Habsburkové a český stát

Obdrželi jsme připomínku k našemu postoji k Habsburkům, kterou uvádíme. Protože jde o dost rozšířený názor, rozhodli jsme se ji i s odpovědí zveřejnit.

zaujalo mne=Je smutne, ze potomkovia Jana Husa klesli az tak hlboko. Habsburgovci vzhladom na svoje spravanie pocas panovania /porusenie volebnych kapitulacii a Majestatu/ nemali uz pravo na cesku korunu. Staci si prelistovat zakladnu literaturu ako Prehled dejin Ceskoslovenska pripadne Dejiny zemi Koruny česke. Matus Chren

Připomínka obsahuje 3 části:
      1. Jan Hus a jeho dědictví
      2. Nedodržení volebních kapitulací Habsburky
      3. Zrušení Majestátu Rudolfa II. o náboženské svobodě
k nim přidávám:
      4. Postavení českého státu v habsburském soustátí

1. Potomci Jana Husa

Vážím si osobně M. Jana Husa jako statečného muže, který zemřel za své přesvědčení. Ale ani při nejlepší vůli nemohu přijmout, že zemřel za pravdu. Mistr Jan Hus zemřel s největší pravděpodobností za subjektivní pravdu, a i to z něho činí statečného člověka. Nezemřel ale za objektivní pravdu Jeho teologické a filozofické názory jsou výsledkem chyby filozofického myšlení a jsou skutečně mylné včetně závěrů, které z nich vyvozoval. M. Jan Hus patrně nebyl schopen filosoficky zpracovat a přijmout argumenty druhé strany, teologicky bychom mohli říci, že jeho svědomí bylo pravděpodobně neodstranitelně mylné, bludné. Jan Hus šel na hranici jako zbožný katolický kněz, svátostně smířený s Bohem smířený a Církví. Sám si vyžádal, aby jej na smrt připravil jeho přítel a současně teologický odpůrce a žalobce, M. Štěpán z Pálče. Proto si myslím, že i přes škody, které českému národu způsobil, mohl dojít věčné spásy.
V tomto smyslu říkám, že Češi jsou pravým potomky Jana Husa, ochotní hájit své přesvědčení až do „těch hrdel a statků“, ale pravdou jsou ve své většině neoslovitelní. Jejich námaha a snahy jsou mnohdy bojem o chiméru. Česká přednost – smysl pro sociální spravedlnost a schopnost hlubokého teologického myšlení, je ale zatím oslabována určitou vzpurností a reptáním. Češi rádi reptají, pokud reptají, je v tom projev i čilosti jejich ducha, ale přiložit k němu krapek tzv. člověčího sádla, to již se jim tak mnoho nechce. Jako malý národ se možná Češi bojí i sebekritiky, protože se bojí, že by ztratili i národní identitu, že by byli tzv. převálcováni. Myslím, že pravý opak je pravdou, že pokora rozumné sebekritiky může jen prospět. Češi by měli svého čiperného ducha co nejvíce přiblížit pravdě, skutečnosti, protostě a pokoře. Pokud pak reptají proti Bohu a chtějí docílit spravedlnosti z lidských sil, skutečně ohrožují svou existenci jako národa. Češi, protože jsou malým národem, bojí se přiznat, že někdo je silnější než oni, že někdo je určuje. Zažili si trpká zklamání od silnějších národů. Ale měli by přiznat oprávněné moci její moc. Pokud se proti skutečné moci postaví, třeba svým švejkovstvím, nebo rozdrobením do mnoha protichůdných modelů a názorů, mohou jen na to doplatit. Češi by se měli přestat bát a uvěřit tomu, že v pravdě je síla, ale ve skutečné pravdě a skutečná pravda není v rebelii, ale v souladu s evropskou tradicí. Měli by své sebevědomí postavit na době Karla IV, ne na době omylů – na husitství. Pokud bych chtěl, jako nečech český národ ovládnout a oslabit ho, uděl bych právě toto – učil bych je uctívat dobu, která po vzestupu padla dolů do zániku, dobu omylu, tak bych v nich pěstoval neustále pocit bezmoci a malosti.Upřímně řečeno, možná, že i Mistr Jan Hus se bál, nechtěl do Čech, existuje ne fantasmagorický, ale i vcelku možný předpoklad, že od určité doby hájil své myšlenky již ne z přesvědčení, ale ze strachu před politickou pomstou. Ale ani to by ho neumenšovalo jako člověka, spíše to poukazuje na složitost případu M. Jana Husa. Přece musel být důvod k tomu, aby M. Štěpán Páleč udělil rozhřešení M. Janu Husovi. Bud M. Štěpán Páleč dospěl k názoru, že svědomí M. Jana Husa je bludné nebo Mistr Jan Hus uznal v tichosti své bludy.
Sami Slováci poznali českou povahu – schopní, chytří lidé, ale nabubřelí nad „nevzdělanými“ Slováky. Slováci byli skutečně v určité době méně vzdělaní, vzdělanost Češi ale přeceňují, protože světlo, které osvěcuje rozum, aby rozum správně myslel, je světlo víry, Světlo upřímné touhy po pravdě, v posledku po Bohu. Ale Čech spíše chtěl si tolikrát pocítěný pocit ponížení od Němců, kompenzovat pocitem moci „ nad“ Slováky. Když si jej Čech nemůže dopřát vůči Němcům, dopřeje si ho vůči Slovákům. A to je ta nemoudrost a zloba v Českém národě, to je základ řevnivosti, nepokora, neochota uznávat důstojnost třeba Slováka, bači. Víte, a to Slováky činí v budoucnu možná úspěšnější ,to, že mají Pannu Marii sedmibolestnou jako ochránkyni Slovenska, to je moudré. Prostý Slovák mi řekl, „Aj, vy Čehúni“, dále česky, „mnoho si o sobě myslíte a když s Vámi člověk zaklepe, vypadne z Vás stejně husita.“ Nemyslíte, že na tom je kus pravdy?
V knize z 11.stol se píše – „ kradli jsme jak Češi“. Němci říkají, že Češi jsou chytří a šikovní, ale že si neumějí vládnout…“ a co Svatoplukovy pruty? .“Nemyslíte, že na tom je kus pravdy?“
Proto by měli Češi opět postavit sloup Panně Marii na Staroměstském náměstí odprosit Boha, protože jak ponižují Boha, tak budou poníženi oni sami. Vždyť Čechům byla dána krásná zem a přirozená inteligence a dobrota, neměli by se smířit s vládcem kosmu, který je nade vše inteligentní a nade vše dobrý? Pak budou i oni šťastní a bez mindráků méněcennosti, bez strachu, který si nebudou odreagovávat vyvyšováním sebe - otročením silným a ponižováním tzv. slabších. K eskalaci násilí v Česku nedošlo jen proto, protože Češi jsou zastánci „mírného pokroku v mezích zákona“. Takže bychom se měli probudit, my Češi, již jen proto, že naše i pohanská kultura byla velmi vyspělá????
Tyto stránky provozujeme také proto, abychom oslovili alespoň ty Čechy, Moravany a Slezany, kteří jsou ochotní naslouchat (resp. číst) a přemýšlet.

2. Porušení volebních kapitulací

V tomto případě jde o jedinou volební kapitulaci, a to Ferdinanda I., další Habsburkové byli přijímáni jako dědiční panovníci.
Česká koruna byla dědičná. Podle Zlaté buly císaře a krále Karla IV. z roku 1348 podle prvorozenství v mužské linii a pokud nebylo mužských potomků i pro ženy, kde však nebylo pořadí dědiček stanoveno. To dávalo možnost vybrat za panovníka manžela nebo potomka kterékoli dědičky. Tato zásada byla porušena jen jednou, volbou Jiřího z Poděbrad za českého krále. Ale právě Jiří z Poděbrad a jeho synové se následnictví vzdali a na trůn byl uveden dědic ve smyslu Zlaté buly Karla IV., Vladislav II. Jagelonský, po přeslici pravnuk císaře a krále Zikmunda, a tedy u Přemyslovců a Lucemburků. Český sněm v roce 1510 uznal dědická práva k české koruně pro dceru Vladislava Jagelonského Annu pro případ, že její bratr Ludvík zemře bezdětný a s podmínkou, že bude provdána se souhlasem českých stavů . Po smrti Ludvíkově však české stavy v rozporu s tímto usnesením přistoupily k volbě krále.
Otázka, zda Anna byla za Ferdinand I. provdána se souhlasem českých stavů byla předmětem mnohého zkoumání a dodnes není úplně osvětlena tak, abychom měli výslovný a přímý důkaz o souhlasu stavů; Rezek alespoň dokázal, že o smlouvách prešpurských a vídeňských (tj. svatebních jednáních a smlouvě Anny Jagelonské a Ferdinanda I.) české stavy věděli, nebyli z nich vyloučeni a že od nich nebyla učiněna žádná námitka proti nim. Za těchto okolností se zdá, že již nelze vážně pochybovat o právech Anny k dědictví po Vladislavovi a právo sněmu přestával již jen na přijetí manžela královnina. (A. Denis: Konec samostatnosti české II., kniha první, hlava první, Praha 1909, s. 17)
Záminkou pro volbu krále se stala skutečnost, že sňatek nebyl schválen sněmovním usnesením, i když nelze dokázat, že taková forma souhlasu byla potřebná. Faktickým důvodem ale pravděpodobně byly zájmy nejv. zemských úředníků, kteří za předchozí vlády králů Vladislava II.. a Ludvíka, kteří sídlili v Uhrách, vedli správu země a české královské komory. Za této správy byla země silně zadlužena a věřiteli byli z největší část právě tito nejv. zemští úředníci. Vyplývá to i ze skutečnosti, že podmínkou zvolení bylo zaplacení dluhů po Jageloncích. Takovou podmínku bylo možné klást zvolenému králi, naopak král dědičný mohl žádat vyúčtování a postihnout nepoctivé úředníky.
K volbě nebyly připuštěny stavy korunních zemí s tím, že jsou pouhými údy či lény koruny české a musí přijmout toho, koho Češi zvolí. Výsledkem bylo, že český sněm zvolil
Za krále Ferdinanda I., který však byl současně přijat na základě dědické smlouvy za dědičného markraběte moravského, vévodu slezského markraběte Horní a Dolní Lužice. Vznikla tak velice spletitá právní situace, kdy by měl dědičný markrabě moravský, vévoda slezský a markrabě Horní a Dolní Lužice být manem zvoleného českého krále. Pokud by byl zvolen někdo jiný, znamenalo by to buď válku, nebo faktické rozdělení Zemí Koruny české do 2 státních celků.
Volba Ferdinanda I. ale nebyla posledním právním aktem ve věci nástupnických práv jeho manželky Anny Jagelonské. Po požáru pražského hradu v roce 1541 shořely Zemské desky Království českého. Do obnovených zemských desek nebylo vloženo sněmovní usnesení o volbě Ferdinanda I. a jeho volební kapitulace, ale zemský sněm toto usnesení změnil a takto změněné je dal vložit do zemských desek. Změněným usnesením sněm uznal dědičná práva Anny Jagelonské, prohlásil znovu dědičnost královské koruny a přijal Ferdinanda I. za dědičného krále.
Ferdinand I. se ve volební kapitulaci zavázal uhradit polovinu dluhů po Jageloncích, což neučinil. Morálně nelze nic namítat proti tomu, že ti, kdo královskou komoru šidili přišli o svůj zisk. Právně nebyl po uznání svých dědických práv Ferdinand I. povinen plnit sliby, které dal před svým zvolením. Volba byla uznáním dědického práva od počátku aktem nulitním.

3. Zrušení Majestátu Rudolfa II. o náboženské svobodě

Ke zrušení Majestátu Rudolfa II., je třeba říci toto. Majestát sice zaručoval svobodu náboženství ve smyslu svobody svědomí i poddaným, ale nezaručoval svobodu kultu. Kostely si poddaní jiného vyznání než vrchnost mohli postavit jen s jejím souhlasem s výjimkou královských statků, kde souhlas nepotřebovali. Jinak měli právo navštěvovat kostely svého vyznání v okolí. Pokud si uvědomíme, že vrchnosti měli tzv. právo podací, tedy ustanovovat faráře, byla svoboda vyznání silně omezená nemožností vykonávat kult (bohoslužby). Protože cca 80 % far bylo v rukách evangelíků, byli na tom katolíci a ultrakvisté (tj. podobojí, pokračovatelé husitů) na statcích evangelických vrchností objektivně hůř, než evangelíci na statcích katolických vrchností.
Majestát Rudolfa II. se netýkal přímých následovníků husitů - ultrakvistů. Ti měli svá práva zajištěna římským papežem v roce 1564 potvrzenými kompaktáty v rámci římskokatolické církve a poměr evangelíků, zejména luteránů k nim byl téměř stejný, jako ke katolíkům. Evangelická konzistoř dokonce slavení svátku Jana Husa zakazovala a byl to Habsburk, král Ferdinand I., který jí slavení Husovy památky nařídil. Ultrakvismus byl ve své podstatě tradiční. Držel se tradičního katolického učení o svátostech a zachoval úctu svatých . Lišil se jen přijímáním z kalicha pro laiky a slavením památky Jana Husa, Jeronýma Pražského a dalších mučedníků 6. července a užíváním češtiny (společně s latinou) v liturgii. Čeština se používala hlavně při Crédu a Otče náši ????? Zřeknutí se apoštolské posloupnosti, svátostí a tradiční liturgie, které jsou typické pro luteránství, Jednotu bratrskou i kalvinismus považovali ultrakvisté za herezi. (podle: Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, Praha 1995, s. 154-160).
Rudolfův Majestát se navíc výslovně odvolává na augspurský mír z roku 1555, tedy říšský zákon. Je to prvý případ, kdy v Čechách někdo, v tomto případě evangelická šlechta, prosazuje platnost říšského zákona. Tím se ale zároveň stal Majestát rozporným zákonem, neboť na jedné straně zaručuje svobodu vyznání i poddaným, ale augspurský mír má zásadu „čí panství, toho náboženství“.
Nesmíme dále zapomínat, že období největší germanizace Čech nenastalo po Bílé Hoře, ale v 50. letém období před ní, a to v důsledku šíření protestantismu, konkrétně luterství. Nešlo jen o poněmčení šlechty, ale o poněmčení měst a venkova v důsledku luteranizace, německých pastorů, škol a přivádění německých osadníků na místo českých, kteří se drželi kalicha, ale s luterstvím a němectvím nechtěli mít nic společného, a proto své usedlosti opouštěli. Tímto postupem byla během ca 50 let poněmčena 1/5 Čech (Josef Pekař: O smyslu českých dějin, Stojanov, edice Akord 1977, Rotterdam, s. 176/7). Poněmčování bylo tak rozsáhlé, že v roce 1615 přijal český sněm zákon, že za obyvatele země (ani za měšťana) ne smí být přijat nikdo, kdo neovládá češtinu. Čeština byla prohlášena za jediný jednací jazyk zemského sněmu a soudu., ve sněmu směli německy mluvit jen Slezané a Lužičané. Vypovězením ze země měli být potrestáni ti, kteří se mezi sebou zavázali, aby při společném setkání žádný jazykem českým nemluvil. (l. c., s 175). To byl zřejmý úspěch českých katolíků a ultrakvistů. Češtinu do českého zemského sněmu a soudu zavedli povstalci z roku 1918. V takovém rozsahu germanizace po Bíle Hoře nikdy nepokračovala. Němčina však jako jednací u zemském sněmu i soudu vedle češtiny zůstala.
Povstání z roku 1618 mělo chatrný právní základ, uzavření 2 evangelických kostelů katolickou (církevní) vrchností, nikoli nucení evangelíků k přestupu na katolictví. Evangelické stavy argumentovaly tím, že církevní statky jsou vlastně statky královské, a že poddaní proto souhlas vrchnosti ke stavbě kostelů nepotřebovali, katolíci tím, že i církevní instituce mají plná vrchnostenská práva, a proto jednaly v souladu s Majestátem. Věc je právně skutečně spletitá, vůči církevním statků, měl král skutečně větší pravomoci než vůči šlechtickým, ale jednoznačně spor rozhodnut nelze.
Povstalci do roku 1919, tj. o smrti císaře a krále Matyáše argumentovali tím, že vedou povstání proti úředníkům královským, nikoli proti králi. Situace se měnila až po smrti Maxmiliánově, kdy se Ferdinand II. ujal vlády.
A zde je třeba připomenout: čeští stavové přijali v roce 1617 Ferdinanda II. za českého krále, ten byl v témž roce korunován, přísahal na dodržení zemských svobod včetně Rudolfova Majestátu a stavy mu složily přísahu věrnosti. Do Matyášovy smrti Ferdinand II. nevládl a svoji přísahu neporušil. Výtky evangelických stavů proti němu se vztahují jen na údajné nebo snad skutečné rady, jak pomoci rekatolizaci v Čechách. Takové rady nebyly porušením zemského práva, ani Rudolfova Majestátu. Tím by nebyly ani skutečné, nenásilné rekatolizační akty, jako podpora šíření katolictví z kazatelen a škol, jak úspěšně činili před Bílou Horou k nelibosti protestantů jezuité. Porušení zemského práva by bylo teprve násilné nucení ke změně náboženství.
Po svém nástupu vlády nabídl povstalým českým stavům amnestii za vzpouru a potvrzení náboženské svobody a navrácení poměrů před rok 1618. To ale znamenalo zrušení konfiskací majetku katolíků, které evangelické stavy provedly. Odpovědí bylo sesazení Ferdinanda II.z trůnu, ke kterému však objektivní důvody, tj. vláda proti zemskému právu, chyběly. Tímto okamžikem se vzbouřenci stali zrádci. Pokud jde o zradu, její trestání smrtí bylo tehdy a ve většině států je dodnes obvyklé. Tím se vzbouřenci sami se postavili do situace „vítězství nebo smrt“, případně útěk a doživotní vyhnanství.
Důsledky porážky na Bílé Hoře, popravy čelných vzbouřenců, konfiskace jejich majetku a odnětí ideové základny stále doutnající vzpoury, tedy zrušení náboženské svobody, bylo jen logickým politiky evangelických stavů a jejich porážky. Rekatolizaci kladlo odpor více německé než české obyvatelstvo. Ostatně skutečnost, že evangelická Evropa klidně přihlížela zápasu českých evangelíků a nehnula pro ně prstem, bylo z velké části důsledkem chatrného právního základu celého povstání.

4. Postavení českého státu v habsburském soustátí

Pokud jde o politiků Habsburků po Bílé Hoře, český stát ani české státní právo nebyly Habsburky zpochybňovány, i když pravomoci stavů byly omezeny. Dokladem toho je, že veškeré české státoprávní svahy se do roku 1918 opíraly o Obnovené zřízení zemské Království českého, vydané Ferdinandem II. v roce 1627.
V jistím smyslu lze vytýkat císař a králi Františkovi Josefovi I. nedodržení slibu, že se nechá se korunovat českým králem. Příčny však nebyly v jeho osobě, ale v odporu maďarských politiků proti česko-rakouskému vyrovnání a v charakteru české politiky. Ke zpochybnění českého státního práva došlo až za 1. svět. války, v roce 1915. Tím byl dán za celou dobu vlády Habsburků v Čechách jediný objektivní právní důvod k vypovězení poslušnosti panovníkovi, který jednal proti zemskému právu, ale to se nestalo. Pravděpodobně by však ani toto nebylo dostatečným důvodem k sesazení dynastie, ale pouze k nabídnutí koruny následníkovi či jinému členu dynastie, který by se zavázal české státní právo respektovat.
Jeho nástupce, císař a král bl. Karel I. byl oprávněnými politickými zástupci českého národa, tj. českými poslanci Říšské rady přijat za českého krále. Od počátku své vlády dával zřetelně najevo, že práva národů monarchie bude respektovat, zabezpečí je a české státní právo obnoví. V době války však k tomu neměl dostatek možností. Formálně k obnově českého státního práva došlo dekretem ze 17. října 1918, k jeho realizaci však neměl císař a král bl. Karel I. dostatek času.
Ani pokud jde o germanizaci nelze Habsburkům nic vyčítat. Jediným germanizátorem byl vychvalovaný císař Josef II. Ostatně za období od roku 1880 do roku 1910 klesl podíl německého obyvatelstva v českých zemích z 36,1 na 35%, českého se zvýšil z 62,7 na 63,4% a polského z 1,2 na 1,6%. K nárůstu českého obyvatelstva je ale třeba přičíst 4% českého obyvatelstva Dolních Rakous, zejména přistěhovalců ve Vídni, což znamená nárůst nejméně o další 1%. Nárůst podílu českého obyvatelstva v roce 1921 na 67,5% a současný pokles německého obyvatelstva na 30,6% lze přičíst lidem s národnostní „pragmatickou“, tj. těm, kteří ovládali oba jazyky a hlásili se k národnosti podle toho, co se jim připadalo výhodnější. (číselné údaje: Přehled Československých dějin v datech, Praha 1986, s. 649).

Listopad 2006, Josef Pejřimovský

zpět na úvodní stránku