Stát a svědomí

Výhrada svědomí ve smlouvě Slovenské republiky s římsko-katolickou církví, resp. Vatikánem vyvolala bouři odporu. O co vlastně jde? O to, aby nejen katolíci, ale všichni slovenští občané nebyli nuceni jednat proti svému svědomí, např. lékaři dělat potraty, se kterými nesouhlasí, nebo soudci dělat rozvody, když považují manželství za nerozlučitelný svazek muže a ženy a je to proti jejich svědomí. Zabývala se tím dokonce jedna komise Evropské unie a dospěla k závěru, že výhrada svědomí nemůže být uznána, neboť by omezovala práva ostatních občanů. A tato komise nemluví jen o potratech a rozvodech, ale zahrnuje mezi práva, ve která nemohou být lidem z důvodu svědomí odmítnuta další, např. homosexuální svazek. A mezi těmi, kdo by nesměli z důvodu výhrady svědomí odmítnout potrat, rozvod, uzavření homosexuálního svazku jsou jmenováni nejen státní úředníci, ale i duchovní.

To není diskriminace? Nutit jednat lidi proti jejich svědomí nebo se vzdát některých povolání, ke kterým mají předpoklady? Jak to, že jindy slyšíme nářky na to, že papež či katolická církev zasahují nedovoleně do svědomí věřících, když odsuzují potraty, umělou antikoncepci, eutanázii apod. Katolická církev přitom pouze odsuzuje akty, které porušují přirozený morální i přírodní řád. Podle přírodního řádu je sexuální aktivita určena k plození potomstva a k ničemu jinému, tedy ke spojení samce a samice pro početí a narození mláďat. Člověk je jediný tvor, u kterého je možná sexualita kdykoli, nejen v plodném období ženy. Je tedy do ní přirozeně zabudována možnost přirozené antikoncepce, spojená s přirozeným řádem a pohlavní zdrženlivostí v době plodnosti ženy. Tento způsob antikoncepce katolická církev nejen nezavrhuje, ale v odůvodněných případech dokonce doporučuje. Proč proti tomu takový odpor? Když není člověk schopen zdrženlivosti, je to vůbec člověk, tvor rozumný, nebo pouze živočich, ovládaný pudy, bez rozumu a vůle?

Když pak slyšíme z Českého rozhlasu 2. 3. 2006 dopoledne nejen obhajobu registrovaného partnerství homosexuálů, ale i vážně míněný názor, že monogamie je u savců nepřirozená, že savci jsou polygamní a je třeba tuto skutečnost respektovat, nelze si nevzpomenout na slova poslanců KDU-ČSL Karase a Kvapila při projednávání zákona o registrovaném partnerství homosexuálů, že konečným cílem není registrované partnerství homosexuálů, ale úplné zničení tradičního evropského pojmu manželství jako svazku jednoho muže a jedné ženy. Nové pojetí manželství by dle citovaných poslanců mělo být svazkem libovolného počtu osob různého nebo stejného pohlaví, které uzavřou příslušnou smlouvu. A to by měli být povinni schvalovat lidé, kteří s tím ve svědomí nesouhlasí a dokonce duchovní?

Obecně je polygamie, případně polyandrie u savců skutečně přirozeným stavem. Ale jedná se pouze o páření a množení zvířat. Sexuálně je i u člověka samozřejmě mnohoženství a mnohomužství možné, ale v takovém vztahu vždy existuje nepř. favoritka či favorit, který je skutečným partnerem, ostatní jsou jen na sex. Skutečný psychický vztah, odevzdání se a přijetí, je možný skutečně jen k jednomu partnerovi. Stačí se zeptat většiny mužů i žen, zda by je těšilo, kdyby se o svého muže nebo ženu dělil(a) s jinými. Všichni odpoví záporně. Zde stojíme před přirozeným mravním zákonem, nečiň jiným, co nechceš, aby jiní činili tobě a důvody k mnohoženství i mnohomužství se rozplývají, nemají oporu v lidské psychice.

Evropská civilizace má dva kořeny, křesťanské náboženství a římské právo. Křesťané i antický, pohanský Řím znaly manželství jako svazek jednoho muže a jedné ženy. Ve 20. stol. zavedly tuto praxi i některé islámské státy, např. Irán šáha Mohameda Réza Pahlevího, Egypt, Turecko. Opustit tuto nejméně 2.500 starou evropskou praxi je popření nejen křesťanských, ale i pohanských kořenů Evropy. Proč a z jakých důvodů? A za jakým cílem?

Chce se Evropská unie stavět do role strážce svědomí svých obyvatel a to nejen v opodstatněné roli zakazujícího jednání ke škodě druhých, ale dokonce v roli přikazovatele jednání proti svědomí. Roli strážce svědomí svých občanů přebíraly jen totalitní režimy, nejen komunisté a nacisté, ale i francouzští jakobíni a dnes si tuto roli osobují pouze některé islámské státy. Má snad Evropská unie stejné ambice? Budou snad tyto tendence pokračovat podle modelu antického Říma, kde nebyl zakázáno být křesťanem, ale bylo trestem smrti trestáno odmítnutí přinést oběť císaři jako bohu. Náboženská svoboda byla formálně nedotčená, ale kterýkoli křesťan, o kterém státní orgány věděli, že nemůže z důvodu svědomí přinést císaři oběť jako bohu, byl nucen buď odpadnout nebo zemřít. Ale byli i příslušníci jiných vyznání, kteří takovou z důvodu svědomí přinést nemohli, ale od nich nebyla vyžadována. Jsou tyto úvahy přípravou k nástupu totality? Ale ve jménu čeho? Tolerance k menšinám? Ale pak tolerance popírá sama sebe, protože se stává totalitou vůči jiným menšinám, a možná i mlčící či umlčené většině.

Březen 2006

Bratr Zikmund

zpět na úvodní stránku