Monarchie a legitimita na Slovensku

Tato úvaha vznikla na základě dotazu slovenského čtenáře, jest-li mají Habsburkové nárok na vládu na Slovensku pro případ, že by se Slovensko stalo monarchií. Autor tím nikterak nechce zasahovat do slovenských poměrů.

V Nitransku bylo v 1. pol. 9. stol. knížectví, z jehož osudů víme jen tolik, že 30. letech mu vládl kníže Pribina. Pribina byl pohan, ale za jeho vlády vysvětil salcburský arcibiskup Adalram v Nitře kostel. Pribina byl z Nitry vypuzen moravským knížetem Mojmírem I. někdy v letech 830 –833. Ve vyhnanství přijal roku 836 křest a získal území v okolí Balatonu, kde po něm vládl jeho syn Kocel.

V papežské bule z roku 869 se uvádí nitranský kníže Svatopluk, pozdější moravský král Svatopluk I. Nevíme, od kdy v Nitransku vládl. Byl synovcem moravského knížete Rostislava (846-870), se kterým se dostal do sporu. V roce 870 se pravděpodobně pokusil z jeho svrchovanosti vymanit, došlo mezi nimi ke sporu. Rostislav chtěl údajně dát Svatopluka zavraždit, ale ten Rostislava zajal a vydal Ludvíku Němci. Pak byla Morava byla spravována franckými hrabaty a v roce 871 byl uvězněn Ludvíkem Němcem i Svatopluk. Po povstání na Moravě byl Svatopluk osvobozen a svěřeno mu velení vojska, které mělo vzpouru na Moravě potlačit. Ale Svatopluk se spojil s povstalci a stal se moravským králem. O poměrech v Nitransku nejsou zprávy, kromě toho, že zde bylo v roce 880 zřízeno biskupství v čele s biskupem Vichingem, odpůrcem sv. Metoděje. Viching, který zřejmě Svatopluka I. zrazoval, v roce 893 z Moravy uprchnul.

Po smrti Svatopluka I.(894) vládl jeho syn Mojmír II., proti kterému se vzbouřil bratr Svatopluk II., Ten byl v létě  roku 899 vysvobozen z vězení nebo obležení na nejmenovaném hradě bavorskou výpravou a odveden do Bavorska. Panství Svatopluka II. je někdy kladeno na Slovensko, resp. do Nitry, ale uherská tradice zná Svatoplukovo panství v Zadunajsku, v okolí Veszprému. Tato tradice se nemůže vztahovat na Svatopluka I., vládce Moravy, ale nejvýše na jeho mladšího syna, Svatopluka II. Panství Svatopluka II. na Slovensku je přinejmenším nejisté.

Monarchie a zejména nárok na legitimitu slovenského monarchy je skutečně problém. Nelze navazovat na monarchie 9.stol., knížectví Pribinovo a Svatoplukovo, protože na Slovensku chybí s těmito historickými útvary kontinuita. Totéž platí pro ne zcela doložené Nitranské knížectví Zuburovo z počátku 10.stol., protože chybí kontinuita.

Vévodové mezi Moravou a Hronem Kontinuitu lze sledovat až od Arpádovských knížat mezi Moravou a Hronem od 10. stol. Toto knížectví snad vzniklo po maďarsko-české válce z r. 914/915. Knížectví tehdy zahrnovalo pouze JZ část Slovenska podle archeologických nálezů v 10. stol. byly Maďaři usídlení v okolí Hlohovce a jižně od linie. Nitra – Lučenec - Rimavská Sobota. V tomto knížectví se připomínají arpádovská knížata již od roku 920, ale zprávy o nich se v pramenech značně liší. V letech 920-955 kníže Lěl, podle jiných pramenů se však v těchto letech vystřídala knížata Tas (cca. 920 - ?) a Lél (? - 955).

V letech 955-971 je uváděn kníže Zoltán (955-971), ale podle podle některých jiných pramenů: Taksony (955-?), Gejza (?-971), budoucí velkoknížata Uherska. O vládě Zoltánově lze v letech 955 – 971 pochybovat. Zoltán byl v letech 907-948 velkoknížetem a je pravděpodobné, že v tomto roce zemřel. Je pravděpodobné, že jeho syn Taksony vládl mezi Moravou a Hronem 948-955, než se stal velkoknížetem Uherska. Taksony mohl vládnout mezi Moravou a Hronem i později, dokud jeho syn Gejza, narozený cca 945 nedospěl. Gejza pak mohl vládnout do roku 971, kdy se stal velkoknížetem.

Nástupcem Gejzovým byl jeho bratr Mihály (Michal) (971-995), podle některých pramenů: však vládl jen do roku 977 a následujjícího roku zemřel. U knížete Mihályho je nejistý rok úmrtí, podle některých pramenů 978, podle jiných až 997. Ale protože se již cca r. 985 velkokníže Gejza oženil s vdovou po Mihálym Adelhaidou (byla sestrou polského knížete Měška I.) je pravděpodobnější rok jeho smrti 978. Po něm nastoupil Jeho bratr Ladislav Lysý (977-995). V letech 995-997, zde vládl Vajk, syn velkoknížete Gejzy a budoucí král Uherska, známy pod jménem sv. Štěpán I Velký.

Území západně a severně od linie Hlohovec - Nitra – Lučenec - Rimavská Sobota náleželo v 10.stol. k českému státu, (Anonym krále Bely označuje hrad Zvolen za pohraniční hrad proti Čechům). Zakládací listina Pražského biskupství uvádí k roku 973, že k poledni (jihu) je k němu připojena Morava po řeku Váh a hory More (Moravský les = Lysé vrchy v Dolních Rakousích). Řeka Váh jako jižní hranice Moravy dává smysl pouze v úseku od Seredi, kde stáčí směr toku k jihovýchodu. Vlastní Nitransko by koncem 10. stol. patřilo k Moravě a s ní k českému státu. Dále podle ní náležela k tehdy českému Krakovsku „Provincia Wag“, pravděpodobně horní Pováží a připojené pohraničí Uhrů („Ungarorum limites“) po hory Tatry. Toto Pohraničí Uhrů neumíme spolehlivě identifikovat, jedná se však zřejmě o část slovenského území. Tato území se pravděpodobně po roce 1000 stalo součástí polského státu. Jižněji položená území na západě Slovenska pravděpodobně tvořilo arpádovské vévodství „mezi Moravou a Hronem“.

V roce 1018 se sešli polský kníže Boleslav Chrabrý a uherský král sv. Štěpán a stanovili hranici obou zemí tak, že šla od Ostřihomu na Dunaji k Egeru, pak k řece Tise a pak podél řeky Teplá až k hradu Salis (pravděpodobně Solivár u Prešova), kde končila mezi Uhry, Rutheny a Polany. Ani polské panství však neznamenalo konec arpádovského vévodství „mezi Moravou a Hronem“. Manželka vévody Michaela byla sestrou polského knížete Měška I., tedy Boleslav Chrabrý a bratři Vazul a László byli bratranci. Je dokonce, že právě v období polské nadvlády bylo knížectví „mezi Moravou a Hronem“ rozšířeno o severněji a východněji ležící území (Nitransko, Pováží a příp. další na východě).

V období polské vlády byly vévody mezi Moravou a Hronem, a možná již i vévody Nitranska Arpádovci:

Ladislav Lysý v letech 1001 (997)- cca. 1029, ve kterém zemřel. Podle některých pramenů vládl již od roku 997, podle jiných pramenů jen do roku 1015 kdy ho vystřídal, Vazul, syn Mihályho, cca 1015-1029 nebo vládl Ladislav Lysý do roku 1020, kdy ho vystřídal sv. Imrich, syn krále sv. Štěpána, který má k roku 1029 má doložený titul "knieža Slovenska". Sv. Imrich zemřel v roce 1031.

Uherské pohraniční vévodství

Kdy bylo území Slovenska připojeno k Uhrám, není zcela jisté. Úvahy historiků se pohybují mezi roky 1018 až 1031. Domnívám se, že se tak stalo po smrti Boleslava Chrabrého (1025) za zmatků za vlády jeho nástupce Měška II. a sv. Imrich vládl v Nitransku, dokunce s titulem "knieža Slovenska," pod vládou svého otce, uherského krále sv. Štěpána. Po připojení Slovenska k Uhrám bylo zřízeno Uherské pohraniční vévodství, přesahující hranice Slovenska. Jeho severní a západní hranice byla současně hranicemi Uher s Haličí, Polskem, Moravou a Dolními Rakousy. Jižní hranice byla na Dunaji, od ohbí Dunaje šla přes Novohradské hory, pohoří Mátra a Bukové hory jižně Egeru k ústí řeky Slané do Tisy, pak po řece k Tise k ústí Kriše do Tisy, zahrnovalo celé povodí Kriše (Bihor a nynější rumunskou provincii Crisana), po historickou hranici Sedmihradska, (zahrnovalo Podkarpatskou Rus) ke Karpatům, kde navazovala na hranice Haliče a Uher. Knížectví bylo v letech 1064-1075 rozděleno na vévodství Nitranské a Bihorské. Jejich hranici neznáme, pouze, pokud bychom považovali hranici Nitranska a Bihorska za totožnou s hranici platnosti Varadínské Pravdy, církevního zákoníku, platného nejen na území biskupství Varadínského, (dnes Oradea v Rumunsku), ale také biskupství Egerského a Vácovského, mohli bychom předpokládat, že východoslovenské komináty Abov, Šariš a Zemplín, náležející k biskupství Egerskému, náležely k vévodství Bihorskému. Z titulu „dux Ruizorum“ k roku 1031 v souvislosti s Bihorskem lze usuzovat, že severní hranice východní části Uherského pohraničního vévodství (Bihorska) dosahovala ke Karpatům, nejspíše v oblasto Podkarpatské Rusi a možná i východního Slovenska. Uherskými pohraničními vévody byli:

Vazul (Basil), 1031 + 1037, syn Michaelův, jehož synové Ondřej I. a Béla I. se stali po smrti sv. Štěpána uherskými králi. Od krále Bély I. pocházení další Arpádovci.

Samuel Aba, 1038-1041, manžel dcery sv. Štěpána, jejíž jméno není známo a v letech 1041-44 uherský král.

V roce 1042 byl v Nitransku českým knížetem Břetislavem I. dosazen za knížete Bonuslo, (Domaslav?), syn Ladislava Holého, který snad vládl do roku 1046 a zemřel 1048.

1046 - 1060, Béla, syn Vazulův, bratr krále Ondřeje I., (od roku 1060 uherský král Béla I.)

1064 - 1075, synové krále Bély I., Gejza v Nitransku, (od roku 1075 uherský král Gejza I.),a sv. Ladislav v Bihorsku,

1075 - 1077, sv. Ladislav I., (od roku 1077 uherský král), vévodou v Nitransku i Bihorsku 1099? - 1006,

Almuš, (1091 – 1095 král Chorvatský), syn krále Gejzy I., bratr uherského krále Kolomana, Almušovým synem byl uherský král Béla II., který získal korunu v roce 1031 po smrti jediného Kolomanova syna, krále Štěpána II.

Zánik vévodství a potomci posledního vévody

Poslední vévoda Almuš byl ze svého vévodství vypuzen, konkrétně z Nitranska a komináty vévodství byly spravovány spolu s královstvím. Skutečnost, že se pohraniční vévodství, resp. vévodství Nitranské a Bihorské neudržely jako správní jednotky lze spatřovat, v tom, že uherští králové často nezanechávali mužské dědice a koruna tak zpravidla přecházela na mladší, vévodskou linii. Tak se stalo, že v pohraničním vévodství nikdy nevládla delší dobu samostatná linie rodu, kolem které by se vytvořila nobilita s vědomím svébytnosti a odlišnosti, která by pak mohla prosadit svébytnost země v rámci většího celku, např. jako korunní země. Není zcela jasné, zda vévodství bylo zrušeno nějakým aktem, nebo prostě nebyly ustanovováni vévodové. Od počátku 12. stol. pak byly úděly mladším členům dynastie udělovány na území připojeného Chorvatska, zejména ve Slavonsku.

Z hlediska legitimity je podstatné, že potomci posledního vévody, Almuše, na Slovensku (v tehdejším Nitransku) vládli jako uherští králové, i když vévodství netvořilo správní celek.. Po vymření Arpádovců po meči získali uherskou korunu potomci po přeslici, neapolští Anjouovci. Po přeslici byla poslední Anjouovskou královnou Marie, manželka Zikmunda Lucemburského, (později též císaře římského a krále českého), který byl přijat a korunován za uherského krále. Královna Marie zemřela bezdětná, ale Zikmund jako korunovaný uherský král sále vládl v Uhrách a dědictví proto právem patřilo potomkům jejího manžela z druhého manželství. Po zmatcích po smrti Zikmundova zetě Albrechta Habsburského se stal králem jeho syn (Zikmundův vnuk) Ladislav Pohrobek. Po jeho smrti došlo v Uhrách i v Čechách k porušení dědické posloupnosti volbou Matyáše Hunyadyho a Jiřího z Poděbrad. Po jejich smrti však nastoupil v obou královstvích potomek sestry Ladislava pohrobka Alžběty, Vladislav II Jagelonský. Po smrti jeho syna Ludvíka v bitvě u Moháče 1526 se stal králem Ferdinand I., manžel Vladislavovy sestry Anny Jagelonské. V Uhrách sice udržel Ferdinand I. jen menší část království, zejména Slovensko, větší část se dostala do područí Turků. Potomky Ferdinanda I. po přeslici je nynější dynastie Habsbursko-Lotrinská.

Navíc jedna linie přímých potomků po přeslici Apádovců a Anjouovců, vede přes neapolské Anjouovce ke králům Sicilie, Aragonie a Kastilie a dále přes sňatek dcery Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské Juany s Filipem, synem císaře Maxmiliána I. Habsburského rovněž k rodu Habsbursko-Lotrinskému. Synem Filipa a Juany byl Ferdinand I., král uherský a český, manžel Anny Jagelonské.

Legitimitu Habsburků na Slovensku lze odvozovat:

1.jsou jako uherští králové legitimními dědici posledního Nitranského vévody Almuše, kterým byl po své bezdětné manželce i Zikmund Lucemburský,

2.jsou potomky posledního Nitranského vévody Almuše po přeslici.

V letech 1848-1849, kdy Slováci, na rozdíl od Maďarů, zachovali věrnost habsburské dynastii byl předložen, ale neuskutečněn návrh aby se císař František Josef I. stal velkoknížetem Rumunů, Rusínů a Slováků. (Československé dějiny v datech, s. 287, k 13. 4. 1849). Úvahy o postavení Slováků se pohybovaly od Slovenska jako velkoknížectví po statut, obdobný uherským Srbům s rozsáhlou národní a náboženskou autonomií v rámci Uher a císař užíval titul velkovojvody Srbské vojvodiny. Srbská autonomie se vztahovala nejen na území Srbské vojvodiny, ale také na všechny srbské jazykové ostrova v Uhrách. Podobně by se mohla slovenská jazyková akulturní autonomie vztahovat i na slovenské jazykové ostrovy v Maďarsku, Sedmihradsku a Banátě. Návrh ztroskotal jedna na odporu uherských magnátů (stejně jako pokus o rakousko-české vyrovnání), ale i na odporu generality, která se obávala, že Slováci nemají dostatek vlastní inteligence, aby mohli své území spravovat. Po porážce maďarské revoluce bylo nakonec v Uhrách zřízeno 5 správních obvodů. Z byla v Předdunajsku úředním jazykem němčina a slovenština, v Předtisí němčina a rusínský jazyk. V tomto druhém případě mohlo jít jak o rusínské nářečí, tak i o nářečí šarišsko-zemplínské, které bylo tehdy spisovným jazykem.

Tato jazyková nařízení padla až po rakousko-uherském vyrovnání 1868.

O vztahu Slováků k dynastii svědčí nejlépe to, že za 1.svět. války byli hodnoceni jako nejspolehlivější vojáci monarchie. V návrhu Ústavy císaře a krále bl. Karla I. pro Rakousko mělo být Slovensko bánovinou s rozsáhlou autonomií v rámci Uherské koruny. Šlo zřejmě o kompromis mezi zachováním historického celku a uspokojení národních ambicí uherských národů, nejen Slováků, ale i Rumunů a Rusínů. Tento návrh obsahoval také obnovu Velkoknížectví Sedmihradského a jižního Banátu.

Vznik republiky

Dne 28. 10. 1918 došlo k vyhlášení samostatného Státu československého, tedy ke spojené Zemí koruny České a Slovenska, ale nedošlo k vyhlášení republiky. Výslovně bylo stanoveno, že o formě státu rozhodne budoucí národní shromáždění a všechny dosavadní zákony zůstávají v platnosti. Protože v tomto okamžiku bylo existující monarchistické zřízení v obou částech státu, Česku i Slovensku, lze, uvažovat o tom, že Stát československý byl v době vyhlášení samostatného státu monarchií. Prohlášení Slovenské národní rady v Turč. Sv. Martine ze 30. 10. 1918 lze pak chápat jako obnovu někdejšího Nitranského vévodství pod historickým názvem z roku 1029 - Slovensko, a jeho spojení se zeměmi Koruny české, která současně změnila svůj název na Stát československý.

Ve skutečnosti o formě Státu československého národní shromáždění do roku 1939 nerozhodlo. Nepřijalo ani ústavní zákon, kterým by byl panovník zbaven trůnu ani nevyhlásilo republiku, přesto, že název státu zněl Republika československá. Klíčové ustanovení o formě státu - „samostatný Stát československý jest republika“ nebylo do roku 1939 přijato.

Současná Slovenská republika neodvozuje svoji kontinuitu od Slovenské republiky z let 1939-1945. Autor nemá k dispozici její ústavu a nemůže proto říci, jest-li v roce 1939 byl republikánské zřízení formálně právně vyhlášeno.

Republikánská forma československého státu byla vyhlášena až. Ústavou z 9. května 1948, tj. zák. č.150/1948 Sb., jejíž Čl. 1 odst. 1 zní: Československý stát je lidově demokratická republika. Zde však platí, že Slovensko bylo jiným právním subjektem než Československo a že tedy nelze automaticky vyhlášení Československa republikou vztahovat i na republikánské zřízení Slovenska.

K rozdělení Československa v roce 1992 došlo ústavní, mírovou cestou a svrchovanost obou nástupnických států je legitimní.

Současná slovenská ústava se odvolává na na přirozené právo národa na sebeurčení: V tejto historickej chvíli deklarujeme prirodzené právo slovenského národa na sebaurčenie tak, ako to zakotvujú aj všetky medzinárodné dohody a zmluvy o práve národov na sebaurčenie. … outo deklaráciou Slovenská národná rada vyhlasuje zvrchovanosť Slovenskej republiky ako základ suverénneho štátu slovenského národa. Autor se domnívá, že toto prohlášení má náležitosti vyhlášení jak suverenity Slovenska, tak i jeho státní formy.

Josef Pejřimovský, 2009

zpět na úvodní stránku