Císař a král bl. Karel I. a svobodní zednáři

Císař a král bl. Karel I. dostal v exilu z kruhů svobodných zednářů nabídku, že za jistých podmínek by mu mohli dopomoci opět usednout na trůn. Odpověděl jim: „Korunu jsem obdržel od Boha, nemohu ji teď zpět získat od ďábla“ . (E. Demmerleová: Císař Karel I., Praha 2006, s. 232).

Mluvit v souvislosti se svobodnými zednáři přímo o ďáblu může působit poněkud nadneseně. Jaké mohl mít k tomuto výroku bl. Karel z Domu Rakouského důvody? Nejlépe bude, obrátit se přímo k základnímu zednářskému dokumentu, totiž k jejich zasvěcovací legendě v jejím původním znění.

Zasvěcovací legenda Svobodných zednářů
(Jan Kefer: Syntetická magie, Trigon Praha 1991, s. 353-355)

„Když se Šalamoun rozhodl ke stavbě svého chrámu, povolal k sobě umělce staveb, rozdělil je na oddíly pod vrchním vedením Adoniramovým, zvaným jinak Hiram Abif. Byl to architekt, kterého mu poslal spřízněný tyrský král. Původ stavitelů chrámů byl dvojí. Legenda vypravuje, že jeden z  Elohimů pojal za choť Evu a ta mu porodila syna, nazvaného Kain. Ale Jehovah aneb Adonai, také jeden z Elohimů, stvořil Adama spojil ho s  Evou, která z tohoto svazku dala život Abelovi. Z trestu za neposlušnost Evinu, podřídil Adonai syny Kainovi rodině Abelově a zatím co Kain za svou píli a pracovitost sklízel jen nepatrnou úrodu, Abelova stáda vzkvétala v blahobytu. Jehovah zavrhl obětní dar Kainův a tak vyvolal spor mezi syny Elohimů, povstalých z ohně a lidmi, kteří byli pouhými dětmi země. Proto zabil Kain Abela. I pronásledoval Adonai syny Kaina a uvrhl tuto ušlechtilou rodinu, která přinesla světu vědu a umění do područí synů Abelových. Henoch, jeden z potomstva Kainova, učil lidi otesávat kameny, stavěti domy a ustavovati společnost. Syn Henochův Irad a jeho strýc Mehujael učil stavět hráze a vyrábět cedrové trámy. Jiný potomek Kainův, Methusael, vynalezl posvátné písmo a smyslotvotné THAU, jež se stalo společným znakem pracovníků ohnivého původu. Lamech, jehož moudrost je profánním nesrozumitelná, měl čtyři dítky: Jubala, vynálezce harfy, Jabala, jež prvý zpracovával velbloudí kůži, Naamach, matku tkalcovství a  Tubalkaina, jenž prvý postavil tavící pec, kovopracovníka, vykopávajícího v horách podzemní jeskyně, aby svůj rod zachránil před potopou. V této pohromě zachránil se jen Tubalkain a jeho syn. Manželka Chamova, druhého syna Noemova, zamilovala se do Tubalkainova syna a učinila ho otcem Nimroda, jenž vynalezl hon a založil Babylon. Adomiram, potomek Tubalkainův (tj. Hirám) zdál se být povolán k vedení armády svobodných mužů, která měla spojiti syny ohně se syny myšlenky, pokroku a pravdy.

Hiram postavil divuplný Šalamounův chrám, vybudoval nádherný zlatý trůn královský a pořídil mnoho jiných překrásných staveb. Málo lidí ho milovalo, mnoho nenávidělo. Také Šalamoun nebyl mu nakloněn, záviděje mu jeho génia a slávu. Když proslul moudrostí po celé zemi tak, že Belkis, královna za Sáby, přišla do Jeruzaléma, aby se mu poklonila a zhlédla divy jeho království. Nalezla ho na pozlaceném cedrovém trůně v posvátném obleku a pokládala ho zpočátku za zlatou sochu s rukama ze slonové kosti. Šalamoun připravil jí skvělé přivítání, ukázal jí svůj palác a podivuhodný chrám. Obdivujíc se tomu všemu, zaujala srdce královo tak, že jí nabídl svou ruku a ona se mu zaslíbila. Při druhé návštěvě chrámu opakovala královna své přání viděti a poznati tajemného stavitele tohoto překrásného chrámu. Šalamoun odkládal vyplnění tohoto přání jak nejdéle mohl, ale jednoho dne přece jen musil Hiráma představit.

Hiram pohlédl na sábskou královnu a jeho oči probudily její nejvnitřnější podstatu. Od této doby chránila královna Hirama před nevůlí a žárlivostí krále. Když chtěla vidět pohromadě pracující stavitele, řekl král, že je to nemožné. Tu vystoupil Adoniram na kámen, aby byl lépe viděn, učinil pravou rukou ve vzduchu znamení THAU a okamžitě k němu spěchali ze všech stran dělníci. Udivená Belkis želela potají slibu daného Šalamounvi, neboť vzplanula láskou k mocnému architektovi. Žárlivý Šalamoun se rozhodl Hirama pokořiti, neboť v něm vytušil soka své lásky.

Mezi pracovníky byli tři učedníci, kteří byli zaujati proti Hiramovi, protože je nechtěl pro jejich lenost a nedbalost povýšit do stavu mistrovského. Byli to syrský dělník Fanor, fénický tesař Amru, a židovský kopáč Metusael. Tohoto trojlístku užil Šalamoun proti Hiramovi a oni sestavili plán, jak zmařiti ulití měděného moře, práce, jejíž ukončení mělo korunovati Hiramův věhlas. Mladý dělník Benoni, jenž ctil svého mistra, objevil tuto zradu a zpravil o ní krále. Ten neučinil ničeho. Když došlo k lití, jemuž přihlížela také Belkis, tekutá ruda vyřinula se po otevření pecí do formy, tekla dále až proudila po zemi, takže shromážděný dav musil prchnouti, aby nebyl spálen. Marně se pokoušel Hiram, jež jediný zachoval klid, postaviti proti tekutému ohni proudy vody. Směs ohně a vody vytvořila horké páry , které stoupaly do výše, a opět padaly jako smrtící déšť. Nešťastný stavitel chtěje se utěšit u oddaného srdce, hledal Benoniho. Nemohl ho však nalézti, neboť dobrý mladík zahynul, vida mistrův nezdar a poznávaje, že přes varování Šalamoun mu nezabránil.

Hiram zůstal na jevišti svého neštěstí a v žalosti nepozoroval nebezpečí blížícího se ohně. Přemýšlel o hořkém zklamání královny ze Sáby, která přišla, aby mu blahopřála k očekávanému vítězství. Pojednou zazněl z nebe podivuhodný hlas, jenž volal: „Hirame, Hirame!“ Pohlédl vzhůru a uviděl vysoko ve vzduchu vznášeti se obrovskou postavu, která k němu promluvila: „ Neboj se, můj synu, neboť učinil jsem tě nespalitelným. Vstup do plamenů! “ A Hiram vstoupil do pece; a nejen že si neublížil, naopak cítil nezdolatelnou sílu ve svých žilách a postupoval dále. „Kam mne vedeš?“ ptal se. „Do středu země, do duše světla, do říše velikého Kaina, kde vládne svoboda. Tam ustává tyranská nenávist Adonaie, tam můžeme, vysmívajíce se každému hněvu, ochutnávati ovoce stromu poznání. Tam je sídlo tvých otců.“ – „Kdo jsem, a kdo jsi ty?“ – Jsem otec tvých otců, jsem Tubalkain, syn Lámechův.“

Tubalkain vedl Hirama do svatostánku ohně, kde mu osvětlil nedostatky a slabosti Adonaiovy, jenž své vlastní stvoření podřídil smrti, aby se pomstil duchům ohně, kteří obdařili člověka dobrodiním bez konce. Tam setkal se Hiram se svým praotcem Kainem, v jehož kráse se zrcadlí jeho ploditel-anděl světla. Vznešená mysl Kainova dráždila za jeho pozemského života prchlivost Adonaie a proto bylo mu určeno mnoho trpěti. Pojednou zazněl hlas potomka Tubalkainova a jeho sestry Namah: „Narodí se tobě syn, kterého sice neuvidíš, ale jehož početní potomci zvěční tvůj rod. Mocnější rodu Adamova ovládne svět. Po mnoho staletí bude svou práci a svoje schopnosti obětovat potomstvu Adamovu, až konečně nejlepší stanou se nejsilnějšími a zavedou opět na zemi kult ohně. Tvoji nepřemožitelní Synové porazí moc králů, pomocníků Adonaiových ve své libovůli vůdců. Jdi můj synu, duchové jsou s tebou.“ Tubalkain věnoval mu kladivo, kterým sám tolik velkého vykonal a dodal: „Toto kladivo a duchové ohně pomoztež tobě,abys šťastně dokončil dílo, jež vinou lidské hlouposti a zlovůle bylo přerušeno.“

Jakmile se Hiram vrátil zpět na povrch zemský, užil divuplné síla drahocenného kladiva a při ranním úsvitu bylo odlití měděného moře skončeno. Umělec i Belkis byli dokonale šťastni a lid obdivoval tajemnou moc, kterou včerejší neštěstí bylo napraveno za jedinou noc. Brzy na to, jednoho dne, šla Belkis se svým průvodem v okolí Jeruzaléma na procházku a potkala Hirama, jenž byl v samotě pohroužen do snění. Oba přiznali se ku své vzájemné lásce. Když Had-Had, pták, sloužící královně jako posel ohnivých duchů, uviděl znamení mytického THAU, jež Hiram učinil do vzduchu, oblétl jeho hlavu a usedl na jeho zápěstí. Tu zavolala Sarahil, bývalá kojná královny: „Proroctví je naplněno! Had-Had poznává manžela, kterého duchové ohně určili Belkidě a jehož lásku smí jedině přijmout.“ I nemeškali a zasnoubili se a poradili se o budoucnosti.

Hiram měl první opustit Jeruzalém a odebrati se do Arábie, kamž měla ho následovati Belkis, jakmile by se jí podařilo oklamati ostražitost královu a zrušit svoje původní zasnoubení. Obé se jí podařilo, když Šalamoun se jednoho dne opil. Stáhla mu zásnubní prsten. Avšak Šalamoun podnícen žárlivostí dal oněm třem dělníkům, kteří zmařili odlití měděného moře, pokyn, že by mu bylo milé, kdyby jeho soka odstranili. Před svým odjezdem objevil se Hiram ještě jednou v chrámu a tam byl zavražděn. Dříve, než naposled vydechl, podařilo se vhoditi zlatý trojúhelník, na němž bylo vyryto mistrovské slovo jejž nosil kolem krku do hluboké studny. Vrahové zahalili mrtvolu, zakopali je na osamělém pahorku a na hrobě zasadili ratolest akácie.

Když se Hiram neukázal sedm dní, musil Šalamoun vyhověti přání lidu a dáti stavitele hledati. Tři mistři objevili mrtvolu a uhodli vraždu, neboť věděli, že třem učedníkům odepřel Hiram postup. Proto se rozhodli z opatrnosti změniti ihned mistrovské slovo, kterým mělo být první jež bude vysloveno náhodně při vyhrabání mrtvoly. Když pak jeden z nich pozoroval, že kůže odpadá od těla, vykřikl: „Makbenach“ (tj., bratr byl zavražděn, nebo maso odpadává od kostí) a tak se stalo „Makbenach“ poznávacím znamením mistrovského stupně. Vrahové byli dopadení, spáchali však sebevraždu, aby nepadli do rukou spravedlnosti a jejich hlavy byly přineseny králi. Jelikož pak zlatý trojúhelník nebyl u mrtvoly nalezen, bylo po něm pátráno, konečně byl objeven ve studni. Šalamoun dal jej položiti na trojhranný oltář, umístěný v tajném sklepení chrámu a aby trojúhelník lépe ukryl, postavil na něho kubický kámen, obsahující desatero přikázání. Pak bylo sklepení známe jen 27 zasvěcencům zazděno.“

„Taková je původní legenda Svobodného zednářstva. Vyplývá z ní jasně, proč Svobodné zednářství bylo katolickou církví zavrženo.“ Tolik Jan Kefer.

Výpověď původní zasvěcovací legendy svobodných zednářů.

Je vhodné dodat, že již ve 20. a 30. letech 20. stol. označovali svobodní zednáři Hiramovskou legendu za pohádku. Historičnost legendy však není podstatná, důležitá je její ideologická výpověď. Nejde o pohádku, ale o  mýtus, který vysvětluje původ, stanovuje cíle a rámcově i prostředky k jejich dosažení, tedy zdánlivou službou potomkům Adamovým převzít v lidské společnosti skutečnou moc. Tento mýtus nemusí mít hodnotu historickou, ale v každém případě má hodnotu filosofickou a teologickou.

Po teologické stránce mýtus svobodných zednářů využívá starozákonního termínu Elohím, což je plurál od El a doslova jej lze přeložit „bohové“. V Bibli jde jednoznačně o tzv. „plurál majestatis“, užívaný jinak v královských dokumentech, např. „My, král, jsme udělili …“. Nejde samozřejmě o více králů, kteří něco udělují, ale o vyjádření vznešeného postavení mluvčího. Tohoto „plurálu majestatis“, jednoznačně ve Starém zákoně vztahovaného k Hospodinu (Jahveh, opisně Adonaj) je v Híramovském mýtu zneužito tak, že Bůh – Hospodin je považován za jednoho z bohů – elohímů. Bůh sice stvořil Adama - člověka, ale jiný bůh zplodil s Evou Kaina. Toto je sice nebiblické, ale je dobré připomenout, že např. Kladivo na čarodějnice říká opakovaně na více místech, že prvotní hřích byl hřích sexuální, že Had Evu svedl, a ta pak svedla Adama. Poznání, které Had zprostředkoval spočívalo v tom, že člověk si může zprostředkovat rozkoš bez ohledu na Boha a dokonce proti Němu.

Svůdce Evy a otec Kaina je v tomto mýtu sice označován za jednoho z elohímů – bohů, ale není dost mocný, aby Bohu zabránil v tom, aby jeho potomstvo podřídil potomkům Adamovým. Identifikace Kainova otce podle hírámovského mýtu (legendy), která má biblické souvztažnosti, je jednoduchá a jednoznačná – Kainovým otcem je podle legendy svobodných zednářů Had – Satan, nejvyšší z padlých andělů, odpůrce Boha. Není ani dost mocný k tomu, aby zachránil své a Kainovo potomstvo před potopou, jeho úspěch je poloviční, zachrání se 2 muži, potomstvo nemůže pokračovat. Je třeba dalšího pádu ženy, aby z cizoložství mohlo Kainovo potomstvo pokračovat.

Po potopě žije potomstvo Kainova a Satanovo skrytě mezi lidmi, zdánlivě jim slouží, přináší blaho a pokrok a tzv. svobodu jednání (dělej si co chceš, to je tvůj jediný zákon), nezávisle na Bohu a předkládá lidstvu utopie, jak uspořádat lidskou společnost a zajistit na Zemi blaho lidskými prostředky, bez Boha. Podle Híramovského mýtu poučil Tubalkain Hírama o slabostech Boha a tom, jak jich využívat. To ve skutečnosti není nic jiného, než běžný Satanův způsob jak zneužívat dobroty a milosrdenství Boha k páchání zla ve světě. Za slabost Boha považuje Satan to, co sám nemá, lásku, dobrotu a milosrdenství.

Hírámovský mýtus je rasistický, staví proti lidem – potomkům Adamovým jinou rasu, která nepochází od Adama, ale od jiné, ne lidské bytosti, rasu, která je schopnější než lidé a která si osobuje právo vést lidstvo k pokroku a štěstí. Této rase pak mají či mohou sloužit tzv. „svobodomyslní a vzdělaní“ lidští jedinci, kteří jsou ve smyslu Híramovského mýtu všichni stejně méněcenní a vzájemně si rovní, bez ohledu na rasu, národnost a náboženství. Dvojnásob to nutně platí o ostatních lidech. Požadavek přizpůsobit se náboženským zvyklostem země, ve které svobodní zednáři působí, je v duchu Hírámovského mýtu pouhým pokrytectvím v rámci zdánlivé služby lidem za účelem získání faktické moci. Z náboženského hlediska Hírámovský mýtus pohrdá Bohem a náboženstvím, zejména náboženstvími, obracející mi se k Bohu stvořiteli, a to stejně křesťanstvím, židovstvím jako islámem či pohanskými kulty, pokud, byť v nedokonalé a zkreslené podobě, uctívají Boha jako stvořitele a ručitele stvořeného přírodního a morálního řádu.

Výpověď mýtu svobodných zednářů je jednoznačně satanistická. Lze důvodně předpokládat, že i rituály, založené na satanistickém mýtu, jsou satanistické. Symboly, vzaté z oblasti lidské činnosti stavitelské mají zřejmě symbolizovat schopnost člověka tvořit bez boží pomoci. Mýtus nemusí být pravdivý, ale ideologie může být aktuální, někteří se jí mohou ve svém životě řídit, podle ní jednat a tak se s jejími projevy, případně důsledky, můžeme setkávat.

Bible o svobodném zednářství?

U proroka Ámose nalézáme text, který by mohl souviset se svobodným zednářstvím nebo podobnou organizací tehdejší doby, dokonce se stejnými symboly a ideologií.

„Toto mi ukázal Pán, Hospodin: Hle, muž stál na omítnuté zdi a v ruce měl zednickou lžíci (olovnici). Hospodin mi pravil: “Co vidíš, Amosi?“ Odpověděl jsem: „Zednickou lžíci. (olovnici).“ Pán pravil: „Položím zednickou lžíci (Spustím olovnici) doprostřed izraelského lidu a už mu neodpustím. Budou zbořeny Izákovy výšiny, izraelské svatyně budou zpustošeny, s mečem povstanu proti Jerobeamovu domu.“ (Amos 7, 7-8.) (Denní modlitba Církve, Lekcionář pro modlitbu se čtením 4, Praha 1989, Vydáno ve Vatikáně, text v závorkách: Bible, Ekumenický překlad, Praha 1985.)

Symboly svobodného zednářství jsou: zednická lžíce, kružítko, úhelník, kladivo a olovnice. Rozdílnost překladu sice může poněkud zatemnit souvislosti, ale význam je totožný.

Jerobeam II. byl králem (severního) Izraele v letech 787-747 př. Kr. a současníkem proroka Ámose. Za nástupce Jerobeáma II. začal úpadek Království Izraelského (severního království) a v roce 722 př. Kr. bylo dobyto hlavní město Samaří, království zaniklo, lid byl rozptýlen a zanikl mezi cizími národy (10 ztracených kmenů Izraele). Hrozba jeho domu v souvislosti se zednickou lžící ukazuje na hrozbu vládcům, kteří odvrhnou Boha a oddají se spolupráci s jeho protivníkem – satanem - ďáblem a přijmou jeho ideologii.

Je zcela zřejmé, že upřímně věřící katolík a nyní bl. Karel z Domu Rakouského rozpoznal ve svobodných zednářích stoupence protibožské a proto satanské ideologie. Jeho výrok, „Korunu jsem obdržel od Boha, nemohu ji teď zpět získat od ďábla.“ můžeme označit za plně opodstatněný. Už to by mělo být varováním před lhostejností ke svobodnému zednářství a všem protibožským , resp. protináboženským ideologiím, jejichž obsah nese pečeť téže inteligence, jakou je nesen mýtus svobodného zednářství. Tedy všech, kde si člověk činí nárok rozhodovat o dobru a zlu bez ohledu na Boha nebo alespoň přirozený zákon.

Bratr Zikmund, 2007

zpět na úvodní stránku