Odcizené země Koruny České

Dostáváme čas od času dotazy, jak je to s odcizenými zeměmi Koruny České a možností jejich opětovného připojení k českému státu. Pokoušíme se na tyto otázky odpovědět.

Odcizenými zeměmi Koruny České jsou Braniborsko, léna na území Saska a Durynska, Slezsko, Kladsko, Horní Falc a obojí Lužice. Země byly odcizeny postupně a jejich odcizení bylo většinou potvrzeno mírovými smlouvami.

Jako prvé bylo odcizeno Braniborsko, prodané v roce 1415 Zikmundem Lucemburským Hohenzollernům, v jejichž držení bylo do konce 1. svět. války v roce 1918. Zikmund jako římský král a  později císař jim Braniborsko předal jako říšské léno a tak odtrnul jej od Koruny České. O výhradách návratu Braniborska ke Koruně české mi není nic známo a uplatňování nároků je pravděpodobně nejen fakticky, ale i právně bezpředmětné.

V Sasku a Durynsku patřila ke Koruně České jen nesouvislá léna, získaná Karlem IV., která byla postupně postupována jako léna Koruny České vévodům saským. Právní postup nebyl jednotný. Král Jiří z Poděbrad stanovil, že léna má přebírat saský vévoda nebo ten, koho on určí jako celek a další léna z nich má udělovat sám, další získali sasští vévodové jiným způsobem, např. koupí. Některá léna však zůstala přímo podřízená českým králům, některá z nich byla postupně získána saskými vévody různými způsoby, např. koupí, jiná pravděpodobně z lenního svazku propuštěna nebo byla práva promlčena. Přesná právní situace jednotlivých držav by vyžadovala samostatnou studii, což se zdá nadbytečné. Uplatňování nároků Koruny české by bylo nejen fakticky, ale i právně pravděpodobně bezpředmětné. Případné připojení jednotlivých, s českým nesouvisejících území by ani nebylo účelné.

Horní Falc byla získána Karlem IV., ale ztracena Václavem IV. Král Jiří z Poděbrad obnovil lenní svazek Horní Falce s Korunou Českou a propůjčil léno falckrabím Rýnským. Ti jej drželi do porážky Fridricha Falckého, zvoleného r.1919 za Českého krále ne Bílé hoře, poté byla v roce 1621 země obsazena Maxmiliánem, vévodou bavorským a po vestfálském míru mu zůstala spolu s kurfiřtským hlasem. Vrchní lenní práva Koruny české tím nebyla dotčena a byla znovu uplatněna po vymření bavorské linie Wittelsbašské dynastie spolu s dalšími nároky Habsburků na jednotlivá území v Bavorsku. Výsledkem byla „válka o dědictví bavorské“, které se proti Habsburkům účastnila většina německých států společně s Francií. Při uzavření míru v roce 1779 byly veškeré Habsburské nároky odškodněny územím východně od řeky Inn (Innská čtvrť), které se stalo součástí Horních Rakous. Ostatních nároků se habsburská monarchie vzdala. Vyrovnání dynastických nároků se stalo bohužel na úkor Zemí Koruny České, ale v důsledku neúspěšné války. Mírovou smlouvu lze těžko napadnout a uplatňovat právní nároky Koruny české na Horní Falc se jeví bezpředmětné. Navíc Československo získalo po 1. svět. válce část rakouských území, tj. část Vitorazska (České Velenice) a Valticko. Lze tedy říci, že Rakousko, které na úkor práv Koruny České v roce 1779 získalo, ztrátu českému státu po roce 1918 kompenzovalo.

Slezsko bylo v 10. stol. součástí českého státu, ale koncem téhož staletí se stalo součástí Polska. Do lenního svazku s Královstvím Českým vstupovala jednotlivá knížectví postupně a samostatně, již za Václava II. to byla knížectví v Horním Slezsku. Jejich lenní závislost na Koruně České obnovil postupně Jan Lucemburský, který připojil také většinu knížectví v Dolním Slezsku a připojení celého Slezska dokončil Karel IV. Ke ztrátě většiny Slezska došlo za vlády Marie Terezie, kdy je dobyl pruský král Fridrich a připojil k Prusko, což bylo uznáno následnou mírovou smlouvou z roku 1742 a potvrzeno po dalších válkách i mírovými smlouvami z let 1745 a 1763. Po 1. svět. válce došlo úpravám hranic Pruska, resp. Německa, Polska a Československa mírovými smlouvami. Po 2. svět. válce byla pruská část Slezska připojena k Polsku, Prusko jako stát zaniklo a nové hranice byly potvrzena polsko-německou mírovou smlouvou. Právní nároky na Slezsko proti uzavřeným mírovým smlouvám uplatnit nelze, morální nárok na vrácení násilím odtržených území trvá. Uplatnit by jej pravděpodobně bylo možné pouze v případě, že by obyvatelé Slezska sami chtěli připojení k českému státu. Ale Poláci vždy považovali Slezsko za oddělenou část Polska a hnutí za jeho znovupřipojení k českému státu je nepravděpodobné.

Kladsko tvoří samostatný problém, země nebyla nikdy součástí Polska, ale součástí Království Českého se zvláštním postavením. Ale od jeho připojení k Prusku spolu se Slezskem sdílí jeho osudy a lze o něm říci totéž, co o Slezsku.

Od předcházejících zemí je odlišný případ českých korunních zemí Horní a Dolní Lužice. Horní Lužice patřila k Čechám s přestávkami již o r. 1075, trvale od roku 1319, Dolní Lužice od roku 1373. Právně byla prohlášena za nedílnou část Koruny České Horní Lužice, tj. Budyšínsko a Zhořelecko Zlatou bulou císaře římského a krále českého Karla IV r. 1356, Dolní Lužice byla trvale připojena Dekretem o přivtělení krále Václavem IV. r 1411.

K dosud trvajícímu odtržení obou Lužic došlo po porážce stavovského povstání 1620, kdy byly obě země dány do zástavy v roce 1624 saskému kurfiřtu Janu Jiřímu I. z albertinské linie Wettinské dynastie za sumu 60 milionů zlatých. Pražským mírem r. 1635 a byla tato smlouva změněna tak, že zástavní suma byla zvýšena na 72 milionů zlatých a obě Lužice byly propůjčeny kurfiřtu Janu Jiřímu I. jako léno Koruny České. Českému králi zůstalo právo výplaty po vymření albertinské linie Wettinské dynastie po meči a návrat obou Lužic ke Koruně České bez výplaty po vymření jejím po meči i po přeslici, dále právo ochrany katolíků v obou Lužicích a některá práva na vojenskou pomoc z Lužice za války, zejména proti Turkům. Navíc byla smlouvou zajištěna svoboda katolického náboženství v protestantskému Sasku zastavených Lužicích a po jejich návratu ke Koruně české zase svoboda augspurského vyznání pod vládou katolické dynastie. Lužičtí Srbové, zejména jejich katolická část má v paměti, že zachovali katolictví a vlastně i národnost jen díky tomu, že zástavní smlouva zaručovala náboženskou svobodu katolíkům a čeští králové na její dodržování dbali. Správu katolíků v Lužici vedl do roku 1918 arcibiskup pražský, v Praze byl také Lužický seminář.

Právní stav z roku 1635 trval do r. 1815, kdy byla celá Dolní Lužice a větší část Horní Lužice (Zhořelecko a část Budyšínska) připojeny k Prusku. V důsledku této změny byla změněna i lenní a zástavní smlouva tak, že celá zástavní suma a lenní svrchovanost českého krále se vztahovala pouze k saské části Horní Lužice včetně práva výplaty po vymření panovnického rodu saského, tedy albertinské linie Wettinské dynastie po meči a právo na návrat země bez výplaty po jeho vymření po přeslici. Pruská část Horní Lužice a Dolní Lužice byly z lenního svazku propuštěny a českým králům zůstalo pouze právo návratu země bez výplaty po vymření panovnického rodu pruského (Hohenzollerské dynastie) po meči. Práva českých králů k saské části Horní Lužice byla opětovně potvrzena v roce 1845, po protestech rakouského císaře a českého krále proti saské ústavě z roku 1831, která práva českých králů k části Horní Lužice nerespektovala.V rámci Saského království zachovala Lužice i po roce 1831 vlastní sněm a ústavu, i když omezenou ústavou saskou. Tento právní stav trval do roku 1918.

V roce 1918 došlo k podstatným změnám v poměrech všech účastníků smlouvy z roku 1815.
Saský král Fridrich August II. byl zbaven trůnu 13. 11. 1918, korunní princ stejného jména se svých práv vzdal v roce 1923, titul princ saský není od tohoto roku pravděpodobně užíván.
V r. 1918 abdikoval německý císař a pruský král Vilém II., práv se vzdal jeho vnuk, rovněž Vilém v roce 1933. Titul princ pruský přešel na jeho synovce Georga Fridricha.
V roce 1918 byla vyhlášena československá republika, která zbavila vlády rovněž českou, habsbursko-lotrinskou dynastii, aniž ji sesadila (k podrobnostem odkazuji na část historie a politika, článek Sesazení Habsburků a vznik republiky).

Poválečné mírové konference ignorovaly starší smlouvy mezi státy a budovaly Evropu jakoby na „zelené louce“. Ani Československá republika, oprávněná v té době zastupovat Země Koruny České, ani Německá, tzv. výmarská republika, ani Svobodné státy Saský a Pruský, které byly republikami v rámci Německé republiky, tyto smlouvy nijak neupravily ani nezrušily. Snahy Lužických Srbů o připojení k Československu nenalezly dostatečnou odezvu ani u československých politiků, tím méně u politiků ostatních států Dohody. Vzniklo zde jakési právní vakuum, kdy původní, nezrušené smlouvy o obou Lužicích zůstávají v platnosti, ale osoby, kterým z nich plynou práva a povinnosti, tj. králové český, saský a pruský jsou zbaveni možnosti tato práva a povinnosti vymáhat a plnit.

Nové změny v poměrech českých korunních zemí Horní a Dolní Lužice nastaly po 2. svět. válce, kdy východní části Horní a Dolní Lužice za Odrou a Nisou byly připojeny k Polsku a to bez jakýchkoli podmínek a bez respektování historických nároků českých. Polsko tedy zřejmě není povinno ve věci svých částí obou Lužic českému státu ničím.
Další změnou po 2. svět. válce byl zánik Pruska, které přestalo být státem v rámci Spolkového Německa a bylo rozděleno na jednotlivé samostatné země nebo jeho části připojeny k Polsku a Rusku. V bývalé NDR byly dokonce zrušeny země, ale po sjednocení Německa byly obnoveny. Na území Lužice byl obnoven Svobodný stát Saský, na části někdejšího území pruského byly obnovena země Braniborská, zahrnující i Dolní Lužici. Část bývalého pruského Slezska na území Horní Lužice byla na základě plebiscitu připojena ke Svobodnému státu Saskému. Tím se jeho součástí stala prakticky celá bývalá pruská Horní Lužice. Zde se projevily sympatie Lužických Srbů i jejich již poněmčených potomků k Sasku a Prusku. Značky na hraničních kamenech, KS (Koenigsreich Sachsen) a KP (Koenigsreich Preusen) byly lidem čteny jako Kral Sprawny a Kral Paduch. Tuto změnu hranic lze považovat za legitimní a vztahovat bývalé smlouvy o saské Horní Lužici na území v jejím nynějším rozsahu, tj. prakticky celou Horní Lužici bez východní, nyní polské části.

Po druhé svět. válce byly obnoveny snahy Lužických Srbů o připojení Lužice k Československu, opět byly ignorovány a nenašly dostatečnou odezvu ani u československých politiků. To bylo patrně důsledkem toho, že v roce 1943 Stalin Benešovi v Moskvě nabízel obojí Lužici a Kladsko jako poválečné vyrovnání. Bohužel pan Beneš se zachoval přesně podle toho jak jej vyobrazil Jan Masaryk a odmítl, což Stalin považoval za ubohé slabošství a dále se s ním vůbec nebavil. Takže tento slaboch nás již v roce 1943 znovu připravil o to, co naše jest, což je prostě neuvěřitelné (sobota, 25.11.06, ČT2, pořad 333 o Lužici).

Pokud jde o zanedbání možnosti vrátit Lužici a Kladsko českému státu ze strany presidenta dr. Ed. Beneše, nepřekvapuje to. K jeho činnosti před Mnichovem a za 2. svět. války, kterou, jak se domnívám, lze hodnotit jako poškozování zájmů Československa, odkazuji na poslední články (později bude umístěno v části Historie a politika), článek Český stát a střední Evropa v jeho kapitole Vyrovnání s většími sousedy. K jeho „zásluhám“ je třeba přičíst také odevzdání Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu bez kompenzace a proti vůli jejích obyvatel.

Vztah obyvatel Lužice k českému státu ale dále trval. Ještě v 80. letech 20. stol., při jednom uzavření hranic s bývalou NDR, ale jen pro Němce, ne pro nás, jsme na hranicích potkali rozhněvaného muže z NDR, který sice mluvil jen německy, ale zlobil se, jak může někdo bránit styku Lužice a Čech, když je to přece jeden stát. Po roce1989 se Lužičtí Srbové snažili o úzké vztahy s Československem a pak i s Českou republikou, ale naši politici opět zklamali. Národnostní práva Lužických Srbů jsou nyní garantována smlouvou polsko - německou a konkordátem Svobodného státu Sasko s Vatikánem, ale nikoli smlouvou s Českou republikou, které by prosazování takových záruk z historických důvodů patřilo.

Vzhledem k současné právní neujasněnosti poměrů obou Lužic k českému státu, tedy historicky Koruně České, lze o možnosti vrácení korunních zemí Horní a Dolní Lužice uvažovat pouze teoreticky,ve smyslu starých, dynastických smluv s vědomím toho, že jsou sice platné, ale prakticky neúčinné, protože osoby a instituce, které jsou k jejich plnění zavázány, zejména na saské a pruské straně, jsou bezmocné.

Zánik pruského státu, pokud by platil dynastický princip, by nebyl podstatnou věcí. Hohenzollernská dynastie byla od roku 1415 kurfiřty Braniborskými a plnění povinnosti vrátit zemi po vymření rodu po meči by se její dědici těžko mohli vyhnout. Na druhé straně situace pro návrat Dolní Lužice ke Koruně České by nebyla naplněna, pruský princ a hlava rodu Georg Fridrich se narodil v roce 1976 a jsou i další příslušníci rodu, kteří neuzavřeli morganatické sňatky ani se svých práv nevzdali a proto jsou plnoprávnými dědici králů pruských a kurfiřtů braniborských.

Odlišná situace je v královském rodě saském, resp. albertinské linii Wettinské dynastie. Poslední vládnoucí saský král Fridrich August III. byl zbaven trůnu 13. 11. 1918, korunní princ stejného jména se svých práv vzdal v roce 1923 a zemřel v roce 1943 bezdětný. Titul princ saský není od roku 1923 pravděpodobně užíván.

Hlavou rodu se stal s titulem markrabě míšenský mladší syn krále Fridricha Augusta III. - Fridrich Christian, který zanechal syna Maria Emanuela, nar. 1926, dosud žijícího ale bezdětného, a dalšího syna Alberta, nar. 1934, rovněž bezdětného a dceru Marii Annu Josefu, provdanou za Roberta de Atif. Jejich potomci nesou nyní titul kníže Sachsen-Gessaphe a nejstarší zdědí po Maria Emanuelovi i titul markrabě míšenský. V této linii po přeslici jsou mužští potomci i v další generaci. Rodina žije v Mexiku.

Třetí syn krále Fridricha Augusta III., Ernst Heinrich zanechal syna Georga Tima, který zplodil z morganatického manželství syna Rudigera, otce 3 synů a nemanželského syna Hermanna, který však nenese rodinné tituly, ale pouze titul von Sachsen a je otcem 2 synů.

Bylo by důležité vědět, jest-li Rudiger, potomek Georga Tima z morganatického manželství byl hlavou rodu, kterou je pravděpodobně Maria Emanuel, markrabě míšenský, uznán za plnoprávného příslušníka rodu se všemi právy, zejména s právem nástupnickým. Ale z toho, že titul markraběte míšenského přejde po smrti Maria Emanuela na syna jeho sestry lze usuzovat, že nástupnické práva potomků z morganatického manželství Georga Tima uznána nebyla. Ve vztahu k Horní Lužici, která je českým lénem, by však pravděpodobně samotné uznání nástupnických práv hlavou rodu nestačilo, ale bylo třeba i uznání těchto práv lenním pánem tj. českým králem. Pokud by nástupnická práva Rudigerova byla uznána jak v Sasku, tak českým králem, byla by situace stejná, jako v Dolní Lužici, podmínky pro návrat Horní Lužice ke Koruně české by splněny nebyly.

Herman, nemanželský syn Georga Tima zřejmě plná práva člena dynastie, zejména nástupnická práva nemá, jak vyplývá již z toho, že nedědil rodinné tituly, ale pouze jméno von Sachsen.

Pokud nebyla uznána nástupnická práva Rudigerova v Sasku nebo jeho právo k Horní Lužici českým králem, pak Mariem Emanuelem, markrabětem míšenským, nebo jeho bratrem Albertem, královský rod saský po meči vymře. Ustanovení saské monarchistické ústavy z roku 1831 stanoví, že po vymření albertinské linie Wettinské dynastie přechází právo nástupnictví na linii Ernestinskou, tedy velkovévody Sasko-Výmarské, příp. vévody Sasko-Altenburské, Sasko-Koburg-Gotské nebo Sasko-Meiningenské a pokud by nebylo mužských potomků, nástupnictví přechází po ženské linii.

Ustanovení o nástupnictví ernestinské linie v Království Saském nelze vztahovat na Horní Lužici, propůjčenou výslovně potomkům z linie albertinské, jejíž potomci po přeslici mají přednost před mužskými příslušníky ernestinské linie. Podmínky pro navrácení Horní Lužice ke Koruně České by smrtí obou bratří, Maria Emanuela a Alberta byly splněny.
Rozdílné nástupnické právo v Horní Lužici a Saském Království by znamenalo oddělení Horní Lužice od Saska. Z hlediska práv Koruny české by mohlo dojít k dvojími řešení:
- vyplatit zástavní sumu Marii Anně Josefě, resp. jejím potomkům z manželství s Robertem de Atif, knížatům Sachsen-Gesapppe a Horní Lužici připojit přímo ke Koruně české
- ponechat držení Horní Lužice potomkům Marie Anny Josefy a Roberta de Atif, knížatům Sachsen-Gesapppe jako českého léna, pravděpodobně s titulem markrabích hornolužických. Konkrétní formu lze těžko předpokládat, mohlo by jít např. o autonomní část českého státu.

Tolik teorie o možnostech uplatnění nároků na vrácení obou Lužic k českému státu. Realizace těchto nároků by byla možná pouze v monarchiích, za stávajících republikánských zřízení nebude pravděpodobně žádná republika ochotná realizovat smlouvy, vázané na dynastický princip nevládnoucí dynastie, lze proto všechny úvahy o navrácení obou Lužic považovat pouze za teoretické úvahy o možnosti.

Přesto rozbor poměrů v albertinské linii Wettinské dynastie, tj. v královském rodě saském není zbytečný. Jeho příslušníci jsou potomky Marie Josefy, dcery císaře a krále Josefa I. a podle Pragmatické sankce je tento rod prvým v pořadí v následnictví českých králů pro případ vymření Habsbursko-Lotrinské dynastie po meči i po přeslici. (viz: část historie a politika, článek Přemyslovské následnictví.)

Prosinec 2006, Josef Pejřimovský

zpět na úvodní stránku