Audience u císaře Karla 2008

V Brandýse nad Labem se již několik let, zpravidla některou dubnovou sobotu, (letos však připadla na 1. květnovou sobotu 3. května) koná vzpomínková slavnost na císaře a krále Karla I. pod názvem "Audience u císaře Karla". Rakouský císař, český, uherský a chorvatský král Karel I. prožil, ještě jako následník trůnu část svého života v Brandýse nad Labem, kde sloužil u tamějšího dragounského pluku a panství později koupil do svého vlastnictví.

Císař Karel I. nastoupil vládu po smrti Františka Josefa I. dne 21. 11. 1916 v průběhu 1. svět. války. Po celou dobu své vlády usiloval o její ukončení a uzavření míru, ale neúspěšně. Po válce byl zbaven vlády, nucen odejít do vyhnanství a jeho majetek nástupnické státy zabavily bez náhrady. Císař a král Karel nezneužil státních ani rodinných financí k tomu, aby vytvořil zahraniční konto, ze kterého by mohl v případě ztráty trůnu s rodinou pohodlně žít. Nástupnické státy (Československo, Polsko, Jugoslávie a Rumunsko) odmítly poskytnout vyhnanému panovníkovi apanáž v celkové výši 20.000 dolarů ročně1. Rodina se tak dostala do finančních nesnází. Proto ve svém vyhnanství na Madeiře (císař měl v této době 7 dětí a císařovna znovu byla těhotná) se musel v zimním období ubytovat v nevyhovujícím, vlhkém domě s plísní na zdech. Když začínala jeho nemoc, nechtěl z finančních důvodů pozvat lékaře, takže se z nachlazení vyvinul zápal plic, na který za velkých bolestí zemřel v sobotu 2. dubna 1922 ve věku 34 let..Své utrpení obětoval za "své národy", aby se smířily a našly cestu k sobě. Čechy mu obzvlášť ležely na srdci, modlil se za ně ještě na smrtelné posteli, několik hodin před svou smrtí.2 Brzy po smrti císaře Karla I. začalo úsilí o jeho blahořečení. Za blahoslaveného jej prohlásil papež Jan Pavel II. 13. 11. 2004 pod titulem bl. Karel z Domu Rakouského, císař a král.

Polní oltář s ostatky bl. císaře a krále Karla I.

Slavnost "Audience u císaře Karla" má mezinárodní charakter, zúčastní se zejména kluby a spolky vojenské historie, zejména c. a k. pluků, nejen z českých zemí, ale i z ostatních zemí bývalého Rakousko-Uherska v historických uniformách a s historickými zástavami. Součástí slavností je přehlídka historických vojenských jednotek na brandýském zámku. Po blahořečení císaře Karla, 13. 11. 2004 papežem Janem Pavlem II., je od roku 2005 součástí slavností mše svatá, sloužená k poctě bl. Karla z Domu Rakouského na polním oltáři historického c. a k. pluku z Lince s ostatky bl. Karla.

Mše sv. byly zpočátku v kostele sv. Pavla v Brandýse n. L., v posledních 2 letech v poutním chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi. Přehlídka vojenských historických jednotek je zakončována pochodem z Brandýsa n. L. do Staré Boleslavi, kde se tyto jednotky v historických uniformách a se zástavami účastní mše sv. Mše sv. je pravidelně obětována za mír mezi národy a za český národ. Letošní mše sv. v sobotu 3. května byla obětována v chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi, před Palladiem Země české při polním oltáři s ostatky bl. Karla z Domu Rakouského, císaře a krále. Celebroval ji vikář staroboleslavský a představitelé řádů Premonstrátů, Jezuitů, Redemptoristů a Pallotinů.

Arcivévoda Otto uctívá Palladium Země České

Ve stejné době, ve 12. hod. začínala v Praze u Panny Marie z Exilu v areálu Královské kanonie premonstrátů na Strahově již tradiční 15. pouť na smír za stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 3. 11. 1918 a za jeho obnovení. Účastníci poutě se duchovně spojili se staroboleslavskou mší intencí: "Bl. Karel se jako vyhnanec modlil za český národ ještě na smrtelné posteli a jistě se za něj přimlouvá i dnes, před tváří Boží. Pomodleme se zde za český národ, aby se Bůh na přímluvu Panny Marie, sv. Václava a bl. Karla nad českým národem smiloval, osvítil svým Duchem Sv. srdce a mysl Čechů, Moravanů a Slezanů, aby se český národ obrátil ke Kristu a jeho Církvi. Otče náš…, Zdrávas Maria…, Sláva Otci…"

Letošní "Audience u císaře Karla" byla výjimečná tím, že tento den bylo uděleno čestné občanství města Brandýs nad Labem – Stará Boleslav Jeho Císařské a Královské Výsosti Ottovi, arcivévodovi Habsbursko – Lotrinskému3, nejstaršímu synovi bl. Karla. Arcivévoda Otto měl velmi zajímavý proslov v brandýském parku, před nastoupenými vojsky. Záhy bylo zřejmé, že nejde o zdvořilostní projev čestného hosta, ale že Jeho Císařská a Královská Výsost pronáší poselství "Mým národům". Závěr zněl tak, že pokud my, (jeho) národy, nebudeme držet při sobě a pokud se vzdáme vlastní identity a historie, Bůh nám to nikdy neodpustí. Bylo to velmi silné, armádní tlumočník vše poctivě překládal. Arcivévoda Otto byl tentokrát veřejně oslovován plným titulem a při historické hymně ("Zachovej nám Hospodine") byly vzdávána čest i důstojníky současné české armády. Zaznamenali jsme dojem jednoho z účastníků: "To by byl panovník! Přes své stáří (95 let) je v dobré duševní i fyzické kondici, z jeho hlasu zní autorita a z jeho slov je jasné, že tento muž s nikým nesmlouvá."

Odkaz bl. Karla, císaře a krále, a jeho oběť za to, "aby se jeho národy smířily a našli cestu k sobě" v proslovu arcivévody Otty jasně zazníval. "Mé národy" sice výslovně z jeho úst nezazněly, ale bylo to z proslovu cítit. Rozhodně to nepůsobilo tak, že arcivévoda Otto se staví jako "pán svých národů", naopak to bylo velice pokorné, že on patří svým národům a má za ně odpovědnost. Vlastně je to pravda, vždyť je potomkem všech nejstarších středoevropských domácích dynastií, je potomkem sv. Ludmily a Karla IV. - Přemyslovců a Lucemburků4, uherských Arpádovců i polských Piastovců a Jagelonců. Ti patřili svým národům, měli za ně zodpovědnost před Bohem a jejich potomek k nim tedy také nutně patří a má za ně před Bohem zodpovědnost, i když mu jejich představitelé znemožnili vykonávat příslušná práva. Bůh ho povinností nezbavil, ale může "svým národům" nanejvýš sdělit, co považuje za správné.

Jaký je vztah Otty, arcivévody Habsbursko-Lotrinského k Čechům? Jako korunní princ Rakouský, Český, Uherský, Chorvátský, Illyrský (Slovinsko) a Haličský se arcivévoda Otto učil nejen světové jazyky - angličtinu a francouzštinu, ale také jazyky národů tehdejší monarchie - maďarštinu, češtinu a chorvatštinu. Sám o tom říká: "Docela dobře rozumím česky, ale stěží bych konverzoval. Česky už jsem nepromluvil léta. Zapomněl jsem i chorvatsky, protože ani tento jazyk jsem aktivně nepoužíval"5. Ve skutečnosti lze mluvit spíše o zachované pasivní znalosti češtiny, kdy rozumí mluvené řeči i psanému textu, než o tom, že by česky skutečně zapomněl.

Současným Čechům vytýká nedostatek národní hrdosti, říká: "Češi by se měli narovnat." Na otázku "U nás se teď často diskutuje o tom, co České republice vstup do EU přinese, ale méně o tom, čím by jí vlastně mohli být prospěšní Češi. Věděl byste o něčem?" arcivévoda Otto odpověděl: "Dám vám upřímnou odpověď. Stalo se to teď 19. listopadu (2002), kdy Evropský parlament přizval všechny uchazečské země. To je skvělá věc. Každý tam mohl mluvit ve své řeči, k dispozici byly překladatelé. Všichni hovořili svým jazykem - s výjimkou Čechů. Ti mluvili anglicky. To mě hrozně rozzlobilo. Vždyť naše jazyky přece musíme uplatnit! Nemůžeme se podílet na té beztvaré kaši! Máme přece nekonečně dlouhé dějiny, jazyky, kulturu, tradici. Musíme se trochu napřímit. Česká strana tohle neudělala. Jeden pán tam tedy česky mluvil. Díky bohu. Jinak mi to ale bylo strašně líto. Při setkání s českou poslaneckou delegací jsem hovořil s tím poslancem, který se odvážil mluvit česky."6 Zdá se, že Otto, arcivévoda Habsbursko-Lotrinský má více české národní hrdosti než mnozí z českých volených představitelů.

Má užší spolupráce národů bývalé Habsburské monarchie nějakou perspektivu? Domnívám se, že ano. Spolupráce začala po pádu komunismu v rámci Pentagonály (Itálie, Rakousko, Jugoslávie, Maďarsko, Československo), po přistoupení Polska rozšířené na Hexagonálu. Po zániku tohoto seskupení dále pokračuje v menším rozsahu v rámci Visegrádské čtyřky - Česko, Polsko, Slovensko a Maďarsko. Zasedání států Visegrádské čtyřky se jako pozorovatel alespoň občas účastní i Chorvátsko. Ani v rámci Evropské unie se tyto státy nevzdávají užší spolupráce, má tedy zřejmě význam, i když se někdy zdá, že spolupráce je poněkud liknavá. Působí to dojmem, jako by jednotlivé národy a jejich představitelé měli obavu, že silnější a větší budou mít nadvládu nad menšími a slabšími. Těsnější integraci zřejmě brání nedostatek autority, která by byla nepatřila k žádnému z těchto národů, tedy by jej ani neprotěžovala a zároveň by jí záleželo na prospěchu a spolupráci všech národů. V minulosti byl takovou autoritou monarcha a Habsbursko-Lotrinská dynastie, potomek domácích dynastií, i když ji vždy nezastávala bez chyb a přehmatů. V současnosti taková autorita ve střední Evropě chybí. Jeho Císařská a Královská Výsost Otto arcivévoda Habsbursko-Lotrinský může být takovou autoritou pouze v morálním slova smyslu – jiné prostředky nemá. Naslouchání morální autoritě a následování jejích rad může být pouze dobrovolné.

Projekt bl. Karla I., císaře a krále na přetvoření Rakouska-Uherska7 ve svazek 4 států – Rakouských zemí, Zemí Koruny České, Zemí Koruny Uherské a Spojené Království Slovinců, Chorvatů a (rakousko-uherských) Srbů - SHS s národnostní autonomií pro Němce v Čechách, Moravě a Slezsku, Italy v Rakousku, Slováky, Rusíny a Rumuny v Uhrách a jednotlivé národy SHS včetně Turčínů (tehdy užívané jméno bosenských muslimů), spojených pouze osobou panovníka, společnou měnou a hospodářským prostorem, zahraniční politikou a společným velením armády (která by se mohla skládat z armád jednotlivých států)8, nedovolili vítězové po 1. svět. válce dovoleno uskutečnit. Děsivě se však uskutečnila vize bl. Karla o dalším vývoji v Německu9, pokud nebude silně federalizováno na jednotlivá oblastní království a knížectví a pokoření Němců po 1. svět. válce bude větší, než německá hrdost unese. V takovém případě předpokládal v Německu silné nacionální hnutí, rozpoutání nové války z touhy po odvetě a utrpení jak sousedních národů, tak nakonec i Němců samotných.

Když k tomu přidáme následujících 40 let komunistické totality, není nejvyšší čas, aby se národy střední Evropy konečně poučily z historie a naslouchaly odkazu bl. Karla z Domu Rakouského, svého císaře a krále, který jim připomíná jeho nejstarší syn, Jeho Císařská a Královská Výsost Otta, arcivévoda Habsbursko-Lotrinský, odložily vzájemnou řevnivost a našly cestu ke smíření a spolupráci?

Není nejvyšší čas, aby se Češi a Moravané zamysleli nad souvislostí mezi vztahem ke svým světcům a svými osudy? Po vyhnání následovníků arcibiskupa sv. Metoděje z Moravy (886/7) následoval zánik samostatného moravského státu (cca 906/8) a Morava se stala trvalou součástí českého státu, který poskytl následovníkům arcibiskupa sv. Metoděje útočiště. Vražda sv. Václava (935) neměla na český stát negativní dopad, zřejmě proto, že následovalo pokání bratrovraha Boleslava I., který pak sledoval cíl křesťanské politiky sv. Václava10 a český stát navzdory zločinu bratrovraha mohutněl. Po vyhnání, resp. nepovolení návratu biskupu sv. Vojtěchovi (996) a po předchozím vyvraždění jeho rodu (995) český stát téměř zanikl (1003) a jeho část - Krakovsko a s přestávkami i většina Slezska se staly trvalou součástí Polska, které poskytlo sv. Vojtěchovi útočiště. Nový rozkvět českého státu začíná až v souvislosti s přenesením ostatků sv. Vojtěcha do Prahy a příslušným pokáním a uzákoněním těch morálních požadavků, kvůli jejichž porušování odešel sv. Vojtěch do ciziny (1038). Po vraždě sv. Jana Nepomuckého za osobní účasti krále Václava IV. (1393) a jeho předstíraném pokáním následovaly husitské války, zpustošení země a náboženský rozkol, který byl živnou půdou pro šíření německé reformace, zejména luterské a s ní spojené germanizace. Nejprve se přijetím německého Lutherova překladu Bible a němčinou při bohoslužbách poněmčila protestantská šlechta. Pak stejným způsobem, němčinou při bohoslužbách a nucením poddaných k četbě Lutherova překladu Bible v němčině poněmčovala své české poddané. Nesouhlasící čeští poddaní se byli nuceni vystěhovat a na jejich místa byli usídlováni Němci z již protestantizovaných německých oblastí. Období cca za 50 let před rokem 1618 bylo obdobím vůbec nejintenzivnější germanizace českých zemí. Tehdy jí podlehla cca 1/5 Čech (Podkrušnohoří a Poohří)11, části Moravy a Slezska (např. panství Moravská Třebová a Krnovsko). Po Bílé Hoře (1620) byla společně s rekatolizací germanizace lidu zastavena, ale úpadek české národní kultury dále trval. Teprve blahořečení a následné svatořečení sv. Jana Nepomuckého (1729) bylo počátkem národního probuzení a znovu nalezení národní hrdosti.

V roce 1918 představitelé českého národa vyhnali a ožebračili svého krále, bl. Karla z Domu Rakouského, a stali se i nepřímými viníky jeho předčasné smrti (1922). A osud nového státu - Československa? Dvojí rozpad (1939,1992), 6 let nacistické okupace, 40 let komunistické totality (1948-1989) a nynější "podivná demokracie" v České republice se zákony, mnohdy vyhovujícími nepoctivcům. Není nejvyšší čas, aby památka bl. Karla z Domu Rakouského (příp. bl. Karla Habsburského) byla zařazena do českého liturgického kalendáře, aby se alespoň čeští katolíci připojili k prosbám bl. Karla z Domu Rakouského za český národ s nadějí, že se Boží Milost bude účinně působit tak, jako když se český národ po blahořečení a svatořečení sv. Jana Nepomuckého přihlásil k jeho památce. Než bude památka bl. Karla z Domu Rakouského zařazena do českého liturgického kalendáře, bylo by vhodné, aby Češi a Moravané dávali na den 21 října, na který připadá památka bl. Karla z Domu Rakouského v římském kalendáři, sloužit mše sv. ke cti bl. Karla z domu Rakouského, za obrácení českého národa a vlastně i na usmíření věčného českého krále sv. Václava za vyhnání jeho pozemského zástupce - českého krále a dalšího světce z jeho rodu, bl. Karla z Domu Rakouského (Habsburského).

Nebylo by vhodné, aby se uctíváním bl. Karla z Domu Rakouského nejen usmiřoval věčný český král sv. Václav, ale aby se uctívala i Panna Marie Rynecká jako Palladium Evropy? To by ale také vyžadovalo obnovit Mariánský sloup v srdci Evropy - na Staroměstském náměstí v Praze, kde byl při poutích uctíván obraz Panny Marie Rynecké, Palladia Evropy. Není snad na čase, aby starou tušenou pravdu, že Čechy jsou srdce Evropy a jako srdce Evropu ovlivňují jsme začali žít? Není tedy snad pravda, že k sv. Václavu, sv. Ludmile, sv. Vojtěchu a sv. Janu Nepomuckému.patří i bl. Karel a ti všichni jdou v zástupu za Pannou Marií Ryneckou? Bl. Karel z Domu Rakouského, velký a upřímný ctitel Panny Marie, je společným světcem národů střední Evropy, které spojuje a jeho odkaz navazuje na naučení prvého uherského krále sv. Štěpána svému synovi: "aby bylo dbáno práv všech národů, protože království jednoho jazyka je slabé"12. To dvojnásob platí pro malé středoevropské národy mezi dvěma velmocemi, Německem a Ruskem. Nebylo by dobré vyzvat Slováky, Poláky, Maďary, Chorvaty, Slovince, Rakušany i Ukrajince, aby se připojili k těmto modlitbám za smíření a spolupráci připojili? Jestli ano, udělejme to.

Stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze nebylo dílem skupiny lidí, kteří chtěli tzv. "odčinit Bílou horu", ale akcí předem plánovanou a připravovanou. Proto byla živana myšlenka, že Mariánský sloup je památníkem bitvy na Bílé hoře. Že byl postaven o 30 let později, na památku záchrany Prahy ze švédského obležení, nebyl záměrně bráno v úvahu. Definitivní rozhodnutí o stržení Mariánského sloupu padlo po generální stávce 14. 10. 1918, technická stránka a celá organizace byla připravována od 31. 10. 1918.13 V pozadí stály zřejmě tytéž síly, které vyhnaly zákonného českého krále, bl. Karla III (současně rakouského císaře Karla I.) a celou po přeslici Přemyslovskou dynastii, aniž daly národu možnost se k tomu vyjádřit. O sesazení krále a dynastie nehlasoval ani parlament, ani nebylo uspořádáno referendum. Úcta bl. Karla z Domu Rakouského a obnova Mariánského sloupu tvoří transcendentní jednotu.

Na závěr je vhodné připomenout si slova Františka, kardinála Tomáška, arcibiskupa pražského při audienci členů Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze: "Dokud nebude sloup na svém místě, dokud lidé neuznají, že tehdy udělali chybu a nebudou toho litovat, nemůžeme doufat, že překonali naši nedávnou minulost a že nás tento starý hřích nestáhne zase dolů. Rozumíme tomu tak, že sloup je nejen symbolem našeho návratu ke slušnosti a tradicím křesťanské Evropy, ale především, že vyrovnání tohoto dluhu, může naší zemi dát taprve naději, že opět neupadneme do područí, ať už tupého násilí a bídy z východu nebo konzumnímu ateismu ze západu" …14

Josef Pejřimovský

1 Roční podíl, připadající na Československo se rovnal přibližně 1 měsíčnímu platu ministra zahraničí. Výnos císaři konfiskovaných soukromých statků a statků rodinného fondu tuto částku převyšoval. Rodinný fond byl založen z peněz, které dostal František I. Štěpán (manžel Marie Terezie) za odstoupení Lotrinska Francii. Za tyto peníze byly zakoupeny velkostatky a dále byly z jejich výnosu zakupovány další velkostatky. Přebytky výnosu rodinného fondu byly dvakrát použity na úhradu státního dluhu.

2 Hans Karl Zessner-Spitzenberg: Císař umírá, MCM Olomouc, 2004, ISBN 80-7266-185-X, s. 17

3 Používání šlechtických titulů bylo v roce 1918 zakázané, ale v současnosti není trestné.

4 Přímá rodová linie Přemyslovců od sv. Ludmily do současnosti. Jsou vynecháni panovníci, kteří nezanechali následníky a naopak proloženě uvedeni nevládnoucí příslušníci rodu, jejichž potomci se stali panovníky (následníky). Bořivoj I. + sv. Ludmila, Vratislav I. – Boleslav I. – Boleslav II. – Oldřich – Břetislav I. – Vratislav II., (jako král I.) – Vladislav I. – Vladislav II. (jako král I.) – Přemysl Otakar I. – Václav I. – Přemysl Otakar II. – Václav II. - Eliška Přemyslovna + Jan Lucemburský – Karel IV. – Zikmund – Alžběta + Albrecht Habsburský – Alžběta + Kazimír IV. Polský – Vladislav II. Jagelonský – Anna Jagelonská + Ferdinand I. Habsburský - Ferdinand Štýrský – Ferdinand II. – Ferdinand III. – Leopold I. – Karel VI. - Marie Terezie + František I. Štěpán Lotrinský – Leopold II. – František II. (I.) – Karel František – Karel Ludvík – Otto František – bl. Karel I. – Otto – Karel – Ferdinand Zvonimír. Vláda přemyslovské následnické linie byla přerušena pouze vládou krále Jiřího z Poděbrad, který však uvedl jako svého nástupce na trůn Vladislava II. Jagelonského z přímé následnické linie.

5 Zita Senková: Česky rozumím docela dobře, MF DNES, 22.12.2004

6 Vladimír Ševele: Otto von Habsburg: Češi by se měli narovnat LN, 28.2.2003

7 Eva Demmerleová: Císař Karel I., Euromedia – Icar Praha, 2006, ISBN 80-249-0689-3, s. 207

8 Jan Galandauer: Karel I., poslední český král, Horáček-Paseka, Praha-Litomyšl, 1998, ISBN 80-7185-176-0, s. 301

9 Eva Demmerleová: Císař Karel I., Euromedia – Icar Praha, 2006, ISBN 80-249-0689-3, s. 208

10 I. staroslověnská legenda, in Staroslověnské legendy českého původu, Vyšehrad-Praha 1976, s. 73

11 Josef Pekař, O smyslu českých dějin, Stojanov - Akord, Rotterdam 1977, s. s. 174 -184

12 Naučení uherského sv. krále Štěpána kralevici Imrichovi, in Legendy a kroniky Koruny Uherské, Vyšehrad Praha 1988

13 Bradna J., Kavička K., Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, Historická společnost Starý Velehrad pro Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, Velehrad 2008, s. 29

14 Tamtéž, s. 54