stvořitele v životě. Přirozené vztahy jsou ve stvořeném plánu života projeveny viditelnými vztahy a následky v přírodě. Samice a samec mají mladé. Rodina je muž, žena a děti. K tomu by měla směřovat výchova a sebevýchova.

Ctnosti jsou aktivní – něco dělám a vytvářím a pasivní – něco snáším a čekám na změnu, ty jsou v moderním pojetí zanedbány.

K výchově člověka patří i nucení k dobru, sebe nebo druhého,dítěte…

Umění postavit se emocím, pudovým hnutím a rozhodnutím k činům, které by sloužily nakonec zlému cíli, je nutné. Pokud takovýto morální řád negarantuje společenská autorita, jedná se již o antispolečnost a je nutné vyvářet novou společnost proti této antispolečnosti. Mimo jiné jde také o spor, jest-li duše člověka směřuje ke ctnosti nebo k neřesti dle obecně platného měřítka – hřích, ctnost. Pokud se zrelativizuje morálka tak, že každý bude mít vlastní měřítko dobra a  zla, pak budeme každý extra buřt a nebudeme moci s druhým ani soucítit ani se do něj vžít, ani ho kritizovat a trestat, nutit k dobru. Přestane existovat rozměr společenskosti člověka. Člověk přestane být někým, kdo bude rozvíjet svou podstatu, ve které je zapsána touha po společenství s druhým. Ale ono tomu tak je, člověk hledá člověka, a předpokladem je, aby se lidé sjednotili na morálce a etice. Jinakost lidí, pokud ji přijmeme jako jinakost podstatnou, proměňující a relativizující morální řád, vede k izolaci a k mravní a právní degradaci lidského chování ve státě. Ale  na druhé straně je chování jedinců i většiny společnosti pro vládnoucí elitu dokonale předvídatelné a manipulovatelné, neboť se řídí jedinou zásadou – sobectvím jedinců. Vede k nadvládě moci, která je představovaná pouhou represí toho, kdo ji třímá v ruce .Tedy moc ve službách zlovůle. A takováto lidská zlovůle je vzpourou proti Bohu.

Homosexuálové jsou povětšině lidé, kteří ztroskotali v hledání sounáležitosti s člověkem, neunesli neštěstí mnohdy neúspěchů hledání paradigmatu heterosexuálního vztahu a přechodné pocity osamocení na této cestě hledání. Sdružují se v páry a skupiny, z hlediska přirozeného řádu defektní, protože nenašli ideální strategii vztahu muž – žena. Toto paradigma je ničeno dlouhou dobu, podobně jako paradigma rodiny. Žena je nejdříve vyhlášena za trpitelku, ale nepomáhá se jí v této trpitelské úloze vlivem na muže tak, aby muži změnili k lepšímu své chování k ženě, ale tak, že se osamostatňuje ze svazku muž – žena, emancipací. Pak se ženě přiřknou práva, ano žena má svou důstojnost a jedinečné právo na  nedotknutelnost mocí muže, bez jejího morálního souhlasu – tedy muž by neměl svou převahu fyzickou a ve fyzickém světě vůbec obrátit proti ženě, ale podobně žena by svou převahu neměla obrátit proti dítěti. Navíc muž by neměl svou touhu po slasti si prosazovat v mimomanželských vztazích, žena by pak neměla skrze poskytování libidiózních požitků muži chtít mít ekonomické zisky ze svedeného muže. Manželství proto bylo církví stanoveno jako nerozlučitelné. Subjektivně by člověk měl být emočně a pudově střídmý, ukotvený ve středu umírněnosti a sociálně by měl chránit trvalost rodiny. Ale stal se pravý opak – státy stanovují rozvody s možností nového sňatku a navíc se poté sobectví a zlovůle muže a ženy, v souvislosti s nevázaným sexem, vyprofilovalo do práva ženy na potrat. A to jde proti tomu slabšímu, který má být dospělými rodiči hájen. Místo přinucení se k mravnosti a k zodpovědnosti za rodičovství, se chce státními zákony legalizovat zlovůle k nevázaným libidiózním ziskům a potratům.

Na porušení přirozeného mravního řádu, které začalo zabíjením nevinných a bezbranných nenarozených dětí, (eufemisticky nazývaným přerušením těhotenství, i když po tomto přerušení nemůže už nic následovat, jde tedy o násilné ukončení těhotenství) logicky navazuje další krok, beztrestnost tzv. zabití na vlastní žádost. Horší způsob uzákonění eutanazie, než v novele českého trestního řádu si nelze představit. Už sama filozofie trestného činu s možným nulovým trestem je logickým paradoxem. Tzv. zabití na přání nemá stanovena žádná pravidla, může provést kdokoli, lékař, zdravotní sestra, člen rodiny nebo i někdo cizí. Stačí, že dotyčný prohlásí, že chce zemřít, nebo si dotyčný zabíjející sežene svědka, který to dosvědčí. Není stanovena forma takového prohlášení ani důkazy, kterými se prokazuje, že jde o zabití na přání. V praxi to může znamenat, že si někdo sežene svědka na to, že pan či paní XY si přál zemřít, a pokud v trestním řízení nebude prokázán opak, bude trest nulový, a ve skutečnosti může jít o zištnou vraždu.

Dnes, kdy je antikřesťanská morálka prosazována a vnucována vládami států a masmedii, jsou vlastně lidé, kteří chtějí dodržovat morální řád v menšině a v morální opozici proti společenským autoritám, legislativě. Jsou menšinou. Proto je třeba, aby se navzájem podporovali. Sdružovali a vytvářeli společenské kooperativní buňky. Vezměte jen problematiku seznámení – státními autoritami podporujícími názor na volný předmanželský sex je vytvářeno veřejné mínění, které ovlivňuje mínění a praxi mladých lidí - o co v životě jde a jak se na to má jít. Nikdo jim ale neřekne, že toto nemusí být dobrý návod na dobrý partnerský život. V partnerském životě jde o důvěru v trvalost daného si slova a především o důvěru, že partner je takový a takový člověk, jde tedy i o důvěru ve svou vlastní schopnost poznat charakter druhého a o důvěru v podporu k dobru v osudových momentech z dobroty Boha.

Jde o sebedůvěru ve schopnost poznávání druhého, dobrého a zlého v životě. Nejde jen o příjemno, které trvá jen v situacích neproblematických a v situacích těžkých vzájemná partnerská solidarita končí. A pak jako pomoc nastupují jen státní instituce. Člověk se stává zlomeným, nebo pragmatickým, bez víry v ideál. Ideál je překonávat sobectví.

Nejde o to, abychom byli v ghetu, ale jde o to, abychom měli „gheto“jako společenství pro vzájemnou podporu a zázemí, z kterého bychom vycházeli do světa. Pokud někdo tvrdí, že máme být rozptýleni mezi nevěřícími ve světě, pak toto rozptýlení nesmí nést známky isolace, musíme se snažit společenskost lidí s určitým morálním kodexem podporovat, pokud to jde, protože člověk má ve své přirozenosti od Boha vepsánu touhu po společenství ostatních lidí.Relativizace morálky a individualizace jde proti této potřebě.

Březen 2006

Maria Terez

zpět na úvodní stránku