Český stát a střední Evropa

Střední Evropa po rozbití Rakousko-Uherska

Osudy střední Evropy po roce 1918, tj. po rozbití Rakouska-Uherska se vyznačovaly politickou nestabilitou, a to jak jednotlivých států (Československo, Jugoslávie), tak i rozpory ve vzájemných vztazích. Důsledkem vnitřní nestability byl dvojí rozpad Československa (1938, 1992) a Jugoslávie (1938 a .1990-2000), v jejím případě dokonce spojený s krvavou válkou. Vzrůst moci nacionálně socialistického, agresivního Německa (po roce 1933), okupace českých zemí a Polska Německem (1939 – 1945) a závislost ostatních středoevropských států na Německu (1939-1945). Po porážce nacionálně socialistického Německa nástup nového, tentokrát internacionálně socialistického (komunistického) režimu, spojeného se závislostí na sovětském Rusku (1945/48 – 1989/90).
Otázka zní: byl tento vývoj předvídatelný, varoval před ním někdo a navrhoval jiné řešení, které mohlo přinést stabilitu do střední Evropy a případně i zabránit vzniku agresivního, nacionálně socialistického Německa?
Odpověď zní: Ano, Jeho Veličenstvo, císař a král bl. Karel I. sledoval i v exilu politické dění a hodnotil situaci na území bývalé monarchie. Jeho analýza a prognóza vývoje Střední Evropy stojí, zejména ve světle skutečného dalšího vývoje Střední Evropy za přečtení a uvažování. Bl. Karel I. o situaci a pravděpodobném dalším vývoji napsal v letech 1919 až 1922:
„… Malé státy, které vnikly v důsledku našeho zhroucení, jsou pro Evropu politicky i ekonomicky škodlivé. Jsou zdrojem neustálých vnitropolitických a zahraničně politických zmatků. Na mezinárodním poli za prvé proto, že se mezi sebou nesnášejí, a za druhé proto, že pokus budou pokračovat v dosavadní politice, dříve nebo později budou vehnány do náruče ‚Velkoněmecka‘, Důvody, proč jsou vzájemné vztahy mezi těmito státy špatné, není těžké rozpoznat: Uhersko bylo roztrháno a rozděleno mezi Rumuny, Čechy a Srby. Je pochopitelné, že to nevyvolává přátelské pocity.
Rakousko bylo rozkouskováno a jeho německy mluvící části postoupeny sousedům. Malí ‚vítězové‘ netrpělivě čekají na příležitost, aby mohli malé ‚poražené‘ zašlapat ještě víc do země; malí ‚poražení‘ zase čekají na okamžik slabosti malých ‚vítězů‘, aby jim alespoň kousek jejich kořisti zase urvali. Avšak ani mezi ‚vítězi‘ nepanuje jednota. Poláci a Češi se přou o Těšín, Jugoslávci a Rumuni o Banát. Neměli bychom se dát klamat proklamacemi přátelství, které jsou zvnějšku diktované: celá dunajská otázka je hnisající vřed, který je s námahou maskován, jednoho dne však může prasknout. A za tímto chaosem se tyčí jako strašidlo hrozivé ‚Velkoprusko‘. (…)
Vnitropoliticky v sobě mají všechny nové státy zárodek rozkladu. V Československu žije 6 milionů Čechů a 7 milionů osob nečeské národnosti, které jsou se současným postavením z velké části nespokojené. Do těchto 7 milionů počítám i Slováky, kteří nikdy nebyli Češi, neznají ani jejich řeč a od té doby, co Čechy blíže poznali, k nim mají málo sympatií. Takovýto stát, který má i geograficky velmi nevhodnou podobu, může být smeten pouhým závanem větru, Založení této republiky nemá rozumné zdůvodnění – ani etnografické, ani zeměpisně-ekonomické, ani historické. (…) Staré Rakousko mělo nepochybně nedostatky, ale jednotlivé národy v něm požívaly svobod, které nebyly o nic menší než svobody, které dnes zajišťuje menšinám mírová smlouva. (…)
Jihoslovanský stát zase trpí osobitostí Chorvatů a Slovinců, kteří nechtějí být Srbové! Nejenže jsou Chorvati na mnohem vyšší kulturní, a především technické úrovni – mají také jiné náboženství. Zatímco Chorvati a Slovinci jsou katolíci, převládá v Srbsku ortodoxní víra. Prvně jmenované národy patří k vysoce civilizovanému Západu, Srbsko je okrajovou zónou Balkánu. Chorvati i Slovinci, ale vedle nich také Makedonci, Albánci, Černohorci a Turci (pozn. zřejmě bosenští muslimové) čekají na první vhodnou příležitost, aby se mohli od Bělehradu odtrhnout.
Rakousko nemá co jíst, ústřední vláda je prakticky bezmocná, tzv. spolkové země si dělají, co chtějí, co je napadne; v každé i sebemenší zemi usilují dokonce jednotlivé župy o co největší samostatnost. Vládne všeobecný nedostatek autority, vzmáhají se rozkladné tendence. … Budoucnost vidím černě, jen dobromyslnost obyvatel zatím zabránila tomu, že nedošlo k větším výbuchům. Myšlenky anšlusu zatím u Rakušanů – když odhlédneme od profesionálních agitátorů a štváčů – nezapustily příliš hluboké kořeny. Ale obrovská bída, ekonomické nesoběstačnost amputovaného státu a vzrůstající chaos ve veřejné správě by nakonec mohly tento konzervativní národ vehnat do velkoněmecké náruče. Lidé si slibuj prospěch od velkého hospodářského celku, zároveň však mají obavy z pruského karabáče. Legitimní touha rakouského lidu po blahobytu a pořádku se ovšem dá uspokojit i jiným způsobem! V Uhrách dnes vládne vojenská klika, která se o zákon a právo nestará. Dokud tam bude království bez krále, nikdy tam nemůže nastat opravdový klid.
Ani Rumunsko, které je ze všech následnických států snad nejvíc konsolidované, není bez problémů. Jednak tu je početná maďarská menšina, jednak se ke slovu hlásí i osvobození‘ krajané v Sedmihradsku. Rumuni ze Sedmihradska a Bukoviny se považují za něco lepšího, a protože jsou skutečně na kulturně vyspělejším stupni než Rumuni z bývalého Rumunského království, rádi by v nové zemi udávali tón. To samozřejmě uráží rumunskou otčinu. Navíc je rumunská správa, když ji hodnotíme objektivně, mnohem horší, ne byla správa maďarská, byť ani ta se nevyznačovala velkou efektivitou. (…)
Finanční situace národních států je špatná, některých dokonce přímo katastrofální. Ozdravit ji lze opětovným spojením, které může mít v první fázi jen ekonomický charakter. Rakousko-uherská monarchie nebyla pouze výsledkem dynastické politiky, jak mnozí prohlašují, nýbrž také hospodářským celkem. … Hospodářství a obchod vzkvétaly. Život pulsoval naplno. A dnes? (…) Je bezprávím v dnešní době automobilů a technického pokroku vůbec, který si nutně vyžaduje velkých hospodářských celků, rozkouskovat k uspokojení ješitnosti několika lidí hospodářskou oblast, která vznikala po několik staletí, na řadu malých, života neschopných státečků.“ (Demmerleová: Císař Karel I., Ikar Praha 2006, s. 204-6).
Dále císař a král bl. Karel I. doporučoval, aby se v Německu usilovalo o původní systém oblastních knížectví a království – jen silnou federalizací bylo dle jeho názoru možné zabránit tomu, aby se Německo nestalo nebezpečí pro evropský kontinent. (Demmerleová, s. 208).

Dnes, když počátkem 21. stol. čteme tento rozbor situace a prognózu vývoje střední Evropy, psanou na přelomu let 1921/22, musíme uznat, že prognóza císaře a krále bl. Karla I. byla prorocká, jeho slova se plně naplnila.

Císař a král bl. Karel I. byl přesvědčen, že ozdravení dunajské oblasti je možné jen cestou opětovného sloučení. Již ve švýcarském exilu vypracoval a 19. června 1919 předložil bl. Karel I., císař a král, francouzskému presidentovi R. Poincarému koncepci „Podunajské konfederace“ jako alternativu proti připojení Německého Rakouska k Německu a navrhoval „hospodářské sjednocení všech tzv. následnických států pod jejich legitimním vladařem. Protože hospodářské spojení v jeden národohospodářský celek vyžaduje zrušení všech celních hranic mezi státy a jejich společnou celní hranici, musí být také společné vnější zastoupení, přinejmenším pro dnes nejdůležitější hospodářskou oblast. Společná celní hranice však také vyžaduje jednotnou obranu konfederace. Představuji si to tak, že každý stát může mít své ministerstvo zahraničí (a také vlastní armádu jako kontingent do společné armády). Císaři by měl stát po boku kancléř a hospodářský ministr (kteří by byli odpovědni spolkovému parlamentu). Státní forma jednotlivých států může být různá (také jsou představitelné republiky). Takový spolek států by, v souladu se svou čistě hospodářskou tendencí, neprováděl žádnou agresivní, militaristickou zahraniční politiku, žil by se všemi státy v nejlepším porozumění a představoval by, svého druhu, neutrální spolek národů. V takovém spolku nesmí jedem stát převyšovat druhý, musí být všechny, ať již malé nebo velké, rovnoprávné. Spory mezi nimi rozhoduje soudní dvůr, který obešlou všechny státy. Císař nikdy nesmí být vtažen do sporu mezi jednotlivými státy. Císař jmenuje kancléře a hospodářského ministra, vykonává vrchní velení ozbrojených sil spolku a reprezentuje spolek navenek“. (Galandauer: Karel I., Paseka Praha-Litomyšl 1998, s. 300-301).

Návrh Ústavy pro Rakousko bl. Karla I.

V lednu 1922, kdy císařovna Zita byla ve Švýcarsku a bl. Karel na Madeiře sepsal návrh ústavy pro Rakousko pod názvem Rozdělení a uspořádání nového Rakouska a jeho politické cíle. Návrh obsahoval obnovu jednotného podunajského státu, resp. soustátí a zřejmě rozpracovává předchozí návrh Podunajské konfederace. Nové ‚Velkorakousko‘ se mělo skládat ze čtyř samostatných zemí, které měla na věčné časy spojovat personální unie.
„Tyto čtyři země jsou:

1. Rakouské císařství s hlavním městem Vídní a korunními zeměmi:

a) Dolní Rakousy ve svých historických hranicích bez Vídně
b) Horní Rakousy
c) Salcburk
d) Tyrolsku ve svých historických hranicích
e) Voralbersko
f) Štýrsko bez Slovinského Podštýrska, pro Marburg (Maribor) a okolí plebiscit
g) Korutany ve svých historických hranicích

2. Uherské království ve svých historických hranicích bez Chorvatska a Slavonie
     (Slavonska), skládající se z:

a) čistě uherských oblastí
b) slovenské bánoviny (Slovenska)
c) Sedmihradského velkovévodství
d) jižního Banátu

3. Země Svatováclavské koruny, hlavní město Praha, tvořené:

a) Českým královstvím
b) Moravským markrabstvím
c) slezskými vévodstvími

4. Spojená království Chorvatska, Slavonska, Dalmácie a Illyrie, skládající se z

a) vlastního Chorvatska, Slavonie a chorvatské části markrabství Istrie
b) Dalmácie s jejím bosensko-hercegovinským a chorvatsko-tureckým
     (tj. muslimským) zázemím
c) Království Illyrie, tvořeného vévodstvím Krajina (Kraňsko) rozšířeným
     o Cillierský okruh (Celje a okolí v Podštýrsku), hrabstvími Gorice a Gradišťka
     a slovinskou části markrabství Istrie.“

Každá ze čtyř zemí je detailně analyzována a je pro ni navržena správní struktura. Přesně je popsáno postavení menšin: ve smíšených oblastech musí úředníci ovládat všechny používané jazyky, každý občan má právo, aby dotazy byly zodpovězeny v jeho řeči, každá menšina má právo na školy nebo přinejmenším na výuku ve vlastním jazyce a na přiměřené politické zastoupení.
Všechny čtyři země jsou samostatné, representace navenek a zahraniční politika přináležejí císaři nebo nadřazené vládě, která ovšem nesmí zasahovat do vnitropolitických záležitostí jednotlivých zemí.

Císař bl. Karel I. o cílech spojení čtyř zemí a zahraničních vztazích napsal:
„Účel spojení těchto čtyř zemí pod jedním vládcem je za prvé hospodářský a z toho vyplývá za druhé vojenský, tj. společná obrana. Nejprve tedy musí být odbourány celní bariéry mezi těmito zeměmi, každá z nich bude mít vlastní celní hranici s okolními státy.
Středobodem zahraniční politiky je trvalý přátelský spolek s Francií. Spojenectví, uzavíraná na pouhém nadšení nemají trvání; spolehlivou základnu tvoří pouze jednota zájmů. Mezi Francií a námi neexistuje žádný střet zájmů, oba státy mají společné přirozené nepřátele: Prusy a Italy. … Aby mi nebylo špatně rozuměno, nejde mi o nějakou vojensko trestnou výpravu, požaduji pouze, aby nám Itálie vrátila území, o která jsme byli oloupeni.“ (Demmerleová: Císař Karel I., Ikar Praha 2006, s. 207-8).

Češi a středoevropská myšlenka

Když se po nástupu Hitlera v Německu splnily obavy císaře a krále bl. Karla I. a Německo se stalo nebezpečím pro Evropu, uveřejnil Karel kníže ze Schwarzenbergu pod pseudonymem Jindřich Středa úvahu „Češi a středoevropská myšlenka“. Tato úvaha je v jistém smyslu pokračováním úvah císaře a krále bl. Karla I. o budoucnosti střední Evropy a ukazuje důsledky toho, že názory a obavy l. Karla I. z budoucího vývoje nebyly brány vážně.

„Tak to říkávali staří Římané: Osud ochotného vede, neochotného vleče. Tak, zdá se, je možné vymezit poměr Čechů ke středoevropské myšlence. Tato myšlenka se zakládá na těchto skutečnostech: ve střední Evropě obývá jeden národ 11 milionový (Čechoslováci), jeden 8 milionový (Maďaři) a jeden 6 milionový (Rakušané). Jejich etnické hranice jsou a hranice několika národů jiných jsou tak složité, že nelze s nimi politické hranice srovnat. Jejich sousedem je národ 70 milionový. – Jest možno, aby národ středoevropský sám se pokusil odolat sousední moci a sám chtěl organizovat střední Evropu? Tak učinil český národ za Přemysla (Otakara) II., uherský za Matyáše I. (Korvína), rakouský za Marie Terezie. Předpokladem k tomu je neobyčejně dobré uspořádání věcí vnitřních a neobyčejně nadaný vladař. Scházejí-li tyto podmínky, zbývá toliko dvojí řešení: buď se podřídit cizí moci, anebo společně utvořit velmoc.
Prvé řešení zase může znamenat buď podřízení Německu nebo jiné velmoci. Střední Evropy se alespoň poněkud dotýkají ještě tyto velmoci: Rusko, Polsko, Itálie. Podřídit se Rusku nelze, pokud na jeho území panuje SSSR, tedy nikoli normální stát, nýbrž světské rameno komunistické teorie. Polsko nikdy nemělo a Itálie dodnes nemá ctižádost a možnost středoevropský prostor organizovat. Zbývá Německo.Avšak s dnešním Německem (tj. cca r. 1937) v ochranný poměr vstoupit rovněž není možno, poněvadž není normálním územním státem, nýbrž je státem dynamickým: to znamená, že jeho cíle a požadavky jsou od počátku neomezené a že se nehodlá vázat smlouvami a právními předpisy.
Za těchto okolností je nezbytně nutno, aby se středoevropské státy spolčily. Jaká forma toho spolku je nejlepší? Ta, která zajišťuje nutný společný postup ve věcech politických, vojenských a hospodářských a zaručuje zároveň historickým národům jejich státní samostatnost. Po čtyři sta let byla prováděna idea rakouského soustátí: názor totiž, že zmíněného cíle lze nejlépe dojít pod společnou hlavou státu. Avšak vývoj počínající spojením česko-rakouské kanceláře a končící ohavným znakovým nařízením z roku 1915 prokázal, že toto řešení svému účelu nevyhovuje. Rozešla se tudíž Rakouská říše.
Avšak bylo nutno po přejití doby nestálosti a revizních pokusů střední Evropu obnovit. Tomuto účelu měla sloužit Malá Dohoda. Z ní však bylo vyloučeno Maďarsko, které donedávna revizní úmysly (tj. revizi hranic) mělo, nýbrž i Rakousko, nemělo žádných. Čím dle se poválečné Rakousko vyvíjelo, tím bylo zřejmější, že buď bude pohlceno Německem, nebo obnoví svůj národní svéráz i s tradiční státní formou. Zcela jasným se to stalo po zkáze socialismu v únoru 1934. Tu prohlásili českoslovenští činitelé: Raději připojení k Německu nežli restauraci (pozn.: Pravděpodobně jde o výrok presidenta Beneše, že je „lepší anšlus než Habsburkové“ – Bogdan: Habsburkové, Brána Praha 2003, s. 234). Pro takovou umíněnost a vzdor, kterým si člověk sám škodí mají Angličané pitoreskní výraz: Uřízne si nos, aby pozlobil svůj obličej! – A setrvávalo se na tomto stanovisku tvrdošíjně, i když v roce 1936 věc vstoupila do stavu praktického rozhodování. Tvrdošíjnost by byla netoliko pochopitelná, nýbrž i chvályhodná, kdyby šlo o odvrácení nějakého nebezpečí pro náš stát. O to však nešlo. Žádný kmen v tomto státě netoužil p připojené k Rakousku. Sluší se hledat výklad mimo obor praktické politiky. A vskutku zdá se, že určití, spíše citoví než rozumoví národovci se nedovedli vymanit ze starého nepřátelství z dob své perzekuce. U jiných této pohnutky starého nepřátelství nebylo. V takových případech se zdá, že lidé, kteří z charakterových důvodů znali svobodu jen z doslechu, byli informováni, že k ní náleží tupit rakouské věci vstávaje lehaje, při práci, při jídle, při spaní. Což tedy důkladně a bez jakéhokoli nebezpečí nebo nepohodlí činili.
Nebezpečí vznikalo toliko pro stát, jehož strategicky zvláště významný soused byl trvala ve svých citech urážen. Určití lidé ovšem pouhé protikatolické posedlosti viděli úpadek Rakouska rádi (tak, jako by svého času byli radostně uvítali porážku Polska komunisty) a v tomto pokrokovém zanícení jim úvahy zeměpisné a historické byly bezvýznamným chmýřím. Zase někteří katolíci – snad ze strachu, aby jim nebyla přičtena nějaká láska k Habsburkům, nebo kozel ví, co si v ustrašených hlavách myslili – projevili takovou netečnost v této věci, že svazek katolických národů podunajských platil takřka za vynález nebo osobní hříčku politika evangelického. Tomu ovšem byly podráženy nohy.
Toto počínání bylo tím trestuhodnější, že slabiny různých jiných zajištění naší bezpečnosti (Společnosti národů a Malé Dohody) bily již po řadu let do očí. Diplomatické znalosti pivních politiků asi nestačily ocenit význam nesplacení státní návštěvy. Zato se dovídáme od notorického velvyslance Papena, že se pomýšlí n středoevropskou říši pod záštitou Německa.
Náš stát nemůže být osamělý. Ovládnout své sousedy může, když má v čele Přemysla II. nebo Karla IV. Jinak mu nezbývá než vejít se svými rovně velkými sousedy ve spolek anebo – to už je Dykovo: Anebo podřídit se Německu. Vinou pokrokářů byla zamítnuta možnost usmířit si malého souseda. Zbývá nyní vypořádat se s větším sousedem.“ (Karel kníže ze Schwarzenberga, Československý spisovatel, Praha 1991, s.95-7).

Vyrovnání s většími sousedy

K vyrovnání s větším sousedem – Hitlerovým nacionálně socialistickým Německem došlo již v roce 1938 Mnichovskou dohodou, kterou Československo ztratilo svá pohraniční území s německým obyvatelstvem a současně svá pohraniční opevnění, a tím bylo proti dalším požadavkům bezbranné, nehledě k tomu, že po připojení Rakouska k Německu r. 1937 byla celá tato hranice otevřená, neopevněná.
President Beneš Mnichovskou dohodu podepsal, a pak se nepochopitelně vzdal úřadu, údajně na protest proti ní a odešel do emigrace. Avšak podle pořadu Českého rozhlasu 6 z konce října – počátku listopadu 2005 byla koncepce presidenta Beneše k řešení německé otázky ještě v roce 1941 v principu shodná s Mnichovskou dohodou, odstoupení části území s německým obyvatelstvem Německu. Rozpor, jak se zdá, byl pouze v rozsahu území, které mělo být odstoupeno. Německo žádalo území s 51 % německého obyvatelstva podle lidu v roce 1910, Beneš uvažoval o území s 71 % obyvatelstva podle sčítání v roce 1930. Benešova jednání o odsunu Němců z Československa jsou zaznamenána až v květnu – červnu 1943 při jeho návštěvě USA a Kanady.
Československo zaniklo v roce 1939 vyhlášením Slovenského štátu a zřízením protektorátu Čechy a Morava. V emigraci vznikly prozatímní orgány československého státu, dr. E. Beneš byl zvolen jeho presidentem a jako takový se vrátil po osvobození do Československa, vydal dekrety o odsunu Němců a Maďarů a o konfiskaci německého a maďarského majetku.
K vyrovnání s druhým mocným sousedem. komunistickým Sovětským svazem došlo v únoru 1948, kdy president Beneš svým postojem, tj. přijetím demise nekomunistických ministrů, umožnil hladké převzetí moci komunisty, nastolení nové totality, podřízení státu Sovětskému svazu a záhy znovu abdikoval ze svého úřadu.
Česká republika přijala zákon, podle kterého se president E. Beneš zasloužil o stát. Nelze popřít skutečnost, že měl zásluhu na vzniku Československa v roce 1918 a jeho obnově po 2. svět. válce. Ale jeho jiné zásluhy jsou problematické, ani letech 1934 až 1938 ve vztahu k Rakousku a Německu, ani v roce 1948 v souvislosti s komunistickým pučem a vztahem k Sovětskému svazu nehájil české státní a  národní zájmy, jeho faktická činnost, ať vědomě, nebo z nedostatku schopností šla přímo proti nim, včetně řešení národnostní otázky.

Závěr pro současnost

Pro sebevědomí mnoha Čechů je zřejmě šokující zjištění, které vyplývá z historických skutečností, že obhájcem skutečných zájmů českého národa nebyl jeho oslavovaný president E. Beneš, ale příslušník „cizácké, nenáviděné“ habsburské dynastie a vyhnanec - bl. Karel I., císař a král, a potomek cizácké šlechty, Karel kníže ze Schwarzenberga. Je tragédií, že českém státě mají přednost legendy před fakty, kdy blahořečení posledního vládnoucího českého krále Karla III. (tj. rakouského císaře Karla I.) je přijímáno s rozpaky až odporem a Karel kníže ze Schwarzenberga (otec nynějšího senátora) je zcela zapomenutý. Naopak jsou oslavovány sporné zásluhy politiků, u kterých nelze vždy určit, čím zájmům ve skutečnosti sloužili. Bez znalosti a přijetí pravdy o vlastních státních a národních dějinách nelze budovat budoucnost státu ani národa.
A naši nynější politici? Při vstupu českých poslanců do Evropského parlamentu jako jediní z poslanců nově přijatých členských států nemluvili (s jedinou výjimkou) vlastním jazykem, tedy česky, ale anglicky. Jeho Císařská a Královská Výsost, dr. Otto arcivévoda Habsbursko-Lotrinský, dědic svatováclavské koruny a syn, císaře a krále bl. Karla I. se vyjádřil, že Češi nemají hrdost a tímto způsobem nemohou dosáhnout úcty a uznání ostatních. Lze se opět ptát, kdo je lépe schopen hájit zájmy českého státu, demokraticky zvolení poslanci nebo potomek nevládnoucí, tzv. ‚cizácké‘ Habsburské dynastie?

Je alespoň potěšitelné, že v současnosti již středoevropské národy dospěly k nutnosti spolupráce a i přes některé rozpory ji realizují v rámci „Visegrádské čtyřky“ (Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko), s patrnou tendenci rozšíření o Chorvatsko.

Josef Pejřimovský, 2006

zpět na úvodní stránku